A teď sama

Rozchod. Vyhazov z práce. Ztráta bydlení. Hádka s otcem. Předčasné ukončení studií. To všechno mě potkalo během jednoho tádne. A obrátilo mi to život vzhůru nohama. Musím začít znovu... a teď sama. 

    Všechno zlé je k něčemu dobré. Staré přísloví, které jsem slýchala od babičky, a nikdy mi nedávalo smysl. Na světě se dějí špatné věci a dobré věci. Občas je těch špatných trochu víc jak jsem během svého života zjistila, ale nezdá se mi, že by byly v návaznosti na ty dobré. Spíš se po špatných událostech snažíte vidět ostatní věci pozitivněji, než jindy. Prostě jsem na tohle přísloví nevěřila ani omylem!

   Ovšem teď, když se ohlédnu rok zpátky, musím přiznat, že v jistém období se mi stala souhra hodně zlého (část jsem si zavinila sama) a vedlo to k tomu, že jsem šťastnější, než kdy dřív. A skutečná současnost mi přijde lepší, než ta, kterou jsem měla původně naplánovanou.

To špatné období bylo hodně náročné, dalo mi co proto, a já mám teď pocit, že možná, občas, když se hodně snažíte, je všechno zlé k něčemu dobré.

 

 

1.           kapitola

Pomalu jsem se probudila. Aniž bych otevřela oči, viděla jsem přes zavřená víčka, že svítí slunce, bylo mi jasné, že už je pozdě ráno. Věděla jsem, že Valerie chodí každé ráno na osm do práce. A na to, aby bylo osm hodin ráno bylo teď na začátku dubna asi už moc světlo, takže val tu už zřejmě nebude. Ale co já vím?  Takhle brzo jsem jakožto studentka neměla ve zvyku vstávat, natožpak zkoumat v tuto ranní hodinu intenzitu světla.   

Otevřela jsem oči. Okamžitě mě začaly pálit z toho, jak jsem včera několik hodin brečela a navíc jsem usínala opravdu pozdě. Chvíli jsem koukala do stropu. Nebyla jsem u sebe doma, ale v cizím bytě. Ten strop byl nerovný a visel z něj starý zaprášený lustr. Skrze závěsy, které byly taky staré, a ještě navíc kýčovité na mě svítilo slunce. Kdysi tomu možná ty závěsy zabránily, ale teď byly vyšisované a téměř průhledné. Tenhle byt, stejně jako téměř všechno v něm, byl opravdu starý. Kdysi patřil babičce mé nejlepší kamarádky Valerie, ta ho po babiččině smrti zdědila. Jistě tu mohla provést hodně změn, přemalovat zdi, dát pryč koberce, přebrousit parkety a koupit nový nábytek a závěsy. Ten byt by byl pak mnohem hezčí, ale Valerie, ačkoliv tvrdila, že byt nechává v původním stavu jen kvůli babičce, nechtěla do bytu vůbec investovat, a raději si šetřila každou korunu na svatbu, líbánky a nový dům se svým manželem, a byt hodlala stejně prodat.

Naprosto jsem ji chápala. My jsme si s Richardem taky šetřili na krásnou svatbu a nový velký dům. Ale to už je teď všechno pryč.

Posadila jsem se a koukla na mobil kolik je hodin. Bylo půl desáté a u mobilu ležel lístek se vzkazem:

V kuchyni jsou čerstvé rohlíky. Večer koupím víno a proberem to.

Nahlídla jsem otevřenými dveřmi do kuchyně a uviděla sáček s rohlíky. Valerie je zlatá! Seděla jsem pořád na gauči v obýváku, kam mě má nejlepší kamarádka včera pozdě v noci uložila. Na sobě jsem měla firemní triko jejího přítele, vlastně už manžela a měla jsem pocit, že tu na tom gauči budu sedět už navždy. Připadala jsem si hrozně polámaná a zničená. Oči mě nesmírně pálily a strašlivě mě bolela hlava. Taky jsem si připadala trochu trapně kvůli tomu, že jsem takhle k Valerii vpadla uprostřed noci. Ale především mi bylo mizerně kvůli tomu, co se v noci odehrálo. Už jsem ani nemohla brečet. Všechny slzy, co jsem měla, už byly dávno pryč a jejich krátký život byl završen bud vsáknutím se do polštáře, nebo uschnutím na mých tvářích.

Seděla jsem a koukala do prázdna několik minut, ale potom mě napadla spásná myšlenka - kafe! Má jediná záchrana. Přece jsem se tedy postavila. Spíš mě postavila na nohy nějaká bytost uvnitř mého těla, silnější než já, která si nutně potřebovala dát kafe. Když jsem si stoupla, ucítila jsem navíc hroznou bolest zad z toho zpropadeného gauče. Podlaha v kuchyni mě studila do bosých nohou a já jsem chvíli zápasila s Valeriiným supermoderním kávovarem, který dostala, jako svatební dar už nevím od koho. Svatba Valerie a Aleše Donátových se konala před necelými dvěma týdny. Byla nádherná a dokonalá, taky jsme ji s Val plánovaly téměř rok. No a teď, tady v tom bytě po babičce, kde všechno, od koberce přes nábytek až po porcelán v kredenci bylo původní, sto let staré, nemoderní a neudržované trčely moderní skvostné nové věci, které mladí manželé Donátovi dostali jako svatební dary. Což mělo za následek to, že jsem teď stála na studené podlaze, která pamatovala snad první republiku, u kuchyňské linky, která pamatovala snad ještě dál a přemlouvala jsem lesklý chromový a dle mého názoru velice tvrdohlavý přístroj, který vypadal jako model raketoplánu, aby mi udělal kafe. Po několika minutách se nade mnou slitoval a spustil do hrnečku horkou voňavou kávu, která chutnala naprosto dokonale a já už chápala, proč si ji ten model raketoplánu chtěl nechat pro sebe.

Otevřela jsem dokořán okno vedoucí na balkon a s hrnkem v ruce jsem vyšla ven. Bylo krásné jarní ráno, slunce udatně svítilo na celé město, a ačkoliv bylo ještě po zimě odvyklé, začínalo hřát. Na holých nohách mi sice naskočila husí kůže, ale modrá obloha, jasné slunce a vlahý ranní vítr slibovali nádherný jarní den. V ten moment mi bylo ještě smutněji. Představila jsem si, jak úžasně mohl dnešek vypadat, nebýt včerejška.

Včera náhle a nepředvídatelně skončil můj čtyřletý vztah s tím, podle mě, neúžasnějším chlapem na světě. No dobře, měl své jisté chyby, ale já jsem na něm milovala i ty chyby. Milovala jsem ho celého. A milovala jsem náš vztah, náš život a taky jsem milovala naši společnou budoucnost, kterou jsme plánovali. A teď už nebude ta budoucnost, nebude krásný útulný domeček se zahradou a kočkou. Nebude překrásná svatba, kterou jsem si vysnila. Nebude nic. Možná, že to všechno někdy budu mít, ale určitě s někým jiným, ne s mým Richardem.

Vím, že je to jenom rozchod, že jsou na světě horší, hnusnější a tragičtější věci, ale stejně to moc bolí. Když vám někdo zlomí srdce, mělo by se to léčit jako každé jiné vážné zranění. Měli by vás odvést záchrankou na jednotku intenzivní péče, zavést vám transfuzi a svěřit do péče odborníků a hodných sester. Příbuzní by vás každé odpoledne navštěvovali s buchtami a časopisy a mluvili by tak přidušeně, jako se to v nemocnicích dělává.

Ještě nějakou dobu jsem na tom balkoně jen tak stála a koukala na město, které si dál žilo svým životem, jakoby se včera nic nedělo. Jenže se včera dělo hodně, já jsem po dlouhé hádce odešla z našeho bytu a zavolala jsem Valerii, jestli u ní můžu přespat. Ta mě tu samozřejmě uložila a na nic moc se neptala. Asi si myslí, že jsme se jen pohádali. Ale tohle nebyla obyčejná hádka. Richard si prý najednou uvědomil, že náš vztah není takový, jaký ho chce mít. Že já nejsem to, co od života chce. A že už mě prý nemiluje. A zeptal se mě třeba, co chci já? Ne. Po společně strávených čtyřech letech vztahu, z toho dvou letech společného bydlení, ho vůbec nezajímalo, co chci, co cítím. Bylo mu to úplně fuk.

Zalezla jsem se suchým rohlíkem zpátky na gauč, zapnula jsem si notebook a celý den jsem koukala na seriály.

2.           kapitola

Připadalo mi, že ležím pod dekou a utápím se ve svém smutku, teprve chvíli, ale najednou bylo pět hodin odpoledne a v zámku u dveří zarachotily klíče. Ve dveřích se objevila Valerie, v jedné ruce měla igelitku s nákupem a v druhé dvě obrovské krabice pizzy. V ten moment jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že mám tak skvělou kamarádku, na kterou se můžu vždycky obrátit.

