Slunce

Vší svojí čerstvou silou se slunce opírá do holých větví stromů. První předzvěst letošního  jara. Antonín vysouká z nástavce šatní skříně zazimovanou kombinézu, přivoní k červeno-bílo-černé kůži a rozprostře svůj milovaný skafandr v pokoji na zánovní sedačce. Jeho láska v modrém trpělivě čeká před domem na důvěrné doteky, hlazení a mazlení. Bez nich si Antonín svůj život neumí, především však už ani nechce umět představit. Ještě do sebe převrátí hrnek s posledním douškem lahodné odpolední kávy a vyrazí. Zítra má zas padat sníh. 

Pár úhozů do klávesnice ho příliš nezdrží. Každý správný chlap má mít lásky dvě. Naději, že tu druhou najde na sociálních sítích, pomalu vzdává,vůbec netuší, co ho přimělo ještě jednou naklikat to nehostinné místo, kde se páruje stokrát rozpárané. Zvláště, když první slunce zlatě mžiká mezi mraky a hrozí, že každou chvílí zavře svá ospalá víčka. Je to tady! Bože, ona tu je! Stejně zářivá, jako ten kotouč nad domem, stejně hřejivá, jako příslib jeho tepla. Stejně přitažlivá, jako Suzukinka u dveří. Antonín nechce věřit vlastním smyslům. A přece je to pravda. Jen co protáhne Suzi ulicemi, sejdou se na pár slov o nadcházejícím jaru.

(pokračování večer)