Když city zlobí...

Mé jméno je Tomáš. Občas mívám nutkání sepsat nějakou tu povídku, nejlépe inspirovanou skutečnými událostmi ze života. Ne jinak je to v tomto případě…

Patřím k lidem, kteří často přemýšlí o životě, proč jsme zde na Zemi, proč lidé umírají, proč se rodí, proč nad dobrými lidmi vždy nestojí Anděl strážný, proč vůbec člověk přemýšlí…

Můj osobní život nebyl nikdy ničím výjimečný, třebaže sám se od jistých norem odlišuji. Dá se říct, že nejsem poznamenán trendy dané doby; věci a zvyklosti, které jsou mi sympatické, bývají mnohdy v rozporu s tím, co v dané době letí, co je v dané době moderní, správné. Dále se liším, alespoň od 95% mužské populace tím, že nejsem heterosexuál… Ano, už nějakou dobu si uvědomuji, že mě přitahují kluci, a bez tohoto by ani tato povídka vzniknout nemohla.

To, že se mi líbí kluci, jsem si možná uvědomoval už v šesté třídě, ale takový ten moment, kdy jsem si řekl skutečně narovinu, že jsem gay, proběhl až na střední škole. Okolí kolem sebe jsem se svěřoval postupně, do dneška si někteří myslí, že budu v budoucnu žít po boku nějaké té krásné blondýnky. Ach, jak se tito lidé mýlí. Nikdy samozřejmě nevím, kam mě život přivede, ale v blízké budoucnosti si život se ženou představit neumím… Za to život s mužem – klukem - bych si moc přál a snad si ho i trochu zasloužím.

Mé první vztahy (čistě komunikativní) s homosexuálními muži byly víc než žalostné; nějak jsem špatně do toho světa čtyřprocentních (věřím, že je procent více) vkročil. Inu, ne vše se povede na jedničku. Seznamování homosexuálů momentálně probíhá nejčastěji skrz seznamky tomu určené (nejčastěji na internetu) nebo v gay barech. Ve většině případech se omezuji na první možnost… Je to jistější, v gay barech se mi většina homosexuálů jeví monotónně…

Ovšem nebudu lhát, nějaké dobré vztahy jsem vybudoval, leč jich nebylo mnoho. O jednom z nich by měl být tento příběh.

Základem každého vztahu je porozumění, mít si co říct, mít alespoň pár zájmů společných, rozhodně nestačí samotná sexuální náklonnost a přitažlivost. Mohl bych prohlásit, že kamarádský vztah dvou lidí (pokud není až moc zažitý jako zvyk, například kamarád od raného dětství), u kterých existuje i jakási ta sexuální přitažlivost je ideálním počátkem pro vztah vážnějšího charakteru.

Začalo to nevinně, tak jako všechny ostatní vztahy, psaním si zpráv na seznamce. Konverzace mezi mnou a jím byla, dalo by se konstatovat, vcelku intenzivní. Psali jsme si často a snad jsme se u toho ani nenudili. Tedy pořád si často píšeme. Jmenuje se Filip. Psali jsme si o všem možném, někdy se jednalo o záležitosti vážnějšího charakteru, jindy mírně úchylné narážky, někdy pak naprosto absurdní kecy… Ale konverzace to byla zábavná.

Jak čas šel, napadlo nás se sejít osobně. Napadlo to mě, on souhlasil. Jednou jsem si zkrátka řekl: „Proč Filipa nevidět osobně? Jeví se mi jako správný, dobrý a milý kluk. Možná ho už beru i jako kámoše.“ I sešli jsme se… Veškerá kladná mínění, která jsem o Filipovi měl, se mi při osobním setkání potvrdila, ba dokonce předčilo to mé očekávání. Nikdy bych nevěřil na lásku na první pohled, kdybych nezažil schůzku s ním. A to k ničemu vážnému nedošlo… Jen konverzace z očí do očí a pár pohlazení, pár dotyků… Při první schůzce jsem mnohdy zjistil, že daná osoba stojí za bližší poznání či naopak není člověkem, se kterým bych si porozuměl. U Filipa jsem měl pocit, jako bych ho už blíž poznal, byl to asi totiž přesně ten můj vysněný kluk, kterého jsem si vždy přál. Ale vysněný kluk je bohužel něco jiného než vysněné auto, vysněný dům… Ano, je to tak.

