Karel

Karel byl takový průměrný muž. Celkem nenápadný inženýrek. Náplň pracovní doby měl už za ta léta ve firmě v malíku a jakéstakés jméno odborníka si také vydobyl. Nikdy netrpěl existenční obavou, že by pod ním měla praskat židle.

Doma tomu bylo nachlup stejně. Nudu zaběhnutého stereotypního manželství, v němž si vzájemně podávaly ruce oboustranné nevěry, čeřily snad jen středy a o sezóně pátky a soboty, někdy neděle. Veselé trio BRATŘI V TRIKU - španělka, bongo a hřebínek - mohlo být daleko veselejší, nebýt Karel v jádru nezáživný suchar. Ovšem ne blbec. To fakt ne. A právě proto si byl vědom, jaký suchar je, a smířit se s tím nehodlal. Touha stát se v něčem výjimečným mu po pár dlouhých nocí nedávala spát. 

Když přece jenom nad ránem na posledních pár minut zavíral oči, přisníval se mu obraz ženy. Večerní snaha usnout co nejrychleji byla veliká. Ta žena byla krásná a on chtěl být s ní. Patřila jenom jemu. Měla čas, spoustu volného času, a nikam neodcházela. Její obraz se rozplynul pokaždé teprve ve chvíli, kdy sám Karel protřel víčka a zamrkal do bílého dne.

Myšlenka na největší lásku jeho života ho neopouštěla už nejenom v nočním snění, ale ani za dne. Pracovní morálka upadala a žena začínala chytat nervy z náměsíčníka. Karel měl namále ve všech směrech. Také hřebínek začal zahálet v šupleti a trio naštvaně naházelo pruhovaná trička do komod a změnilo svůj umělecký název na pouhý BRATŘI.

A pak se to stalo. Zcela nečekaně. Ty nejkrásnější a nejvelkolepější dary k člověku přicházejí, když je zcela nepřipravený. Dobře mu tak. To však nebyl tak úplně přesně Karlův případ.

Stála na okraji perónu a obezřetně dokuřovala cigaretu. Náruživě, jako by měla být její poslední. S každým vtáhnutím bílého kouře slastně přivírala oči. V ležérním smetanovém kostýmu z jemného šifónu budila dojem bohyně. Vláčné pohyby boků, nohou, šíje, paží i prstů připomínaly záludnou krásu divokých šelem. Karel přestal dýchat.

Když ve společném kupé přijala jeho hru se slovy, nevěřil vlastním smyslům. Spíše v delíriu než vědomě jí podstrčil svoje telefonní číslo ve vteřině V. Opouštěla kupé s koketným úsměvem plným příslibů a jako by nedbale upustila svoji vizitku mezi dveřmi. Karel po ní doslova skočil.

Opojený tím zvláštním setkáním se na povinnosti dne nedokázal soustředit už ani omylem. Zavolal do práce, že náhlá nevolnost.... a že si bere dovolenou. Vystoupil hned v příští stanici a naskočil do zpátečního vlaku. Doma si do horké lázně naklopil dvojnásobně víc vonného gelu, takže by ho během chvilky v nadýchané pěnové kouli nikdo nenašel. Stačilo na chvíli zavřít oči a nechat se kolébat filmem právě viděným, a byl z něho utopenec. Naštěstí skřípl klíč v domovních dveřích. 

Celých sedm dlouhých magických týdnů směl Karel prožívat všechno, co si kdy vysnil. Martina byla skutečná žena. Krásná, chápavá a milující. Dávno jí odpustil, že jeho telefon zvedla až po pátém potupném volání. Zvedla ho. Celých dalších sedm magických týdnů si pohrával s představou, že od ženy jako je Martina, se neodchází. A posledních sedm týdnů snášel do nového hnízda lásky nezbytné rekvizity.

Martině se točila hlava štěstím. Zatočí-li se hlava bohyni, je to vážné. I bohyně jsou ženy. 

Jenomže - víme - Karel byl nebetyčný suchar. A suchar sucharem zůstane, božstvím ženy sebevíc dotčen. Jak se ukázalo, i přizdisráč to byl. Jedenapadesát magických týdnů výjimečný výjimečnou ženou. Přemohl ho strach. Strach ze spouště, co po něm  zůstane, až se jeho sen splní bezezbytku. Spouště, co dávno spouští byla. Svým zkaženým dechem fouknul do domečku z karet. Rozsypal se pomalu a bez odporu, jako když vánek ukládá do trávy motýlí křídla.

A tak smyslem jeho života dál zůstává: TOUŽIT. Dar či prokletí?