„Natálie, to nemyslíš vážně, že jsi tam na tom gauči zalezlá jak bobr celej den!“ zvolala hned ve dveřích, když mě uviděla, jak ležím zabalená do deky pořád v tom triku, ve kterém jsem spala a tupě jsem zírala na seriál.

Chytla jsem deku, kterou jsem byla přikrytá a stáhla si ji přes hlavu. Chtělo se mi smát. A když jsem se usmála, zabolely mě svaly v obličeji a nepříjemně mě pálily rty. Naposledy jsem se usmívala včera někdy odpoledne. Byla jsem ráda, že přišla Valerie, už jen její přítomnost působila jako antidepresivum. Položila přede mě na stůl pizzy a nákup a šla se převléct. Pak se vrátila se skleničkami na víno a s vývrtkou. Otevřela víno, nalila ho, stáhla ze mě deku a strčila mi skleničku do ruky. To už jsem se opravdu smála, připadala jsem si jako blázen, který potřebuje zvláštní péči.

„Máme dvě flašky, dvě pizzy, zmrzlinu a hromadu brambůrek a čokolády. Až za pár let zjistím, že maminka měla pravdu, když mi tvrdila, že se nikdy nemám vdávat, tak mi to oplatíš jasný?“ a házela při tom kolem mě balíčky brambůrek a čokolády.

Pak si sedla na druhou stranu gauče, „tak a teď mi hezky povíš, co stalo.“ A pustila se do jedné z pizz. V ten moment mě smích přecházel. Nechtělo se mi o tom mluvit. Nejradši bych… Vlastně jsem ani nevěděla, co bych nejradši. Asi bych se nejradši nechala uvést do umělého spánku a probudila bych se, až by to přebolelo a bylo všechno vyřešené.

„Před čtyřmi lety, třemi měsíci a šesti dny jsme spolu my dvě byly na diskotéce a on se tam na mě usmál. Pitomec jeden.“

„No, na tom nevidím nic trestuhodného.“

„Kdyby se na mě tak neusmíval, nelíbil by se mi, netancovala bych s ním ten večer a nestrávila bych s ním poslední čtyři roky.“

 „To je fakt, ale můžeš se prosím posunout o čtyři roky, tři měsíce a pět dnů dál a říct mi, co se stalo včera? Pohádali jste se?“

„Ne, Val, my jsme se nepohádali.“ Valerie na mě nechápavě hleděla. Asi ji nenapadal žádný další důvod, proč bych k ní v noci vtrhla ubrečená s velkou kabelkou narvanou osobními věcmi, než že jsme se hnusně pohádali.

„Rozešli jsme se. Přesněji řečeno on se mnou.“

„Cože? Počkej. To jako vážně?“ Má nejlepší kamarádka mi tu teď nemohla uvěřit. Asi čekala, že z ničeho nic zakřičím: „Apríl!“ a rozesměju se na celé kolo. Ale já jsem s vážnou tváří seděla naproti ní a upíjela víno.

„Tak to mi vysvětli, protože já to nechápu.“

„No, takhle Richard byl divný už posledních pár dnů, vlastně možná týdnů, ale pokaždé, když jsem se ho zeptala, co se stalo, tak říkal, že nic, že je všechno v pohodě. A tak jsem si říkala, že až bude chtít, tak mi to řekne sám. No a včera to řekl.“ Začala jsem nadzvedávat jídlo a polštáře kolem sebe a hledat kapesník. Zas se mi totiž chtělo brečet.

„On byl divný? Jak divný?“

„Prostě divný, odtažitý, když jsem si s ním chtěla povídat, tak si radši pustil film a když už se mnou mluvil, tak jen o práci a tak neurčitě. Vůbec nemluvil o sobě, o mě, o nás.“ To už jsem definitivně brečela.

„Ale před dvěma týdny na svatbě jste byli úplně v pohodě. Vlastně kdykoliv jsem vás viděla, tak jste byli úplně v pohodě, jako vždycky.“

„To jo, on před lidma byl normální, ale když jsme byli sami, tak jako by mě už nemiloval.“

„Sorry, ale tos evidentně teda odhadla dobře.“

„Jo, teď už je mi to jasný, ale vůbec by mě to před tím nenapadlo.“

„To se nedivím, mě by to taky ani ve snu nenapadlo. Vždyť vy jste byli takový dokonalý pár. Takže včera se stalo co přesně? Co ti řekl?“ Valerie zřejmě věděla, že jestli mi může nějak pomoc tak tím způsobem, že to se mnou pořádně rozebere. A já už jsem jí to taky všechno chtěla říct. Musela jsem to dostat ze sebe. Všechna fakta a všechny úvahy, které se mi motaly hlavou celý den.

„Navečer jsme se pohádali, už ani nevím kvůli čemu, nějaká prkotina. A potom, asi po hodině, kdy jsem seděla v ložnici a četla jsem si a on koukal na film v obýváku, přišel a že jestli si můžeme promluvit. Měla jsem v ten moment strašnej pocit. Úplně jsem cítila, že mi chce říct něco hnusnýho. No a on řekl, že se mu nelíbí, jak to mezi náma je, že pořád jen chodí do práce a z práce a já se jen učím a takový vztah, takový život se mu prý nelíbí.“ Můj smutek se pomalu měnil ve vztek, což bylo asi lepší.

„A jako co chce? To jsou přece normální povinnosti. A to, že on už má titul a ty ne je tím, že jsi mladší, tak co chce. On přece taky chodil na vysokou.“

„Jo, ale prý, že když on studoval, tak se pořád nešprtal tak, jako já. Kvůli tomu, že se pořád učím, totiž nikam nechodíme, nic si neužijeme. Tak jsem mu namítla, že on studoval mnohem jednodušší obor, než já. A navíc on studoval to, co chtěl, ale já ne, takže mi to jde hůř do hlavy. A na to, že nikam nechodíme, jsem mu řekla, že přece chodíme s váma, a taky že on chodí do hospody s kámošema. Na můj vkus poslední dobou dokonce nějak často, ale to jsem mu neřekla. Několikrát jsem mu v poslední době navrhovala, že půjdeme někam večer s váma, ale on že ne, že už je domluvený s kamarády, takže šel do hospody s klukama a já jsem potom seděla doma na zadku. Hlavně, že včera vyčetl on mě, že se nikam nechodíme bavit. Ale to nebylo všechno, vyčetl mi spoustu zásadnějších věcí.“

„Proboha a co ještě?“

„No, když jsem mluvila o té škole, tak mi řekl, že prý studuju práva jen kvůli tomu, že to chtějí rodiče. A co až je dostuduju? Budu celý život právník, ačkoliv to nesnáším? Má pravdu a já tohle všechno vím. A on zase ví, že já to vím, protože jsem to s ním probírala několikrát, ale on mě vždycky uklidňoval, že to nějak dopadne. A najednou mi to vmetl do tváře.“ Když jsem to říkala Valerii, přišlo mi to ještě podlejší, než večer.

„To snad ne… Jak to mohl udělat, když ví, že tě to trápí a teď ti to takhle oznámí, jakoby to byl jeho světový postřeh.“

„Ale má pravdu, že práva studuju, jenom proto, abych šla ve šlépějích svých rodičů. Kvůli ničemu jinému. A pak taky říkal, že jsem na něm závislá, že si bez něj ani… no nebudu to opakovat. Měl na myslí to, že studuju, nemám brigádu a žijeme z jeho peněz a bydlíme v jeho bytě. A že se mu to nelíbí, že chce holku, která se o sebe umí postarat. No a spoustu dalších příjemných věcí mi říkal a završil to tím, že ´Natálko, bude nejlepší, když se rozejdeme´. Takže jsem si sbalila to nejnutnější a šla k tobě. Děkuju, žes mě tu nechala.“

Valerie byla trochu rozhozená, opravdu si myslela, že je to jen velká hádka a že se zas dáme dohromady, ale po tom, co jsem jí vylíčila, co se stalo, poznala, že to není jen hádka. Že je to fakt rozchod. A plně si uvědomovala, co to znamená. Byt, ve kterém jsme s Richardem bydleli, byl jeho. Koupili mu ho jeho rodiče. Takže já jsem teď neměla kde bydlet. Bylo to asi horší, než samotný rozchod. Viděla jsem to na ní, že to ví, ale bála se mi to říct. Takže jsem to načala první.

„Takže to není jen obyčejný rozchod, taky nemám kde bydlet, a z peněz, které dostávám od rodičů, se moc neuživím. Můžu nějakou dobu zůstat tady u tebe? K rodičům jít nechci, to snad chápeš.“

„Nat, můžeš tu zůstat, ale háček je v tom, že my zítra odlétáme na svatební cestu.“

„Aha…“

„Ale samozřejmě tu můžeš být sama. Teda jen do prvního, pak sem přijdou noví nájemníci.“ Valerie vypadala přímo zdrceně.

