Jen tak a něco k tomu.

Jsem prázdný, není ve mně nic, není ve mně nic. Jsem jen smrdutá skořápka, shnilé maso bez duše. Nejsem nic, není ve mně víc.

Je ticho, strašné ticho až z něj piští v uších. Nesnáším ticho zní v něm bolest. Je den, nebo noc? Je léto, nebo zima? Je vůbec něco? Jsem?

Měl jsem sen. Sen o čemsi co neumím popsat, co není. Snad to bylo trochu jako vítr, jako cosi co je cítit, trošku jako vůně, trošku jako smrad, něco mezi láskou i nenávistí. Byl to sen a možná ne. Bylo světlo, neviděl jsem. Já cítil dobro a páchal zlo.

V tom snu šel jsem kamsi na pahorek, snad na kopec, snad i horu. Šel jsem vzhůru, šel jsem rychle. Letěl a stále stoupal. Bylo mi smutno, byl jsem sám.

Pohlédl jsem dolu a uzřel vodu, hodně vody, celé moře, oceán, planetu plnou vody. Na vodě se houpal vor a na něm cáry, celé hory hader. V tom svinstvu ležel člověk, neb co z něj zbylo. Třás se, mrznul, i když  bylo vedro. Podíval jsem se nad sebe a tam světlo, slepota.

Dole už nebyl muž na voru. Byl tam strom a kolem rostly další. Stovky stromů, tisíce, celý les, celá planeta. V tom lese byl tygr, král. Šel, velmi klidně, byl tu sám, byl vladař. Z hora hřály paprsky. Je tam slunce? Nic není vidět.

Pode mnou bylo město malé i větší domy a mezi nimi občas mrakodrapy, vlastně samé mrakodrapy. Tma. V jednom okně světlo. Za oknem pokoj, uprostřed stál stůl a na stole váza, ve váze voda, voda kape z vázy, voda kape na zem. voda teče z okna. Volám o pomoc nikde nikdo. Byl jsem sám. Jsem sám. Je zima, je tma.

Nahoře jsou hvězdy, milióny hvězd. Jedna vybuchla. Kolem letí kámen, vlastně celý déšť kamenů. Já stoupám, padám. Jeden kámen mě trefil. Au.

Ležím na pláži. Kolem jsou lidé. Všichni leží. Smějí se, strašně se smějí. Hřmí jako bouře. Spadla kapka, prší. Lidé se rozpouštějí. Uprostřed pláže je kanál všichni tam odtékají a smějí se, pořád se řehtají.

Jsem mokrý, je mi zima. Pláž zmizela, padám. Padám kolem domů, kolem stromů, ..., žbluňk.

Plavu, jsem v moři, v dálce vidím vor. Šahám po něm a... Prach. Vor se rozsypal, muž na něm se směje. Stojím na hoře jsem na vrcholu. Dívám se kolem a vidím mnoho dalších hor, jsem tu sám. V lese. Slyším tygra, krále.

…

Je ráno, stávám. Vedle leží žena, v postýlce dítě. Jsem doma. Byl to sen.

Jdu do vedlejšího pokoje, ale za dveřmi je díra. Je tmavá, hluboká. Otáčím se jsou tu dveře zavřené, zamčené. Snažím se je vyrazit, nejde to. Padám do díry. Bum. Jsem dole. Je tu tma. nikde nic. Jsem vězněm svého těla, tohle je mé tělo. Tma, moje duše. Něco šumí. Otáčím se. Okno. V něm mříže.

Venku jsou věže. Některé mají taky okna. Z oken se dívají lidé někteří pláčí, někteří se smějí.

Nedaleko je věž. Taky s oknem. V okně stojí žena. Dívám se jí do očí. Jsou smutné, plné citů. Citů k lidem, v ostatních věžích. Nad věžemi je prázdno, pod věžemi taky.

Plavu. Je tu plno světla. Plavu k nejsvětlejšímu místu. Přede mnou mříž. Za mříží věže. V jedné z nich stojí muž, je tak smutný. Dívá se na mě. Bojím se. Kolem tolik lidí, tolik bolesti. Kde je mé dítě, kde můj muž? V jedné z těch věží? Mají okno?

Chtěla bych je vidět. haló. Volám do dálky. kde jste? Mám je ráda. ...

Věž spadla, sedím v hospodě. Kolem plno dýmu. Plno lidí. Bzučí mi v hlavě. Jdu ven. Noc. Tu to neznám. Chcu domů. Jsem tak sama. Někdo na mě šáhl. Smrt.

V dálce velký kříž. Přibližuju se. Před křížem je díra. Dívám se do ní. Ležím tam. Před dírou stojí muž a dítě. Pláčou. Synu, objímám tě. Muži, miluji tě.

…

Mami mám tě rád!