Den nula

 "Dobré ráno."

"Dobré," odpověděl jsem a sedl si ke stolu. Stejný rituál už provádíme asi deset let. Kdyby se něco změnilo, snad jen tón v hlase, nebo nedej bože samotný pozdrav, bylo by zle. A ten den právě nastal, protože slovo "dobré" nepředstavuje kompletní formulku, jíž je potřeba každé ráno pronést. Věnovala mi zmatený a možná že i vyděšený pohled, kterým jako by trénovala na chvíle, kdy ho bude opravdu potřeba.

Položila přede mne hrnek s kávou a višňové šátečky, které koupila včera v místní pekárně. Věděl jsem naprosto přesně, co bude následovat.

"Zeptáš se už dneska konečně na tu dovolenou?"

"Rozhodně, dneska určitě bude ta správná chvíle," což ovšem nebyla pravda a já to věděl. Vzhledem k náznaku výčitky jsem ale nemohl říct, že dneska můj nadřízený vůbec nebude v práci. Už jí dovolenou - tolik vytoužený oddych - slibuji dobré tři měsíce a zatím jsem neměl čas nebo odvahu o ni zažádat.

Zbytek rána se nesl ve znamení srkání kávy a probírání problémů našeho syna v první třídě základní školy a dcery v té poslední.

 

Hromadná doprava byla toho dne neuvěřitelně přecpaná. V tramvaji jsem si ještě sednul, do metra sotva vsoukal a ze dveří autobusu se lidé na zastávce vysypali jako zrní dírou v pytli. Trochu mě to zaskočilo. V půlce července bych očekával, že bude doba dovolených a minulý pátek tomu nasvědčoval. Nicméně pondělí mě z tohoto omylu vyvedlo. Vzhledem k parnu, jež panovalo venku, se dopravními prostředky linul onen důvěrně známý zápach zanedbané hygieny smíchané s přemírou laciného deodorantu. Občas dokázal obě esence smíchat jediný cestující. Moje trápení ukončila až chvíle, kdy jsem se stal oním vysypaným zrnkem.

 

Práce se neuvěřitelně vlekla. Ve starém filmu bych měl na stole hromadu šanonů určených k roztřídění. V téhle technologicky pokročilé době si musím vystačit s daty v počítači a klávesnicí místo propisky. Nestěžuji si, drobné chybky opravím jedním šmahem, ovšem stejným šmahem může někdo napáchat tolik neplechy, kterou už nikdy nepůjde napravit. Byla ironie, že se mi zrovna tohle dopoledne hlavou honily myšlenky o všemocném červeném tlačítku, jež čeká, až ho někdo zmáčkne a změní tak pořádek věcí.

 

Práci neulehčoval ani fakt, že celý den vládlo odporné dusno, které přímo volalo po bouřce. Nebe bylo od rána zlověstně olověné a na všech bylo znát, že na hromy, blesky a s nimi spojené pročištění ovzduší, čekají jako na smilování. Začali jsme se pomalu radovat, když svět za okny potemněl. Kdosi v kanceláři prohlásil: "No konečně," avšak stmívalo se dál, a tak pan Prasátko ze svého chlívku zachrochtal: "Tak tohle bude hustý," což ani zdaleka nevystihovalo podstatu následujícího dění.

 

Stejně jako velká část mých kolegů jsem se zvednul ze židle a šel podívat k oknu. Právě vytvořený hlouček koukal ven jako do výlohy a pozoroval, jaké že novinky si pro nás ten šibal osud nachystal. Vzduchem létala všemožná citoslovce údivu, strachu a paniky, přičemž nikdo se neodvážil vyslovit souvislejší větu, protože věděl, že by v její polovině ztratil hlas. V tu chvíli jsem poprvé ucítil pach šílenství – odér, který se v následujících týdnech stal tak běžným, že ho člověk přestal vnímat. Podobně jako si při práci v kravíně zvyknete na smrad dobytka. Kromě toho bylo šílenství i vidět, ti méně silní pověsili rozum na hřebík ještě předtím, než jim nový svět plně ukázal, co život v něm obnáší.

