Zoufalá existence - Část 1.

         Vzbudilo mě hlasité narážení kapek na strešní okno. Vstala jsem z postele a pomalu a rozespale jsem dokulhala k oknu. Venku pršelo, prudký vítr ohýbal s urostlými břízami. Černé mraky překrývaly zářící měsíc. Chtěla jsem rozsvítit malou lampičku. Bohužel však nešel proud. Nejspíš nějaký strom spadl na elektrické vedení. Znovu jsem pohlédla z okna. Daleko za lesem se míhaly zářivé blesky. Bouřka byla daleko a proto bylo slyšet pouze dunivé hřmění. Posadila jsem se na postel. Věděla jsem, že už neusnu.Rozhlížela jsem se po pokoji a přemýšlela o zcela primitivních věcech. 

          Ráno jsem se oblékla, nasnídala a otevřela okno. Do pokoje proudil krásný, čistý a vlahý vánek. Celý pokoj okamžitě proměnil. Mám ráda vzduch po dešti, protože je plný energie a zářné touhy nadechnout se. Obula jsem si boty a popadla mikinu. Běžela jsem na zahradu, podívat se, zda je po bouři vše v pořádku. Otevřela jsem dřevěnou, polorozpadlou branku, vedoucí do zahrady. Šípkové keře ležely slehlé na zemi a jejich plody byly rozházené všude. Zhrozila jsem se. Posadila jsem se na schody a prohlížela si znovu a znovu celou zahradu. Potom jsem se zamyslela a usoudila, že  tomuto se už ani zahrada říkat nemůže. 

          Slunce rozjasňovalo modrou oblohu, zcela bez mráčků. Vítr kolébal s korunami stromů. Bylo krásné ráno, a tak jsem si udělala menší procházku. Cestou jsem pozorovala sousedy. Paní v modré košili klidně seděla na lehátku a pozorovala ochotného manžela, jak uklízí škody po minulé noci. O kus dál jsem pozorovala rozpadlé rodinné sídlo, před kterým se rozprostírala obrovská zahrada, oplocena čerstvě natřeným plotem. Šla jsem blíže a svůj zrak jsem zaostřeila na starou paní. Pokoušela se vyjít schody do domu. Nedařilo se jí to.

Slyšela jsem mužský hlas přicházející k ní. Usoudila jsem, že je to její syn. Pomohl stařence a pokojně se na ní usmál. Ještě se párkrát rozhlédl, jako by na někoho čekal a zavřel za sebou dveře. Ohlédla jsem se za sebe, kde šly po ulici tři děti, vedoucí psa. Holčička zpívala a poskakovala a všichni děti se smály. Usmála jsem se a pokračovala dál směrem k lesu. S tejným směrem šli i manželé, držící se za ruku. 

Přemýšlela jsem , že všude okolo mě jsou šťastní lidé s rodinami. Smějí se, mají pro co žít , no a pak jsem tu ještě já. Holka, co v životě nic velkého nedokázala, holka, kerá je všem ukradená a holka, kterou její touha po rodině, úspěchu a přátelství, přivádí k šílenství.

         Každé ráno si říkám, že dnes odstartuju nový život, moji novou budoucnost. Avšak vždy se najde někdo, kdo mi tuto představu o dokonalém životě okamžitě zažene pryč, což znamená do říše snů a tužeb.

         Zamířila jsem k malé lavičce na kraji lesa. Posadila jsem se a tupě zírala do neznáma. Konec konců, když se to tak veme, jsem na tom světě tak trochu sama. Jediného člověka, kterého mám, je moje teta, která po smrti rodičů byla tak ochotná, že si mě vzala do péče. Ani nevím jestli to udělala z dobré vůle nebo ze soucitu. Ani bych se nedivila, kdyby jsem přišla domů a mé kufry stály v předsíni. Každopádně, kdo by si doma nechával holku, která ani není jeho dcera a musí jí platit studium a trpět její existenci. 

Zadívala jsem se směrem k opuštěné chatě. Svůj zrak jsem soustředila pouze a jenom na ni. Kladla jsem si otázky, zda tam někdo přebývý nebo dokonce bydlí. Zda je opuštěná, či slouží třeba jenom na odkládání kol a nebo jiných zbytečností. Nakoukla jsem do rozbitého okna. Bylo tam spoustu prachu a na zemi ležely deky a roztrhané oblečení. Na zemi se válela lahev s nějakou vodou.Usoudila jsem, že zde nemám, co dělat a utíkala jsem zpět domů.

         Procházka se mi protáhla, ani jsem neměla v plánu se takto zdržet. Teta přijela z práce. Dělá v místním odboru Bezpečnosti a ochrany zdraví. Vždy ji přiveze takový poloplešatý starší chlap, myslím, že spolu něco mají, ale s tetou jsem o tom nemluvila, nemám zapotřebí s ní probírat její sokromý život a její city. Mě se také neptá jak se cítím.

         Otevřela jsem dveře a vešla do předsíně. Teta byla v koupelně. Ona tam chodí kouřit. Myslí si, že to nevím. Nechci ji vyvádět z omylu. ,, Jsem doma! " Ujistila jsem ji. Vyšla z koupelny. Z pootevřených dveří vanul odér antitabáku. Pohladila mě po vlasech a šla do kuchyně. Kéž bych tak věděla , čemu mám věřit. Za celý můj život jsem se nedověděla, jak to vlastně s rodiči doopravdy bylo. Nikdy mi neřekli jak se to tehdy stalo. Proč jsem tu teď s ní, a ne s nimi. Kéž bych tak věděla, proč si mě tehdy vzala teta k sobě. Z jakého důvodu. Mohla bych teď být někde v děcáku a možná bych se měla líp. Nemusela bych žít s člověkem, který mi lže do očí. Který nechce abych znala pravdu. Co mi tají? Hraje si na moji matku, přitom tiše zneužívá toho, že je pryč. Ani jsem nevěděla, že jsem nějakou tetu měla. Bylo mi deset, když se to stalo.