Inspekce

 

Inspekce

 

 

„Mámo, nedá  se  nic  dělat, půjdu  do  světa,“ ozvalo  se  z kanape. Mohutné  zavrzání  starého  dřeva,  jakoby  chtělo  dotvrdit  ten  rozhodně  pronesený  úmysl.

            „Ježíšikriste, lež! Po  tolika  letech,….aby  se  ti  tak  něco stalo! Vstávat  se  musí  pomaloučku.“ Vyděšený  pohled  od  sporáku  se  upřel  na  vztyčující  se  postavu.

            „Neboj, mami. Šmíroval  jsem  onehdy  Andělku  v posilovně, mám  nacvičeno.“ Pohled  od  sporáku  postupně  ztrácel  na  vyděšení, zůstávala  jen  mateřská  starostlivost.

            „I  jen  ho  nech, Maruško, ať  se  kluk  proskočí. Aspoň  uvidí, co  jsou  teď  dole  za  móresy.“ Pánbůh  se  sehnul, aby  si  o  futra  nenarazil  svatozář  a  vstoupil  do  světnice.

            „No  vždyť  já  nic,“ sklopila  oči  Marie, „jenom  jsem  myslela,…už  mu  přece  jenom  není  třiatřicet. „Ale  máš  pravdu, jen  ať  jde. Obhlídne  situaci, zkontroluje  percentuální  plnění  Přikázání,…na  všechno  už  sám  nestačíš. Dívala  jsem  se  onehdy  na  zprávy,…“

            „Má  to  být  kritika  mé  práce, Marie?“ přísně  se  zatvářil  Nejvyšší, ale  hned  se  zase  usmál. „Však  on  to  synek  zvládne. A  když  si  nedají  říct, přitvrdím  v počasí. Už  teď  mají  co  dělat,“ uculil  se  nenápadně.

            „Jen  abys  to  zase  nepřehnal. Noe  měl  tehdy  namále. Nezapomeň, že  to  jsou  všechno  tvoje  děti, k obrazu  tvému  stvořené.“

            „No  právě! Když  jsem  ty  parchanty  tehdy  patlal  z hlíny, vypadali  líp  než  teď. Oblíkají  se  jako  hastroši, roupama  nevědí  co  by  sežrali  a  kostel  je  pro  ně  jen  kulturní  památkou.“ „Svoloč  je  to,“ dodal  už  potichu  a  i  s Marií  otočili  hlavy  do  rohu  světnice.

            „Tak, rodičové, já  pádím,“ sdělil  dosud  do  debaty  zabrané  dvojici  Kristus. Docela  již  do  džín  i  trička  nasoukaný, páčo  pěkně  do  ohonu  sepnuté, vousy  rozčesané. „A  nemějte  starost. Za  týden  jsem  tady.“

            Marie  mu  udělala  křížek  na  čelo  a  dodala: „Stav  se  v bankomatu, než  půjdeš. Zázraky  šetři. Pár  set  šekelů  se  ti  bude  hodit.“

            „Stačí  koruny, maminko. V Izraeli  to  už  znám. Ale  v tom  důlku, co  v něm  podle  bájí  hrávali  Kyklopové  kuličky, se  to  jaksi  zajímavě  vyvíjí. Tak  ahoj.“

            „Ahoj,…vlastně  spánembohem, synku,“ přežehnal  jej  Nejvyšší, obrátil  se  k Marii  a  lehce  zakroutil  hlavou. „Hmm, po  tak  dlouhé  době  a  zrovna  mezi  Čechy,… to  je  teda  pašák.“

            A  pak  už  jen  dlouze  mávali, tvářili  se  dojatě  a  v duchu  se  těšili  na  týden  samoty, klidu,…a  tak  vůbec.