„Dobře. Tak děkuju,“ byla jsem dost rozhozená. Neuvědomila jsem si, že už prvního tu bude bydlet někdo jiný. „Tak, jestli ti to nevadí, já tu zůstanu pár dnů. Do prvního, to je od zítřka deset dnů.“ Ale co budu dělat potom?

Seděly jsme tak, pily víno, pojídaly pizzu a vykládaly jsme si celý večer. Vracely jsme se ještě k tématu mého rozchodu s Richardem, ale také jsme si povídaly o jiných věcech, takže mi později už bylo o něco líp. Aleš, Valeriin manžel, byl ten večer u svých rodičů. Valerie mu zřejmě řekla, že potřebujeme být samy, ale vsadím se, že chtěl Aleš ještě poslední večer, než konečně skočí do manželství rovnýma nohama, strávit doma u rodičů. Druhý den ráno odlétali na svou svatební cestu a po návratu se nastěhují do svého nového domu, který, jak všichni doufali, už bude kompletně dostavěný a přichystaný ke stěhování. Stavba domu se ale nepříjemně protahovala. Aleš tvrdil, že je to normální, ale Valerie už byla pochopitelně hodně netrpělivá a chtěla se stěhovat.

V sobotu ráno tedy odjeli na letiště a já jsem ve Valeriině bytě zůstala sama. To ráno bylo velmi hektické. Probudil mě rachot padající lžičky do dřezu a tiché nadávky. To se má kamarádka snažila být co nejtišší a nevzbudit mě. Ale nevadilo mi, že jsem vzhůru, chtěla jsem se ještě rozloučit. Daly jsme si spolu kafe a snídani a pak přišel Aleš, odnesl zavazadla do auta a Valerie, která mi celé ráno dávala instrukce jak se mám cítit jako doma, ale bohužel jen deset dní, se začala odebírat k odchodu.

„Fakt to nejde zařídit jinak, prostě už mají podepsanou smlouvu a všechno, moc mě to mrzí.“

„Valerie, to neřeš, i kdyby se sem neměli stěhovat noví nájemníci, tak bych tu stejně nemohla zůstat navždy. Musím vymyslet, co budu dělat. A jsem ráda, že na to mám deset dní. Taková spousta času!“

„Opravdu? A už máš nějaký plán?“

„To víš, že jo. Ale ty už běž, nebo tvůj manžel odjede na svatební cestu bez tebe.“

„No jo! Můj manžel, Natálie, to je tak úžasné, já už jsem vdaná!“ a celá rozzářená se smíchem utíkala ze schodů. Při tom mi ještě dvakrát zopakovala, že tu mám být jako doma a pak už se za ní zabouchly vstupní dveře a Valerie byla pryč.

Jenže já se tu nějak nemohla cítit jako doma, a ani jsem nevěděla, co budu dělat. Nejradši bych tu zůstala navždy. V tom cizím starém bytě s prvorepublikovou kuchyní. Vůbec jsem netušila, co dál a deset dnů mi přišlo jako chvilka na to, abych si zařídila nový život. Já jsem taková lhářka. Ale nechtěla jsem, aby se Valerie celé líbánky strachovala, jak jsem na tom. Už tak jsem jí je myslím trochu zkazila. Stejně na mě určitě bude myslet. Doufám jen, že jsem teď ráno vypadala dostatečně přesvědčivě, že vím co dál. Ale to jsem rozhodně nevěděla. Takže jsem zatím nedělala nic, dokud mě něco nenapadne. Celou sobotu i neděli jsem tudíž tak nějak hybernovala na gauči, který jsem si zařídila tak, že mi zcela stačil k mé existenci. V rohu jsem měla polštáře, na opěradle u zdi byl opřený můj notebook, na kterém jsem několikrát denně sledovala Richardovy statusy na facebooku a prohlížela si naše společné fotky. S tím byla úzce spjata přítomnost několika krabiček s papírovými kapesníky na zemi u gauče. Někde pode mnou se proplétal kabel od notebooku a nabíječka na mobil, ovládáni na televizi a čokoláda. Na opačném konci gauče ležela má oblíbená knížka a nějaké časopisy. Pokud mě sužoval hlad, vždy jsem našla něco ve spíži, instantní polívku, instantní nudle, dokonce instantní bramborovou kaši, která ale byla opravdu odporná. A když jsem chtěla něco vydatnějšího, objednala jsem si pizzu. Tak nějak vypadal můj život a já jsem měla pocit a trochu si i přála, aby tak už vypadal navždy. Abych už nemusela nic dělat. Jen koukat na televizi, pronikat do tajů Valeriina kávovaru a zdokonalovat své kuchařské schopnosti, co se instantních jídel týče. Ale nic neřešit, nikam nechodit, nic nevymýšlet, nedávat se dohromady, ani se malovat, nebo si nedejbože umývat vlasy.

3.           kapitola

Čas se nekompromisně krátil. Z deseti dnů bylo devět. A pak osm, to když přišlo pondělí.

A pondělí nepřišlo jen tak samo. S pondělkem totiž přišel do mého života dost nepříjemný a hlavně trapný zážitek. Ležela jsem si tak ve tři hodiny odpoledne na gauči, pořád v tom samém triku, ve kterém jsem se tu v pátek ráno probudila. Já vím, jsem prase, ale neměla jsem sílu se převléct. Cpala jsem se pizzou s dvojitým sýrem, koukala jsem na nějakou americkou reality show a v tom zazvonil zvonek.

Děsně jsem se lekla. Posadila jsem se a čekala, co se stane. Věděla jsem, co by se mělo stát, tedy že bych měla vstát, s úsměvem otevřít a přivítat dotyčného. Ale já jsem nemohla. Ne, že jsem nechtěla, nebo něco takového, já jsem prostě nemohla! Byla jsem v katastrofálním stavu. Už téměř čtyři dny jsem tu ležela, make-up jsem měla ještě rozmazaný ze čtvrtečního pláče, vlasy stažené do podivného drdolu na vršku hlavy a čas jsem si krátila olupováním laku z nehtů.

Pomalu mi docházelo, kdo to asi bude. V pondělí se má přece stavit Valeriin bratranec František pro nějaký nábytek, Valerie se o tom zmínila před odjezdem, podrobnosti už si nepamatuju a Františka taky ne. Viděla jsem ho naposledy, když nám bylo s Valerií jedenáct a jemu čtrnáct a děsně nás se svými kamarády otravoval. Copak ono už je pondělí?

Zvonek se ozval znovu a tentokrát zněl jednou tak dlouho. Zatraceně já snad budu muset jít otevřít.

Vypnula jsem televizi, zastrkala kapesníky pod polštář, natáhla si rychle rifle a šla ke dveřím. Zvonek se ozval potřetí a kdoví jak by zvonil dlouho, kdybych ho nepřerušila otevřením dveří.

Ve dveřích stál František, Valeriin bratranec. Už mu nebylo čtrnáct, ale pětadvacet, už neměl příšernou pleť, ani podivně velké nohy a dlouhé ruce, se kterými tehdy nevěděl kam je dát, aby nevypadaly tak dlouhé. Jeho pleť teď byla krásně opálená, s mírným strništěm, a nohy i ruce naprosto adekvátně velké i dlouhé v poměru ke krásně stavěnému svalnatému tělu. A pokud by náhodou třeba i teď nevěděl, co s rukama dělat, tak já bych mu ihned dokázala poradit. On ale zjevně věděl co s rukama, jednu měl na zvonku a v druhé držel klíče od auta. Ale zjevně vůbec nevěděl, co si má myslet o podivné bytosti stojící před ním. V ten moment jsem vypadala ještě hůř, než před otevřením dveří. Teda cítila jsem se hůř než před otevřením dveří. Velké vytahané triko, mastné vlasy, oteklé oči … jen tyhle stylistické nedostatky mi stihly proletět hlavou, než pomalu řekl: „Ahoj, ty budeš Natálie, že? Já jsem Franta. Valerie ti zjevně neřekla, že se tu stavím.“

Nějakým zázrakem jsem byla schopná sestavit větu. A dokonce větu rozvitou. „Ale ano, řekla, promiň já… zapomněla jsem nějak, že… že už je pondělí. Teda, že přijdeš… no, to je jedno, pojď dál.“

František vešel, vyzul si boty a vešel do obýváku. Nemyslela jsem si, že mi může být trapněji, ale teď mi bylo. Kouknul se na pelech, který jsem tam měla, na notebook, na němž byla moje fotka s Richardem a na obaly jídla povalující se kolem. Bylo to tak trapné!

