Déšť...

Nad obzorem bouřlivá mračna se sbíhají...

Tichounce, dokonce až potají...

Ze stínu přichází ke mě postava,

zastaví se, koukne a dál jen tak postává...

Bylo časně z rána a já se na ni jen smál...

Promluvit s ní nebo ne?

Toho jsem se strašně bál,

avšak doufal jsem, že se nic špatného nestane...

Začalo pršet a kapky stékaly po její tváři,

říkala si "Čas tu maří"

Ale já ji za ruku vzal

a pak s ní utíkal lesem a stále dál...

Seděli jsme v krytu dosti...

Jak dva promočení...

Od mrazu měli jsme křehké kosti,

ale byli jsme spolu a zamilovaní...