Fejeton květnový, roku dvoutisícího třináctého

Fejeton  květnový, roku  dvoutisícího  třináctého

          Jarmilo, Hynku, Viléme,….je  Svátek  práce! Vlastně  máj. Po  česku  květen  a  zároveň  měsíc  čímsi  vyjímečný.  Je  v oblibě  básníků, milenců, i  včely  jej  mají  rády. Některé  roky  bývá  květen  měsícem  nejteplejším.  Jindy  v něm  sněží  do  rozkvetlých  jabloní.

Speciálně  první  den  tohoto  měsíce  je  v různých  souvislostech  nadmíru  připomínán  a zejména  školním  dětem  soukán  do  hlav. Těm  dnešním  už  naštěstí  jen  z pohledu  literárního. Každý  přece  musí  znát  Máchův  Máj (první  dva  verše  tedy  určitě). Nebo  Nerudův  učebnicový  fejeton  První  máj  1890 (Hmm,… kromě  názvu  asi  skoro  nikdo). To  nám, školním  dětem  z  „dob  mlíka  za  dvě  koruny“ (jak  se  vžilo  v naší  rodině  namísto  „dob  nedávno  minulých“), bylo  toto  datum  přibližováno  daleko  vehementněji. Ani  ne  tak  z hlediska  literárního, jako  spíš  třídního  a  rudohvězdnatého. Větší  váhu  mělo  snad  jen  datum  Leninovy  revoluce. Tedy  Říjnové  revoluce  v listopadu. Nebo  snad  Listopadové  v říjnu? No…. a  takové  to  bylo  slavné  datum!

            Začátkem  května, aby  se  to  lépe  pamatovalo, to  byla  hned  Svatá  trojice  svátků. Prvního  již  zmíněný  Svátek  práce, který  musely  v ulicích  odpochodovat  hlavně  školní  děti, pak  pátého  Pražské  povstání, které  se  s rozvinutým  socialismem  rozvinulo  na  Povstání  českého  lidu. No  a  Osvobození (dnes  Den  vítězství) devátého (dnes  osmého) Rudou (dnes  i  americkou) armádou (přičemž  o  té  Vlasovově, ruské  v německých  uniformách, se  cudně  mlčí  dodnes).

            Dovolím  si  nostalgickou  vzpomínku  na  ony  prvomájové  průvody. Dítko  školní  základní  prvostupňové, vítalo  volný  den  i  neobvyklý  mávátkový  šrumec  v ulicích. Hlavně  ovšem  stánky  se  zmrzlinou, párky  a  cukrovou  vatou. Takže  mu  bylo  celkem  jedno, jestli  se  slaví  První  máj, Buddhovy  narozeniny  nebo  Pouť  ke  Svatému  Antonínkovi.

            Dítko  školní  základní  druhostupňové, též  vítalo  volný  den. Nerado  a  neochotně  se  klátilo  v průvodu, kašlalo  na  stánky, jen  si  hledělo  s kamarády  někde  za  rohem  zapálit  a  obalit  se  dýmem  i  světáckým  nadhledem.

            Dítko  učňovské  či  středoškolské   nad  volným  dnem  přímo  radostně  ržálo. Z povinného  průvodu  však  při  první  příležitosti  zdrhlo, zahazuje  po  cestě  nafasované  prapory, májky, nebo  vousaté  obrazy  Karlů, Bedřichů, Vladimírů  a  Josifů. Mrak  cigaretového  kouře  a  případná  vařená, kvašená, či  destilovaná  odměna , byla  nezbytnou  součástí  hrdinného  ústupu. Nemluvě  o  muchlování  pod  rozkvetlou  třešní.

            I  přes  všeobecně  šedivou, dusivou  a  ulepenou  atmosféru  té  doby, mládí  si  svoje  pozitiva  nacházelo  vždy. A  nachází  dodnes. Je  to  jeho  právo  a  výsada. A výsada  dokonce  i  mládí…ehm…pokročilého. Akorát  tu  třešeň  v květnu, jaksi  vystřídala  v popularitě  švestka  v září.