„Promiň, já opravdu zapomněla, že přijdeš, uklidila bych tu. Je mi trapně.“

„Ne to nemusí.“ Krásně se na mě usmál. „Mám starší sestru a ta se taky párkrát rozešla s přítelem, takže vím, jak to chodí.“

„Myslím, že takhle to běžně nechodí.“

„No úplně takhle ne, ale přibližně, když bych všechny ty rozchody nakumuloval do jednoho a to utrpení o měsíc prodloužil, tak by to vzdáleně vypadalo nějak takhle.“ Pořád se tak krásně usmíval, ale ne tak, že by se mi vysmíval, ale spíš tak, že mě chápe a chtěl by, abych se necítila tak trapně.

Takže jsem se rozhodla, že se ještě víc ztrapním tím, že se budu snažit nepůsobit trapně a nabídla jsem mu kafe. S díky přijal a sedl si na židli v kuchyni. Mé znemožnění nabralo větších rozměrů, jelikož veškeré zkušenosti načerpané zacházením s tím raketoplánem, který si říkal kávovar, byly pryč.

„Promiň, hned to bude, to je Valeriin nový kávovar a je evidentně chytřejší, než já.“

„To je dobrý, jestli tě teda nezdržuju…“

„Jo děsně mě zdržuješ, uteče mi tisící díl xfaktoru.“ Řekla jsem ironicky a usmála se na něj. On se na mě taky pořád usmíval, a já už si přestávala být jistá tím, že ten úsměv mám brát v pohodě, asi jsem opravdu byla k smíchu.

„Takže, ses rozešla s přítelem? Kdy?“ evidentně František naznal, že o ničem jiném se teď nedá mluvit.

„Jo, ve čtvrtek v noci. Valerie byla naštěstí tak hodná, že mě tu nechala. My jsme spolu totiž bydleli, víš a já teď tak nějak nemám, kde bydlet.“

„Aha, to je blbý. A sem se někdo stěhuje, ne? Za týden?“

„Přesně tak.“

„No, stejně tu nebudeš věčně, ne? Určitě už máš plán, co dál. A asi bys už měla začít uklízet.“ Nahnul se, aby nakoukl do obýváku a mě znova polil pot. Postavila jsem před něj hrnek s kávou a přemýšlela, co mu mám říct. Než jsem něco vymyslela, vyletěla ze mě pravda, kterou jsem se bála připustit i sama sobě. Je to divné, že jsem nejlepší kamarádce nestydatě lhala do očí, ale teď, tomuhle člověku, kterého jsem naposledy viděla před asi deseti lety, jsem lhát nedokázala. Vůbec.

„Vlastně absolutně nevím, co mám dělat jsem úplně zoufalá, nevím, co dál a nejradši bych tu zůstala zalezlá navždy.“

Trochu jsem tím Františka vykolejila, takže mě začal chlácholit, „ale neboj, to přejde, dáš se dohromady a všechno bude zas dobré.“

„Jo, ale mám na to už jen týden.“

„Tak můžeš být třeba nějaký čas u rodičů, ne?“

„To ne. Já nechci k rodičům.“

„Aha,“ krátce se odmlčel, „můžu se zeptat proč?“

„No, je to složité, můj otec má přesnou představu o tom, co bych měla se svým životem dělat, ale tak nějak se to neslučuje s mou představou.“

„Tvoji rodiče jsou oba právníci, ne? A ty prý taky studuješ práva, tak co se neslučuje?“

„Jo, já studuju práva, ale vlastně jenom kvůli otci, moc mě to nebaví. A taky si nedovedu představit, až mu řeknu, že mezi mnou a Richardem je konec, on ho táta totiž zbožňuje.“

„Určitě ne víc, než svou vlastní dceru.“

„Ty mého otce osobně neznáš…“

„To ne.“

„On si strašně hledí toho, co si o něm a jeho rodině řeknou lidi. Všechno musí být aspoň vypadat, že jsme ideální rodinka a všechno jde jako po másle. Což mu vlastně vychází, až na mě. S mámou jsou spolu šťastní a jejich synáček, můj starší brácha, vzpomínáš si na něj? Docela jste se navzájem nesnášeli. Tak ten už má vystudovaná práva, pracuje teď v otcově právní kanceláři, bude se ženit a rodiče jsou na něj velice pyšní. A já studuju práva, bude ze mě právník tak, jak si to přeje můj otec a do teď jsem měla už čtyřletý vztah s mladým mužem, kterého můj otec schvaloval, pomohl mu rozjet jeho personální agenturu a liboval si v tom, jak dobře vypadáme jako pár před lidmi.“

Najednou jsem si uvědomila, že tu s Františkem rozebírám dost osobní věci. Běžně jsem s cizími lidmi nic takového neprobírala. Ani s Valerií, ta věděla, jak to mezi mnou a otcem je a nerozebíraly jsme to. Takže jsem raději změnila téma.

„Jak to, že jsi nebyl na svatbě?“

 „Ale já jsem tam byl. Jenom sis mě evidentně nevšimla.“

„Tys tam byl?“

„Jo a já si tě všiml. Moc ti to slušelo. A s přítelem jste vypadali v pohodě.“

„Ano, to je právě ta věc, kterou na Richardovi můj otec zbožňuje – za každých okolností se před lidmi choval spořádaně, jako by se vůbec nic nedělo, všechno bylo v největším pořádku a my byli šťastní. Já třeba tohle nedokážu. Ale tehdy jsem ještě moc netušila, co má Richard za problém.“

„A co měl za problém?“

„Mě.“

František se jen zasmál a světe div se, složil mi snad kompliment, nebo co to mělo být.

„To né. Tak skvělou holku nemůže nikdo mít za problém přece.“ A zase se tak hezky usmíval.

Povídalo se mi s ním moc hezky. Pamatuju si, že když jsme se viděli naposledy jako malí, tak jsme spolu moc nemluvili. Spíš si nás František s kamarády dobíral a my jsme na ně s Valerií nadávaly. Došlo mi, že toho kluka vlastně vůbec neznám.

Když jsme dopili kafe, František se zvedl, že jde naložit nábytek do dodávky. Já si uvědomila, že vlastně přijel pro nábytek, úplně jsem na to zapomněla, tak dobře jsme si povídali. Sedla jsem si na gauč a pozorovala jsem ho, jak rozebral skříně a jídelní stůl a odnášel je z bytu. Požádal mě, jestli bych do krabic, které přinesl z auta, nenaskládala porcelán ze skříní v obýváku. Byla to první smysluplná činnost po čtyřech dnech, kterou jsem vykonávala. Když odvezl první várku nábytku, vrátil se a odnosil do dodávky i skříně a kredence z obýváku a nábytek z ložnice.  Byt byl podivně prázdný. Zbyl tu jen gauč a věci, které se budou do nového domu stěhovat, až se Valerie s Alešem vrátí, ale většina takových věcí byla v kuchyni. Takže v obýváku, kde jsem spala, byl jen gauč, krabice se starým porcelánem a moje věci. Na zdech zbyly jen zahnědlé okraje po obrazech a obrysy, kde před tím stály skříně. Stejně tak koberec na zemi vypadal žalostně, byl prošlapaný v místech, kde se nejvíce chodilo a slehlý a podivně zachovalý tam, kde na něm ještě před chvíli stály skříně.

„No, ten gauč ti tu asi nechám a přijedu pro něj, až tu nebudeš, to nespěchá.“

Zrovna jsem na tom gauči seděla a četla si nějakou reklamní smsku, která mi předtím přišla. Týkala se nějakých horoskopů nebo něčeho takového, rychle jsem ji smazala.

„Jo… Kam ten nábytek vlastně vozíš?“ zeptala jsem se Františka, když jsme stáli uprostřed té spouště, co po jeho zásahu zbyla.

„Kamarád se teď stěhuje do vlastního bytu a je rád za každý kus nábytku, který nemusí kupovat. A tenhle babiččin je sice starý, ale je v dobrém stavu a já jsem rád, že ho Val nevyhodí. No a ty krabice s porcelánem a sklem vezu k našim, mamka si to všechno chce nechat.“

„Jo, tak to je super, já taky nemám ráda vyhazování věcí jenom proto, že jsou staré.“

„Přesně tak.“ František se na mě zas tak hezky usmál a vypadalo to, že mi chce něco říct. Nadechl se, ale já nechtěla slyšet to, co příjde.

„Dáš si ještě něco, než pojedeš?“

„Víš, říkal jsem si, že..“

„Už tě tu zdržuju, co? Tak neva, měj se, třeba se zas někdy potkáme.“

„No, to ne, já jenom, jestli bys třeba nechtěla někam zajít. Třeba na jídlo, myslím, že tady asi nemáš moc zdravý a vyvážený jídelníček?“

Říkala jsem si – proč jako?? Nasvědčují tomu ty obaly od pizz, čoklád a brambůrek na gauči? Nebo snad už celý svět ví, že neumím vařit? Což mi mimochodem Richard taky vyčetl? Najednou jsem netušila proč, ale byla jsem šíleně vzteklá na Richarda, na Františka, na všechny chlapy.