           

            Ještě  týž  večer  byl  Ježíš  zpět  doma. Oči  vystouplé, hlas  roztřesený, vousy  zcuchané  a  vůbec  celý  jeho  zjev  prozrazoval, že  se  mu  stalo  cosi  hrozného. Několik  džbánků  ambrózie  jej  však  brzy  uklidnilo  a  začal  vypravovat:

            „Panebože  na  nebesích, milá  maminko! Viděl  jsem  už  na  inspekčních  cestách  všelijaké  tragédie. Válku v Bosně, odtávající  ledovce  v  Antarktidě, tsunami  v Indonésii, dechovkový  festival  v Soběslavi,…ale…(a  hluboce  se  nadechl) ti  Češi….jsou  opravdu  zajímavý  národ.

            Víte  sami, že  na  penězoměnce  v Chrámu  jsem  si  servítky  nebral. A  když  mě  chtěl  v Megiddu  ošidit  ten  rikša  s osly, sešvihal  jsem  ho  jeho  vlastním  bičíkem. Když  jsem  se  ale  v Praze  vzepřel  nepoctivému  taxikáři, natáhl  ke  mně  ruku,… řekl: „Máničky  zasraný,“… udělalo  to  tssss  a  já  půl  hodiny  nic  neviděl. A  pak  mě  vykopl  do  kaluže, kde  jsem  ztratil  peněženku  a  podstatnou  část  iluzí.

            Smutek  sevřel  moje  srdce  a  řekl  jsem  si, že  v kostele  se  mi  uleví. Je  jich  v tom  městě  nepočítaně. Hned  v prvním  mě  ale  vykázali  ode  dveří. Prý  vandráky  bez  vstupenky  Bůh  nechce  vidět. Tu  poprvé  jsem  měl  chuť  ukázat  jim  kdo  jsem, aby  padli  na  kolena a…. ale  ovládl  jsem  se  ještě.

            Seděl  jsem  pak  na  zábradlí  velkého  mostu. Pode  mnou  krásná  stříbřitá  řeka, loďky, parníky, na  mostě  plno  soch  svatých, dokonce  tetičku  Luitgardu  jsem  poznal. Jenže  zbožného  křesťana  tam  neuvidíš. A  uvidíš-li, nepoznáš  ho. Jak  by  řekl  jeden  můj  známý  Jára. Zato  mouřenínů, mohamedánů  a lidí  žlutého  plemene  tam  chodí  jako  mravenců  v lese  o  polednách.

            Z útržků  rozhovorů  jsem  ale  vypozoroval, že  tuto  údajnou  matku  měst  nemají  v lásce  jacísi  brňáci. Ajta! Zvolal  jsem  v duchu. Nepřítel  mého  nepřítele  je  mým  přítelem, jak  zase  pravil  jeden  padouch  v mých  oblíbených  mayovkách. A  tak  jsem  se  maličkým  zázrakem (dálnice  je  prý  hrbatá  jak  stádo  dromedárů) ocitnul  v Brně.

            Ruchu  velkoměsta  jsem  byl  syt  již  z Prahy, tak  jsem  zašel  na  naši  pobočku. Tedy  na  biskupství. Na  věci  liturgické  se  poptám, o  neposkvrněném  početí  tady  maminky  zapolemizuji  a  lehkou  disputací  potrápím  úředníky, říkal  jsem  si. To  jsem  si  ale  dal! Kdepak  liturgie, kdepak  disputace, otázky  nábožensko-filosofické!  Kdepak!  Všichni  buď  zběsile  běhali  po  chodbách, nebo  civěli  do  obrazovek  a  řešili  jakési  restituce. Dvakrát  jsem  se  na  to  slovo  ptal  a  je  to  opravdu  jen  restituce. No  i  tak  jsem  byl  notně  zklamán. Zjevovat  se  v pravé  identitě  zrovna  tady, to  by  asi  valný  smysl  nemělo. Kdepak  biskupství  a  náboženství.