Po schůzce jsem přemýšlel, co bude dál, co nebude. Svým způsobem jsem si říkal: „Vždyť to nemůže vyjít, on je z bohatých poměrů, očekává od života určitě něco více, než mu já dokážu nabídnout.“, ale vnitřní hlas mi naopak povídal: „Ale no tak Tomáši, zkus mu říct své pocity, a ať ti sám poví, co si o tom myslí. Za zkoušku nic nedáš.“ Za zkoušku jsem tedy nic nedal a napsal jsem… Odpověď v tu chvíli byla nejistá, ale zároveň pozitivní. Odepsal mi: „Překvapil jsi mě, a to spíš pozitivně, ale…“ Ano, vždy jsou nějaká ta ale, která se mohou v budoucnu docela vymstít. Ale kluka jak on – vysněného kluka – nenajde člověk za výlohou na každém rohu, to opravdu ne. Rozhodl jsem, že veškerá ale zpochybním, vždyť každá překážka jde přeskočit, jestliže má člověk na to síly. A já na to síly mám.

Dohodli jsme se na další schůzce, která proběhla již v poněkud vášnivějším duchu, ale stále si nepředstavujte sex při svíčkách ve vaně, to opravdu ne. Nicméně po schůzce jsem obdržel od Filipa dost zpráv, které naznačovaly, že není vše tak růžové a že problémů je víc, než se původně zdálo – mírně jiné požadavky, stále silný cit k jinému klukovi, dálka, kterou by nepřekonával každý apod. Nepřestal jsem samozřejmě bojovat, ale v rámci svých duševních možností jsem sám sebe přesvědčil, že nemám až tak počítat s velkým úspěchem.

Třetí setkání proběhlo zanedlouho od druhého a jeho původním smyslem mělo být ujasnění si jistých okolností a možná i prozatímní ukončení všech těch nadějí na krásný a dlouhotrvající vztah plný lásky a vzájemného porozumění. Avšak…

„Tome, přišel jsi o 2 minuty pozdě, to mi musíš nahradit pusou,“ zněla jedna z prvních Filipových vět, když jsme se potkali na smluveném místě.

„No tak dobře, pusa bude,“ řekl jsem klidně. Pomyslil jsem si, že obyčejný polibek přece nemůže nikomu uškodit.

Posléze jsme se šli projít uličkami mezi domy a nevím proč, naše kroky nás zavedly do odlehlého lesního porostu, kde jsme si dali slíbenou pusu… polibek, který neměl konce… polibek, který byl krásný, ale zároveň plný obav z toho, že je zbytečný… polibek, na který nikdy nezapomenu… polibek od Filipa… U polibku však neskončilo… Tušil jsem, že asi bude víc, nevěděl jsem přesně, co chce, ale určitě toho bude více…

Bily se ve mně dva pocity… Pocit krátkodobého štěstí s člověkem, kterého mám opravdu rád a který mě patřičně přitahuje, a zároveň pocit strachu, že to vše se odehrává poprvé a naposledy, ale právě první pocit byl silnější, srdce a touha byly silnější než rozum, a proto jsem nedokázal jeho tělo odstrčit od mého, nedokázal… Ani jsem to nějak příliš nekomentoval, zmohl jsem se na nějakou tu větu typu „Proč to děláš? Proč jsi tak krásný?“ Možná jsem si navíc dával právě naději, že to všecko bude mít za následek úspěch… Ale asi ne.

Jakmile jsme vyšli z lesa, Filipovo chování vůči mně již nebylo tak srdečné, nevěděl jsem proč. Prohlásil jsem, že je zlý a že se na něj zlobím… Pak jsem se mu však podíval do tváře, do očí. „Ne, Filipe, na tebe se nemůžu zlobit.“ A políbil jsem ho.

Poté jsme dvě a půl hodiny strávili v hospůdce, konverzace i atmosféra byla jiná než minule, konverzace byla místy až nucená, neverbální znaky komunikace prozrazovaly jistou nervozitu, nejistotu a já měl pocit, že už vůbec nevím, na čem jsem a co mám očekávat… Nechtěl jsem se vzdát, ani když mi Filip řekl: „Uzavřel bych to do té doby, než budeš zas tady poblíž.“ Posléze se mi omlouval, ale bohužel omluva nebyla to, co jsem od tohoto dne očekával…

Při cestě vlakem ze schůzky do jiného kraje, mi přišla od něj SMS zpráva, že mi nechce dávat moc naději, ale že mi ji přesto dá, že to bylo fajn. To mě svým způsobem potěšilo, ale na druhou stranu ještě možná více zviklalo.

Filipa mám však rád zejména jako kamaráda, a to jsme si i osobně řekli, že budeme kamarádi. Filipovi přeji kluka, se kterým si bude rozumět, který naplní jeho požadavky, se kterým bude šťastný. On není jednoduchá osobnost, ale je to dobrý člověk, inteligentní, milý, chytrý kluk…

Dny, týdny, měsíce plynuly… Mé pocity se nezměnily. Jeho pocity a city však netuším… Přesto jsem v sobě našel hrstku odvahy a při jednom setkání mu položil zcela jasnou a přímou otázku: „Chceš být se mnou?“

…

---