„Ne, nikam nejdu. Možná to tak nevypadá, ale je mi tu fajn.“ Utrhla jsem se na nevinného Františka.

„Aha, tak promiň. Nemyslel jsem to špatně. Tak já jdu.“ Šel ke dveřím, obul se, vzal poslední krabici a vyšel na chodbu. Už jsem za ním chtěla zavřít dveře, ale on rychle položil krabici a vracel se ke mně.

„Až se budeš stěhovat, tak se ozvi.“ A podával mi vizitku. Vzala jsem si ji a on se otočil a byl rázem pryč. Já jsem stála ve dveřích a koukla jsem se na vizitku. Byla to vizitka nějakého útulku a kontaktní osobou byl František. No bezva, pomyslela jsem si, svůj vztek na toho bídáka Richarda jsem si trapně vybila na hezkém, sympatickém klukovi, který se snažil, aby mi tu nebylo trapně z toho, jak vypadám, dokonce mě chtěl pozvat na rande a ještě se v útulku stará o opuštěná zvířátka. 

Zavřela jsem dveře a vrátila se na gauč. Vizitku jsem hodila do kabelky a další dva dny jsem se snažila na Františka zapomenout. Byl opravdu milý a tak správně ukecaný. Dobře se mi s ním povídalo, a ačkoliv jsem se cítila strašně kvůli tomu, jak jsem vypadala a taky kvůli tomu nepořádku, co tu panoval, bylo mi tu v jeho přítomnosti nejlíp za celou tu dobu, co tu u Valerie jsem. Jenže jsem na něj tak nesmyslně vyjela. A to měl navíc pravdu. Vždyť jsem opravdu vyhladovělá a už čtyři dny jsem nic podstatného nesnědla.

4.           kapitola

A nic podstatného jsem nesnědla ani další dva dny. Utápěla jsem se ve svém smutku a už jsem začínala být apatická vůči své situaci. Říkala jsem si, že tu prostě budu ležet a nic nedělat dokud se Valerie nevrátí, pak mě tu najde a vyřeší to nějak za mě. Já nebudu nic dělat. Vůbec nic!

Ovšem sama Valerie mi rychle zhatila tyhle plány. Snad na dálku vycítila mé úmysly, jelikož mě jedinou smskou dostala nejen z gauče, ale dokonce z bytu. Ve čtvrtek dopoledne mi napsala smsku, ve které stálo:

Cau Natalie, jak valcis? Uz mas plan? Jestli ano, tak ti ho narusim – potrebuju, abys zkontrolovala kuchyn v nasem dome. Klice jsou na vesaku. Dik, pa :-*

Přiznám se, že první věc, která mě napadla, byla, že nikam nejdu. Kašlu na tu kuchyň, beztak bude v pořádku. Ale pak mi to začalo vrtat hlavou a měla jsem z toho špatný pocit. Valerie je moje nejlepší kamarádka, nechala mě tu u sebe, ačkoliv jí to způsobuje starosti a problémy a tohle je jediná věc, kterou po mě chce a já bych to pro ni taky měla udělat. Vždyť se jenom oblíknu, sednu na tramvaj a za půl hodinky jsem u domu, tam zkontroluju, jestli je v pořádku nainstalovaná kuchyň, tak jak je to v projektu domu a nic není třeba poškrábané nebo jinak poškozené, a pak zase pojedu dom. O nic víc nejde. Ještě chvíli jsem seděla a koukala do prázdna a přemítala pro a proti svého dobrého skutku, a pak jsem se odhodlala.

Vstala jsem a šla do koupelny. Tam jsem zase chvíli koukala do zrcadla na svůj odraz. Nevěděla jsem odkud začít, abych vypadala nějak normálně. Asi bude nejlepší si ze všeho nejdřív vyčistit zuby. Trochu jsem se namalovala, vlasy si zakryla dlouhým černým šátkem uvázaným na piráta a šla jsem se obléct. Ani jsem nevěděla, jaké je venku počasí. Svítilo sluníčko, ale moc teplo zřejmě nebylo.  Pod jarní bundu jsem si raději ještě oblékla svetr, strčila klíče od nového domu do kabelky a vyrazila jsem. Venku jsem si připadala zvláštně. Čerstvý vzduch voněl krásně jarem a mě se až točila hlava z toho kyslíku. Umínila jsem si, že až se vrátím k Valerii do bytu, tak vyvětrám. Po půl hodině v tramvaji a dalších pár minutách v autobuse jsem vystoupila několik ulic od Valeriina a Alešova domu. Bylo to v satelitním městečku, kde široké ulice lemovaly nové vilky ve stylu amerických předměstí. Dokonalé místo pro dokonalý dům a dokonalou rodinku se psem, autem a dvěma dětmi. Kdyby mi někdo ještě před rokem řekl, že tu bude má Valerie bydlet, potrhala bych se smíchy. Valerie byla typická městská holka, která celé víkendy obrážela diskotéky a bary a spala až do oběda a celý pracovní týden se zase těšila na další víkend. Pak ale potakala Aleše. A celá se změnila. Nebo spíš – dospěla. Byla to moje stará Valerie, ale dospělejší, s nohama na zemi a už po roce se zasnoubila. Začala plánovat termín svatby a dávat dohromady zasedací pořádek a měla pravidelné schůzky s projektantem domu a já, ačkoliv jsem si z ní pořád dělala srandu, jsem jí záviděla. Ale tak hezky záviděla. Jednou bych chtěla mít to, co ona. Na to si teď ale budu muset počkat déle, než jsem myslela.

Po chvíli jsem přišla k domu a zůstala jsem zírat na ten nádherný dům. Několik týdnů jsem tu nebyla, a když jsem dům viděla naposledy, bylo to ještě staveniště. Ted jsem stála před nádherným přízemním domem s meruňkovou fasádou a hnědou střechou. Ke dveřím vedla mírně zatočená cesta lemovaná malinkatými keříky. Odemkla jsem dveře a vstoupila dovnitř. Vevnitř to vonělo čerstvou malbou a prachem. Nádherná vůně nového domu. Všude bylo vymalováno bíle a na zemi ležela dřevená podlaha. Místnosti byly prázdné a bílé zdi krásně svítily. Procházela jsem se celým domem a představovala jsem si, jak nádherně budou místnosti vypadat, až tu bude vybavení. Když jsem vešla do hlavní místnosti, ze které bude obývací pokoj spojený s kuchyní, ucítila jsem vůni nového nábytku. To voněla nová kuchyň. Byla krásná, přesně taková, jakou si Valerie přála, a všechno bylo na první pohled v pořádku.  Otevírala jsem postupně všechny skřínky a šuplíky a z každého prostoru se na mě vyvanula ta úžasná vůně novoty a dřeva. Otevřít ty krásné skříňky nebylo jen tak, byla to velmi moderní kuchyň, takže se dvířka otevírala různými směry a stačilo je jen pootevřít a systém pantů uvnitř už dvířka otevřel pomalu plynulým pohybem sám s jemným syčením mechanismů uvnitř. Ve skřínkách nebyly obyčejné police, ale různé výsuvné košíky a podobné hračičky. Bavila jsem se tou kuchyní aspoň půl hodiny, než jsem všechno prozkoumala.

Spotřebiče byly zabudované a krásně chromové s povrchovou úpravou proti otiskům - celá Valerie, vše je dokonalé, moderní a do detailu propracované. Už chápu, proč měla neustále kabelku plnou různých katalogů a složek s projekty kuchyně. Pro tohle. Aby pak bylo všechno naprosto špičkové.

Najednou mi bylo tak zvláštně smutno. Uprostřed vší té běloskvoucí nádhery, která tu vybízela k zařízení překrásného domu pro spokojený život a šťastnou rodinu, jsem stála já. Opuštěná, bez takových vyhlídek. Valerie byla právě v Karibiku na líbánkách s mužem, kterého milovala, a on miloval ji. Měli za sebou božskou svatbu, na které bylo vše podle Valerie, všechno tak jak si přála a jak jsme to spolu plánovaly celý rok před tím, už ode dne, kdy se zasnoubila. A nic jí nebránilo v tom, aby žila šťastně až do smrti jako v pohádce v tomhle přepychovém domě.

