Infantilní náplasti

Zalepuju si prst dětskou náplastí se zvířátky. Krev mi stéká po ukazováčku směrem dolů k zápěstí, občas chvilku zabrzdí v některé z vrásek, až se zastaví uprostřed dlaně. V dlani plné rýh a prohlubin, kterou sevřu, a tím přeruším veškerou další cestu čůrky krve.
Do druhé ruky, kterou žádná náplast nezdobí, beru nůžky. Nejsou to ledajaké nůžky, je to zrezlé náčiní určené pro stříhání květin, které je na světě minimálně tak dlouho jako já. Jsou na nich ještě stopy po hlíně, když je měl před lety při ruce táta, který na balkoně sázel květiny. Prohlížím si je a přemýšlím. Představuji si všemožné bakterie, které ještě před pár minutami znuděně postávaly na ostří těhcto nůžek, a teď už proudí v mém těle.
Zvládne si s nimi poradit?
Jen co se vynadívám na nůžky a nabažím pohledu na oranžovou náplast s modrými slony, rozevírám zkrvavenou dlaň, abych si do ní mohla vyskládat mince. Dolovala jsem je z kovové kasičky bílé barvy, do které se nešlo dostat jinak než něčím ostrým. Korunu po koruně si v dlani stavím komínek. Zastavím se u čísla devatenáct, přičemž si všimnu, že dvacátá mince mi leží u nohou. Zaraduju se nad kulatostí mého kapitálu. Rozvalím se na bílou deku plnou psích chlupů, která je nedbale pohozena na červené pohovce. Ležím přesně uprostřed, záda i hýždě zabořeny do otomanu, ruce bezvládně podél těla. Jen v levé dlani mě chladí dvě desítky mincí. Jsou to koruny, které jsem do kasičky se vší lhostejností naházela už dávno před lety, a nechala jí na skříni zapadat prachem.
Poraněný prst mě začíná pálet, břicho vydává nelibozvučné tóny, cítím se slabá, mám hlad. Poctivě vytěženou hrst jednkorun ledabile pohodím na stůl. Každá se rozkutálí jiným směrem a moje nohy zrovnatak. Zkrotím je a jdu ke kuchyňské lince. Chlebník je prázdný, a mou pozornost upoutá jen několik drobečků v jeho blízkosti. Bez veškerých iluzí nahlížím do lednice, uprostřed nejvyšší poličky leží okoralá salátová okurka. Přejedu očima o pár pater níž, dlouho nic, a ve dveřích kečup. Dnešní snídaně zní jasně, okurka s kečupem. A nebo radši ne.
Otevírám skříňku, ze které vyndavám papírový sáček od mouky, ve kterém jsou čerstvě nasušené kopřivy. Louhuju si čaj, zapínám rádio a poslouchám o prvním dni státních maturit. Zkoušky, která mě čeká už za rok. Míchám si pitíj, a do zkrvavené dlaně smetám drobečky. Přemýšlím, jestli si za těch hloupých dvacet korun půjdu koupit něco k jídlu, anebo to rozdělím a polovinu investuju do poštovní známky. Abych nasytila duši jednoho z mých dopisovatelů. Nechce se mi. Poslední dobou víc příjmám, než dávám. Protože pro to první nemám prostředky. 
Omývám si dlaň, a přemýšlím při tom, jestli chudoba dřív, byla taková, jako ta dnešní. Náplast, která není voděodolná mezitím zmizela někde ve dřezu s horou nádobí. Z prstu stále teče krev, strkám si ukazováček mezi pootevřené vlhké rty, snídám vlastní krev a míjím přitom lednici, na které visí dopis od exekutorů. Už zase.

Ty jizvy, které ve mě za celé dospívání napáchaly dopisy s červeným pruhem, už nikdy nezahojí ani ta nejveselejší náplast.