            Tak  jsem  odešel  ven. Unavený  a  smutný, došel  jsem  až  k náměstí. A  jelikož  bylo  horko, usedl  jsem  pod  slunečník  na  zahrádce. Myslím, že  U  tří  mamlasů  se to  tam  jmenovalo. Služebnému  děvčeti  jsem  slušně  řekl: „Přines  mi, prosím, pohár  vody, maličká.“ Odpověděla  a  já  jsem  nerozuměl. Řekla  něco  jako „kapikolasprajtmatonka.“ Tak  jsem  znovu  požádal  o  pohár  obyčejné  vody. Děvče  se  zatvářilo  jaksi  kysele  a  již  srozumitelně  mi  nabídlo  džbán  obyčejné  vody  za  čtyřicet  korun. Když  jsem  vytřeštil  oči, nabídlo  mi  vodu  z Alp  za  čtyřnásobek! A  to  už  jsem  nevydržel. Ty  mě, Otče, znáš. Má  trpělivost  je  nekonečná. Bez  odplaty  si  nechám  do  těla  hřeby  vrážet. Ale  sakra!  Že  už  to  tak  musím  říct. Žíznivé  poutníky  takhle  natahovat? Bleskem  z očí  jsem  podpálil  čtyři  slunečníky. Shořely  v mžiku. Děvče  vyjeklo  a  vběhlo  do  domu. Za  chvíli  se  vyřítil  jakýsi  tlusťoch, hulákal  na  mě  sprostoty, pupkem  vytlačoval  ze  zahrádky  a  nakonec  mi  poradil, že  socky  chodí  chlastat  o  pár  metrů  dál, k vodotrysku.

            Uražen, odkráčel  jsem  k tomu  vodotrysku. Nějací  nuzáci  se  tam  skutečně  povalovali. Přitom  jsem  si  vzpomněl  na  svatbu  v Káni  Galilejské. A  udělal  jsem  ten  fór  znovu! Spokojení  bezdomovci  se  scházeli, hromadili  a  následně  usínali  kolem  zdroje. Zatímco  já  se  zadostiučiněním  odcházel.

            Ne  ovšem  daleko. To, co  jsem  po  pár  metrech  spatřil, mi  vyrazilo  dech. Vzpomínáš, Otče, jak  strašně  jsi  nechal  potrestat  ty  malověrné  z kmenů  Izraele, kteří  ve  víře  poklesli  a  Zlatému  teleti  se  v Sinajské  poušti  klaněli? To  by  ses  divil, čemu  se  klanějí  v Brně. Zlaté  Zlaté  tele! Nakonec,… jsi  Všemohoucí, podívej  se  sám. Já  se  tady  před  maminkou  stydím. Každou  hodinu  se  před  Ním  shromažďují! Vzhlížejí  k Němu! Ruce  do  něj  strkají  a  jakési  kuličky  tam  nacházejí! On  prý  jim  snad  ukáže  čas, či  co.

Já  jsem  tam  ale  ztratil  poslední  zbytek  iluzí. Dokonce  i  chuť  projevit  se, napravovat, trestat,…zbytečná  práce. Ech!“

Kristus  máchl  znechuceně  rukou  a  toužebně  se  zadíval  na  osiřelé  kanape.

„Jen  si  lehni, synku,“ pronesl  Pánbůh  a  poplácal  jej  po  zádech. „Když  už  nic  jiného, poopravíš  si  měřítka. Já  ti  vždycky  říkal, že  ani  Iškariotský, ani Pontský, nejsou  žádní  pořádní  lotři.“ Pohladil  pak  Marii  po  ruce  a  opatrně  se  vytratili  ze  dveří.

Kdyby  mumlání  za  dveřmi  nebylo  tak  tiché, rozluštil  by  Kristus  kapánek  jízlivý  Otcův  hlas: „Je  unavený, Maruško. Spálil  čtyři  slunečníky  kvůli  džbánu  vody. Ale  mně  tam  v té  zemi  nalezli  komunisti  do  krajských  zastupitelstev! No  nic, brnknu  Michaelovi,… 

---