A já jsem tu stála sama, bez přítele, bez bydlení, bez vyhlídek na úžasnou budoucnost. A všechno se ještě zhoršilo, když mi zazvonil telefon. Vytáhla jsem ho a na displeji četla, že mi volá moje nadřízená. Pracovala jsem brigádně v jedné advokátní firmě jako pomocná sekretářka. Ta práce nebyla nic moc, zařídil mi ji otec. Celých pět hodin denně, pokud jsem nebyla ve škole, jsem seděla v kanceláři a třídila poštu dle zastaralého systému hlavní sekretářky, která byla podle mého mínění ta nepříšernější ženská na světě. Takže není divu, že jsem poslední dva dny zapomněla jít do práce. Přijala jsem hovor a celá vystrašená jsem se jí ozvala do telefonu.

„Ano?“

„Natálie? Dobrý den, neruším?“

Ani nevíš, jak moc!

„Dobrý den, ne nerušíte,“

A teď to přijde.

„Natálie, můžu se zeptat, proč jste nepřišla do práce?“

„Já ...“

„Vy jste se tu už dva dny neukázala, neomluvila jste se a mě by zajímalo proč!“

„Víte, já se omlouvám, jsem hrozně nemocná,“ začala jsem mluvit trochu jakoby přes nos,“ mám hroznou horečku a nějak jsem si nevzpomněla vám zavolat.“

„Tak vy máte horečku? Ale má dcera mi právě psala, že vás viděla v autobuse a nevypadala jste nemocně. Ačkoliv prý velice podivně.“

Ta zatracená Lucie! Vystudovaná právnička, pracovala ve stejné firmě jako já a neustále informovala svou máti o různých prohřešcích zaměstnanců firmy a ta, protože si myslela, že jako hlavní sekretářka může všechno, je všechny stavěla do latě a žalovala řediteli. Zatímco se ona, Lucie, mohla takhle dopoledne v pracovní den toulat po městě.

„Já jela jsem k doktorovi a…“

„Tak k doktorovi? Na kraj města? Děvenko, mám takový pocit, že mi tu lžete. Víte, tuhle práci vám zařídil otec a od naší firmy bylo velice blahosklonné, že jsme tu zaměstnali studentku s omezenými časovými možnostmi a bez kvalifikace. A vy byste si měla té příležitosti vážit a ne se tu neukázat několik dní bez omluvy a ještě si jezdit po městě…“

Poslouchala jsem ji, jak vyjmenovává důvody, proč bych jim všem měla ráno hned po příchodu líbat nohy za to, že mě tam nechávají několik hodin denně dřepět za minimální směšné peníze na hodinu a přemýšlela jsem, jestli mi to stojí za to. Byla jsem tak na dně, že jsem opravdu potřebovala slyšet, jak mě cizí ženská peskuje, jako by byla moje matka. Ačkoliv ne, moje maminka mě nikdy takhle nepeskovala. Pokud jsem udělala chybu, v klidu mi vysvětlila, jakou chybu jsem udělala a chtěla ode mě slyšet, jak jsem se měla správně zachovat a jak teď svou chybu napravím. Nikdy na mě nekřičela, nikdy mi nenadávala a já si ji za to nesmírně vážím. Na rozdíl od téhle ženské, která právě vyhrožovala, že bude žalovat mému otci. Jako by mi bylo deset. A tak jsem v ten moment tak trošku vybuchla.

„Tak dost!“ přerušila jsem ji, „já nemám zapotřebí, abyste tu na mě křičela. Dávám výpověď. Končím. A mému otci to prosím oznamte vy, protože já na to nemám sílu. Nejsem nemocná, ale ve čtvrtek jsem se ošklivě rozešla s přítelem a teď nemám ani kluka, ani kde bydlet a stojím uprostřed nádherného domu své kamarádky a psychicky se tu hroutím a vy mě dost rušíte. Nashledanou!“

A bylo to. Jsem bez přítele, bez bytu a bez práce. A možná i bez rodičů, protože až se o tomhle dozví otec, tak mě pravděpodobně vydědí za tu zpronevěru vůči němu a hanbu, kterou jsem mu tím způsobila.

5.           kapitola

Po tom telefonátu jsem asi půl hodiny seděla na zemi u Valeriiny kuchyně a brečela jsem. Došlo mi totiž, co jsem udělala. Sama svou vinou jsem se dostala ještě do větších potíží, než v jakých jsem byla do té chvíle. Určitě bych totiž nedostala padáka, jenom by se na mě šéfová vyvztekala a zítra bych šla zase normálně do práce. Jenže já jsem vybuchla vzteky a udělala strašnou chybu.

Vtom mi na mobil volala mamka, chtěla, abych se ještě ten den stavila u nich doma na návštěvu. Bylo zrovna poledne a tak mi nezbylo, než se uklidnit, v koupelně si umýt rozmazanou řasenku kolem očí a vydat se k rodičům. To, že mi mamka volala, byla buď velká náhoda, nebo sekretářka opravdu žalovala mému otci, jak úžasným způsobem jsem u nich skončila. Řekla jsem si, že hůř už mi zřejmě nebude, takže se nebudu vymlouvat a k rodičům zajedu. Do hodiny jsem byla u nich.

„Ahoj, Natálko, pojď dál. Máš hezký šátek,“ švitořila mamka s úsměvem, když mě pouštěla dovnitř. Ještě vůbec ani netušila, že jsme se s Richardem rozešli. O bože, bude tak těžké to rodičům říct.

Posadila jsem se v obýváku a služebná přinesla čaj. Ano, moji rodiče mají služebnou. Jenom jednu, ta uklízí, vaří a podává čaj. Otec je totiž právník a matka notářka, už od mého dětství netrpí nedostatkem peněz a umí si je užít. Na tom, že budou mít služebnou, trval otec, mamka ji nechtěla. Když jsme byli s mým bratrem malí, maminka dělala všechny domácí práce a sama i vařila a bavilo jí to. Mé nejranější vzpomínky jsou, když jsem v ohrádce v kuchyni, bratr mě škádlí a maminka vaří a při tom poslouchá písničky od Boba Dylana.

Už jsem byla v obýváku několik minut, seděla jsem a čekala na mamku, až dá všechny pokyny služebné a přijde za mnou. Otec seděl naproti mě za novinami a vůbec si mě nevšímal. To však nebyla ani omylem známka toho, že by o mé výpovědi v práci věděl a byl naštvaný. Takhle on se ke všem prostě choval. Pokud nebylo nutné něco říct, nic neříkal. Pokud nebylo nutné někomu věnovat svou pozornost, žádnou nevěnoval. Jedinou výjimkou bylo, když si maminka přála, aby na někoho mluvil, nebo mu věnoval pozornost, ačkoliv to nebylo nutné, nicméně společensky vhodné. A proto odložil noviny a zabručel pozdrav, když mamka přišla a řekla mu, že jsem tady.

Mamka se posadila a zřejmě si všimla, že se mi něco stalo. Opatrně se zeptala a já ze sebe začala soukat to nejdůležitější.

„Ano, stalo se něco dost špatného. Richard se se mnou rozešel.“

Otec se mezi tím vrátil ke svým novinám, ale teď je zase odložil.

„Cože? Ty ses rozešla s Richardem? Máš rozum?“

„Ne, tati, slyšel jsi špatně. Richard se rozešel se mnou.“

„Ale zlatíčko, to je strašné. Proč to udělal?“ samozřejmě takhle reagovala mamka, otec mezitím začínal být naštvaný a pochopitelně na mě. Jeho milovaný Richard určitě za nic nemůže.

„Terezo, prosím,“ ohradil se otec na mamku za to, že vůbec připustila mou nevinu a Richardovu vinu, „Richard je rozumný mladý muž a něco takového by jistě neudělal.“

Mamka byla poněkud v pasti, chtěla mi pomoct, ale věděla, že s otcem nemá cenu se teď přít. Takže se na mě podívala s výrazem „Teď si to musíš uhádat sama, holčičko,“ a začala usrkávat čaj.

„Ale on to udělal tati. Copak si myslíš, že já bych se rozešla s ním?“

„To bys musela být ta největší husa pod sluncem. Richardovi se teď daří v jeho firmě, dost jsem mu pomohl, ale stálo to za to. Jeho firma prosperuje a jednou vydělá velké peníze. Věděl jsem, že v tom chlapci to je, že se musí jenom popostrčit. Líbil se mi od začátku.“

„Myslíš od toho začátku, kdy se půl roku po tom, co jsme spolu začali chodit, odhodlal zajet autem až před náš dům, když končilo naše rande a tys ho za flígr vytáhl ven a vyhrožoval mu, že zavoláš policii?“

„Ale nebuď směšná. Jenom jsem chtěl vědět, co za auto to stojí před naším domem. A on se s tím, že jsem tam vpadnul, vypořádal a choval se jako chlap.“

„A dalšího půl roku mě vysazoval za rohem.“

„Nech toho, Natálie. A teď mě poslouchej. Okamžitě zavoláš Richardovi, omluvíš se mu a řekneš, že s ním chceš zase chodit, že to bylo jen takové ženské pominutí mysli. On ti snad odpustí. Určitě ano, je čestný a rozumný.“

„Tati, ty mě vůbec neposloucháš? On se rozešel se mnou. On řekl, že se rozcházíme. Vyhodil mě z bytu a já už od čtvrtka spím u Valerie,“ začínala jsem být bezradná. A začínal se mnou už podruhé ten den cloumat vztek.

