GAUČ

     Každý den čekám... opravdu každý den čekám na ten okamžik, kdy to všechno docvakne, v jedné sekundě všechno dojde, dá smysl, vyšší význam.

     Čekám na ten okamžik, kdy se to všechno spojí, propojí a já už najednou budu vědět, chápat proč. Všechno najednou dostane smysl, už nebude smyslu ptát se proč: Proč ráno, když vstanu z postele, vynáším odpadky?; Proč si myju ruce po té, co se vymočím?; Proč mě máma vždycky zavírala do spíže a ne do sklepa, když jsem zlobil?; Proč mě bratr trápil ne ráno, ne večer, ale vždy v poledne?; Proč mi tenkrát má milenka dala kopačky?; Proč jsem nezvládl dokončit vysokou školu a místo toho zvesela chodil zapíjet svobodu myšlenek?; Proč jsme tenkrát na fotbalovém turnaji, s tím nejlepším týmem v republice nepostoupili do finále CocaCola Cupu?; Proč jsem byl zrovna já povýšen v práci, před měsícem, když jsem ten poslední, kdo si to zaslouží?; Proč jdu nakupovat dneska a ne již včera?... Opravdu, opravdu, já nekecám, každý den, možná i každou noc na to čekám, že mi to všechno jednou dojdem, že mi život vyjeví, prozradí, namaluje na svém plátně života, odpověď na moji otázku PROČ!!! A po té, po té už nebude nic, jen já-život-a-spokojenost.

     A já čekám na tento okamžik trpělivě, neboť jen trpělivost růže přináší, s pivem v ruce, s manželkou za zády v kuchyni čítající Červenou knihovnu, dětmi spořádaně si hrajícími ve svých pokojíčko-počítačových hájemstvích. Nevím, zda i oni čekají na tento okamžik jako já, nevím, nejspíše ne…, protože oni se nepídí za vyššími smysly tak jako já.

     A tak stále čekám a čekám… a ono nic nepřichází. A je mi to trapné říci, ale já se ptám PROČ?