„Ale Natálie, já ti to prostě nevěřím. To se nestalo. Zřejmě jste se nějak pohádali a ty sis špatně vyložila, něco co ti řekl.Víš co, jdu teď do pracovny a zavolám Richardovi sám, omluvím se mu za tebe.“ A začal se opravdu zvedat. V ten moment už toho na mě bylo moc.

„Tati, sedni si a poslouchej mě,“ to bylo trochu hlasitěji, než jsem zamýšlela,“vím, že je to pro tebe neuvěřitelné, ale je to tak – to on se rozešel se mnou, řekl mi, že mám odejít z jeho bytu, takže od čtvrtka spím u Valerie. Nemám teď kde bydlet a taky nemám práci, protože jsem tam pár dnů nebyla, a když mi dnes volala sekretářka, tak jsem jí řekla, že končím, protože mi ruply nervy stejně jako teď.“

„Cože? To mi řekneš jen tak? Ty ses snad zbláznila? Nejdřív se rozejdeš s Richardem a pak dáš výpověď v práci, pro kterou by spousta studentů vraždila?  Ty jsi blázen.“

„Nejsem blázen, jenom jsem na tom opravdu špatně a lidi jako ty nebo moje šéfová mi to ještě zhoršují. Jste všichni stejní – ty, šéfová i Richard. Tváříte se mile a jako že se nic neděje, dokud je všechno tak, jak chcete vy, ale nechápete, že někdo jiný to chce jinak.“

„O čem to proboha mluvíš?“

„ Nikdy jsi to nechápal tati, museli jsme já, máma i brácha dělat to, co jsi chtěl, a když to nebylo podle tebe, tak jsi to prostě nepřipustil stejně jako teď. Ale nezlob se na mě, já už toho mám dost. Mezi mnou a Richardem je konec, taky už nebudu pracovat v té pitomé práci, kterou jsem nenáviděla. A taky nenávidím studium práv! Končím s tím, nebaví mě to. Vím, že pro někoho to může být to pravé, ale ne pro mě! Já budu studovat třeba dějiny umění. Filosofii. Mezinárodní vztahy. Cokoliv, jen ne práva,“ už jsem to nemohla vydržet a všechno to ze mě vyletělo. Čekala jsem, co se stane. Sotva jsem to vyslovila, litovala jsem toho. Prboha, jak jsem mohla něco takového říct? Otec na mě chvíli nasupeně zíral, pak upil trochu čaje, složil noviny a odešel do své pracovny. No, to dopadlo docela dobře. Rozloučila jsem se s mamkou a raději jsem odešla.

Po cestě jsem přemýšlela co to se mnou je. Už dvakrát jsem dneska vybouchla vzteky a dostávala se tak do větších a větších problémů. To, že jsem dala výpověď v práci, mi přišlo naprosto nepodstatné proti tomu, co jsem udělala teď. Řekla jsem otci to, co mě štvalo už hezkou řádku let. A nejen mě, ale i mamku. Doufám jenom, že bude naštvaný na mě a že si nevybije vztek na mamce. Ačkoliv určitě ho ani nenapadne, že by si mamka myslela totéž, co já. A mamka má dost rozumu na to, aby se k tomu nehlásila, a určitě mu teď bude přizvukovat, že jsem se chovala nehorázně, jenom proto, aby byl klid. Ale to jí nemám za zlé a doufám v to. Zaprvé pak otec nebude naštvaný na ni a zadruhé je to pravda. Chovala jsem se příšerně. A taky jsem řekla, že končím se studiem práv. Tahle myšlenka se mi ovšem líbila čím dál víc. Mohla bych přece studovat něco, co mě bude opravdu bavit. Můžu přece dělat, cokoliv chci.

Nikdy jsem práva studovat nechtěla, ale v naší rodině plné právníků nemáte jinou možnost. Vždycky mě zajímalo umění, už jako malá holka jsem ráda chodila s foťákem po zahradě a fotila si kde co. A taky jsem ráda malovala. Otec mi za to vždycky nadával, takže jsem to pak dělala potají, až jsem přestala malovat a fotit úplně.

Když jsem seděla v autobuse a jela zpátky domů, opět mi přišla smska a já se už bála si ji přečíst. Už dneska nechci nic zařizovat, nikam jet, s nikým mluvit. Jenom si tím všechno zhoršuju. Se strachem jsem ji otevřela. Byla to ovšem jen reklamní sms, nejdřív jsem ji chtěla automaticky vymazat, ale pak mě v ní něco zaujalo a já si ji přečetla. A ta smska všechno změnila!

Aktivujte si zasílání denního horoskopu do mobilu! Váš horoskop pro dnešní den: Všechno zlé je k něčemu dobré. Máte pocit, že jste na dně a všechno jde dnes na levačku, už od zítřka bude líp. Začnete úplně od začátku. Mars dnes stojí ve vašem znamení, takže je ideální doba pro hledání nového bytu či domu.

Pokud si přejete aktivovat zasílání horoskopu, pošlete sms ve tvaru: ANO na toto číslo.

Hezký den přeje společnost Život je ve hvězdách

Chvíli jsem koukala na tu sms a trochu mi běhal mráz po zádech. Ano, jsem na dně a všechno jde dnes na levačku. Mars stojí v mém znamení, takže si mám hledat nový byt? To se zrovna hodí ne?

Tak dobře, jdu do toho. Byla to tak zvláštní náhoda, že se ten horoskop trefil, že mi to poněkud spravilo náladu. Takovéhle podivnosti a hrátky osudu mám ráda, je to jako ve filmu. Po cestě do bytu jsem si byla nakoupit jídlo. Opravdové jídlo. Tedy suroviny, jako brambory, hermelín, koření, nějakou zeleninu a světe div se večer jsem si uvařila večeři. Moje první jídlo, které jsem kdy nespálila nebo nepřipekla a nemuselo se spláchnout do záchodu. Sice vařené brambory mohly být trochu slanější, ale to jsem doladila na talíři a hermelín v troubě se mi moc povedl. Po normálním vydatném jídle se zeleninou po několika dnech, kdy jsem jedla polotovary, jsem byla unavená, ale mars stojí v mém znamení jenom dnes, takže ještě musím najít svůj nový byt. Pohodlně jsem se usadila na gauči a zadala jsem do vyhledavače heslo nový byt a otevřela odkaz na první realitní kancelář, kterou mi to vyhledalo. Zadejte parametry. Takže asi malý, krásný a skoro zadarmo. Ale nic takového v nabídce nebylo. Zaklikla jsem tedy garsoniéry, střed města a nejnižší cenovou relaci, která byla k dispozici. Umínila jsem si, že hned jak skončím s vyhledáváním bytu, musím se vrhnout na stránku s volnými brigádami.

Po několikahodinovém surfování po stránkách realit jsem našla tři byty, které by mohly být vyhovující jak cenově, tak vzhledově podle fotek. Vzala jsem do ruky telefon a zavolala kvůli prvnímu z nich. Výsledek mi vzal vítr z plachet. Byt už je zadaný. Že by takhle odpoledne už mars opustil moje znamení? Neopustil, další dva byty, jak jsem zjistila po dalších telefonátech, jsou ještě volné a zítra dopoledne se na ně půjdu podívat. S první realitní makléřkou mám schůzku v deset a s druhou v půl dvanácté.  

6.           kapitola

Celou noc jsem pořádně nespala, byla jsem hrozně nervózní z toho, co mě ráno čekalo. Chvílemi jsem přemýšlela nad tím, co rozhodne, pokud budou oba byty vyhovující. Rozhodnu se pro ten větší, pro ten světlejší, pro ten, který bude mít hezčí výhled? A taky byly okamžiky, kdy jsem si říkala, že možná nebude dobrý ani jeden z nich. Budou ve starých oprýskaných budovách se zamřížovanými okny v přízemí. Chodba bude špinavá, smradlavá a ponurá. Byt bude malý, bude mít starou a odpornou kuchyň a ještě horší koupelnu. A já budu každý večer usínat s nastraženýma ušima a poslouchat, co se děje na chodbě a na ulici před domem, jestli se někde nepohybuje zloděj, nebo úchyl. Bohužel i za takových podmínek bych jeden z těch bytů musela vzít aspoň dočasně, než bych našla lepší. Je čtvrtek večer a v pondělí se sem stěhují noví nájemníci. Pak mě ale napadlo, že Valerie by mě v žádném takovém bytě nenechala bydlet a raději by mě ještě na pár dnů ubytovala v pokoji pro hosty v jejím domě. A taky mi ještě navečer psala mamka smsku, že pokud bych potřebovala, tak se kdykoliv můžu vrátit domů. Za mamkou bych šla hned, ale poslouchat denně tátovy výtky ohledně všeho toho, co se v posledním týdnu stalo, by na mě bylo moc.

Tu noc se mi zdál hrozný sen. Byla jsem už stařenka a bydlela jsem v pokoji pro hosty u Valerie, moje okna byla zamřížovaná a v pokoji to páchlo po kočkách. Přišel za mnou otec a nadával mi, že jsem se rozešla s Richardem, protože on si teď místo mě bere mou šéfovou. Otevřela jsem dveře z pokoje a místo chodby jsem viděla, jak u oltáře stojí Richard a moje šéfová ve svatebním.

Ten sen se mi vybavil, když jsem si ráno čistila zuby a málem jsem spolkla pastu z pusy, jak jsem vyprskla smíchy. Mé večerní obavy tu byly pořád, ale už jsem všechno viděla reálněji, ne nadarmo se říká ráno moudřejší večera.  Takže jsem se oblékla, zase si stáhla vlasy šátkem a před desátou jsem se vydala na místo schůzky s první realitní makléřkou. Tenhle byt vypadal na fotkách v inzerátu nejlépe. Je velký, s hezkou kuchyní, ale fotky koupelny tam nebyly, takže to bude překvapení. Šla jsem patřičnou ulicí a sledovala jsem čísla domů na cedulkách vedle vstupních dveří. Byla to široká hlavní ulice plná aut, tramvají a lidí, ale říkala jsem si, že pokud bude mít dům kvalitní okna, tak hluk nebude tak strašný a když jsem se rozhlédla po ulici, uviděla jsem několik obchodů s potravinami, pekárnu a obuv – tohle místo se mi zamlouvalo. Konečně jsem se dopočítala domu, ve kterém byl můj potenciální byt. Věřte tomu nebo ne, přízemní okna toho domu byla zamřížovaná. Nevěděla jsem, jestli se mám otočit a odejít, nebo se rozesmát. Přistoupila ke mně starší paní, byla to má realitní makléřka. Byla docela příjemná a milá, ale to se nedalo říct o bytě. Fotografie toho bytu musel dělat nějaký umělec, jelikož byt nebyl ani tak velký, ani hezký jako na fotkách. Tedy fotky byly opravdu odsud, ale byt byl focen z takového úhlu, že vypadal větší a světlejší. A především na fotce nebyl vidět ten dřevěný nosný sloup, který byl uprostřed pokoje a úplně tak znemožňoval jakékoliv rozumné umístění nábytku, prostě ať bych dělala cokoliv, ten sloup bych měla buď hned vedle postele, před gaučem, nebo uprostřed konferenčního stolku. Kuchyň byla sice ucházející, ale ta koupelna! Byla nejmíň padesát let stará a její rozměry byly tak padesát na padesát centimetrů. Takhle malou koupelnu jsem v životě neviděla, to snad nebyla ani koupelna. Nalevo byl sprchový kout, do kterého bych se já ještě možná vlezla, nejsem moc vysoká a docela štíhlá, ale průměrný chlap by neprošel ani těmi uzoučkými dveřmi, co do koupelny vedly. Sprchový kout měl navíc skleněné dveře, které šly otevřít jen taktak, abych se jimi protáhla do sprchy, bránilo jim malinké umyvadlo uprostřed koupelny. A hned vedle umyvadla byl záchod otočený směrem ke sprše. Zvažovala jsem zrovna, kam bych asi dala kolena, když bych seděla na záchodě, možná, kdybych odšroubovala dveře od sprchy a dala tam závěs, pak by se mi nohy do té koupelny vešly. A v tom projela kolem domu tramvaj.

Abych to zkrátila, po téhle tramvaji jsem byla z bytu tak rychle, že jsem do ní málem stihla nasednout. Celý dům se při projíždění tramvaje otřásl, stará dřevěná okna, kterými mimochodem táhlo, zařinčela a v nosném sloupu zapraskalo. Paní makléřka se snad ani nedivila, že jsem s díky odešla.

Doufala jsem, že druhý byt bude aspoň o trochu lepší. Musela jsem se dostat na druhý konec města, skoro až na okraj do části, kde stály samé paneláky. Jako malé holce se mi ta spousta paneláků hrozně moc líbila. Teď když jsem dospělá, mám na velká sídliště trochu jiný názor, ale co nadělám, někde bydlet musím.

Když jsem dorazila ke změti paneláků, musela jsem se zeptat staršího páru s pejskem na cestu, jelikož hledat tady panelák podle čísla popisného bylo trochu komplikovanější, po chvilce jsem ale dorazila ke kýženému cíly. Panelák, v němž se nacházel druhý byt na mé cestě za hledáním nového domova, stál úplně na kraji sídliště. Vchod do budovy byl otočen směrem od města, a před ním se rozléhala menší louka, na které si hrálo pár psů, a jejich pánové seděli na lavičkách podél chodníku. Výhled byl do údolí, kde se rozléhala ještě část města a dálnice. Kéž by byl byt situovaný na tuhle stranu. U vchodu už čekala paní makléřka, mladá žena, která mě zavedla dovnitř. Chodba byla sice úzká, ale čistá a moderní, nastoupily jsme do nového výtahu.

„Celý dům je asi dva roky starý a v bytě, o který máte zájem, bydlel doposud jen jeden mladý pár. Vy máte přítele, nebo tu budete bydlet sama?“

Otázka byla příhodně dvojznačná, takže jsem odpověděla jen: „Já tu budu bydlet sama. Na kterou stranu je byt otočený?“

Paní makléřka udělala rukou ve vzduchu kruh, jakoby se musela zorientovat a pak mi oznámila, že na stranu jako je vstup, takže paráda, první dobrá zpráva. Vyjely jsme až do posledního sedmého patra, odbočily vlevo a vešly jsme do bytu.

Byt nebyl nijak velký, byl čistý, čerstvě vymalovaný na bílo. Ve stěně napravo hned u vstupních dveří byly vestavěné skříně, vedle nich bylo okno a dveře vedoucí na balkon. V rohu naproti vstupních dveří stála dřevěná knihovna, vedle ní bylo malé schodiště vedoucí na zvýšenou postel, což byla podle mě ta nejúžasnější věc, kterou jsem si tu mohla přát. Pod postelí byl prostor tak akorát na psací stůl, který byl součástí postele stejně jako knihovna vedle schodiště, a do rohu by se vešlo křeslo na čtení s lampou. Naproti postele byla kuchyň, ta byla malinká, ale nová a v dobrém stavu. Mezi kuchyní a postelí byl kuchyňský ostrůvek se dvěma barovými židlemi, který sloužil jako jídelní stůl. Koupelna byla hned u vchodu naproti vestavěných skříní a byla, oproti té v předchozím bytě, docela velká a krásná.

Paní makléřka začala hned chodit po bytě a všechno mi ukazovat, vyjmenovávala všechny klady toho bytu a já jsem byla čím dál víc přesvědčená, že tohle je ten pravý. A když jsem vyšla na balkon, bylo rozhodnuto. Byt byl opravdu otočený směrem k louce a výhled odsud ze sedmého patra byl naprosto ohromující. Viděla jsem celý okraj města, malé domečky a bytové domky, pár školek nebo škol, parky a celé to lemovala dálnice, po které se jako šneci hezky potichounku pohybovala auta ven z města. Ačkoliv jsem byla v bytě, který byl v panelákovém sídlišti, já jsem neviděla ani jediný panelák.

Otočila jsem se k makléřce a když viděla můj úsměv, muselo jí být jasné, že ještě ten den uzavře smlouvu. Vytáhla tedy nájemní smlouvu, vyplnily jsme mé údaje, podepsaly jsme ji. Byt byl od toho okamžiku můj.

Před panelákem jsme se rozloučily a já jsem se, s klíčky od mého nového bytu v kabelce, vydala k mamce do práce. Cíl byl jasný, musela jsem požádat mamku o půjčku. Do týdne jsem musela zaplatit první nájem, kauci, provizi a taky jsem si z něčeho musela koupit aspoň matraci. Maminka mi samozřejmě vyšla vstříc, s tím rozdílem, že odmítla, aby šlo o půjčku. Chvíli jsme se o tom dohadovaly nad kávou, ale pak jsem ustoupila a začala jí vyprávět o tom bytě. Byla jsem tak nadšená, že jsem jen povídala a povídala asi hodinu. Když se musela mamka vrátit zpátky k práci, jela jsem k Valerii do bytu. Čekala mě ještě spousta práce.

---