 

Jakmile nebe dosáhlo nejtemnější barvy, začala se nám chvět země po nohama.

 

Byť byl z kanceláří výhled na větší část města, neviděli jsme nic jiného než šedivo-hnědý dým, který se nad metropolí vznášel. Všechny bez výjimky zachvátila panika. Z toho, že nikdo neví, co se děje a z obavy, že se budova, jíž obýváme, zřítí k zemi. Proto takřka všichni vzali nohy na ramena. Z desátého patra je to dolů přeci jen pořádná štreka, takže nebylo času nazbyt. Většina nejdříve zkusila štěstí u výtahů, ale podle zvěstí jednoho z kolegů se oba kdesi zasekly. Další kroky potom logicky směřovaly ke schodišti, které připomínalo dopravní tepnu v době špičky. V mezipatrech nezřídka odpočívali pochroumaní nebožáci, kteří ve strkanici neudrželi rovnováhu. Ti šťastnější si jen ohmatávali pohmožděné ruce nebo nohy, jiní dopadli hůře a s rozseknutými hlavami nebyli schopní dalšího přesunu.

 

Radost z toho, že mě nohy konečně zanesly do vstupní haly budovy, rychle opadla. Spousta nešťastníků, kteří se hrnuli k východu, totiž byla zastavená těmi, co se snažili dostat z venčí. Děs, jenž mě od začátku událostí ovládal, náhle zvýšil své zastoupení mezi mými myšlenkami. Rozeběhl jsem se k nejbližšímu člověku, který se prodral davem, lačnícím po zdánlivém bezpečí venkovního světa a zakřičel svou otázku: "Co se to venku sakra dějě?"

"Nevim, z nebe padá nějaký svinstvo. Něco jako kyselej déšť," odpověděl a já si v tu chvíli všimnul popálenin, které měl na rukou. Zpozoroval můj zájem o jeho zranění a notně vysíleně se dal do stručného vysvětlování: "Ještě sem dopad dobře, že se mi to nedostalo do vočí," měl kšiltovku, takže v obličeji vypadal v pořádku. "Jiný maj dokonce horší popáleniny než já, na někoho to ale zase nepůsobí skoro vůbec. Nechápu, co to je."

"Dobře, díky."

 

Zvědavost mi nedala a vyrazil jsem směrem k východu. Z lidí odhodlaných dostat se ven, byla rázem masa nerozhodných. Chápu, že člověk držící se za obličej a svíjející se v bolestech, jejich přesvědčení nahlodal. V tom se objevil kolega ze skladu nesoucí několik pláštěnek, ke kterému obrátila většina svou pozornost. Tím uvolnila průchod, jímž bylo vidět ven. Zatímco někteří spokojeně cupitali z kopce směrem do centra, jiní leželi v kalužích tekutiny, co vypadala jako krev smíchaná s rozleptanou kůží. Ti šťastnější už to měli za sebou, ostatní sebou cukali na asfaltu a doufali v brzký konec.

 

Ve všem tom zmatku jsem běžel jako ovce za ostatními a úplně se mi vypařila z hlavy skutečnost, že mám v podzemní garáži služební auto, které jsem si měl půjčit kvůli návštěvě klienta. Jen co mne přestal fascinovat pohled na kyselinou leptaná těla, jsem se vydal k nejbližším schodům mířícím na parkoviště. S jistou úlevou, že se dost možná dostanu brzy ven, přišel čas na urovnání myšlenek. Popravdě ale nebylo moc, co rovnat. Prostě a jednoduše jsem neměl tušení, jaké příčiny má aktuální dění. Teroristi, mimozemšťané nebo někdo konečně zmáčknul to červené tlačítko?

 

V garáži vládnul nepředstavitelný chaos, ale výjezd byl naštěstí volný. Většina ujíždějících stihla způsobit karamboly ještě před ním. V úzkých uličkách, kde se teď jezdilo rychleji než obvykle a couvání z parkovacího místa postrádala potřebnou obezřetnost, se nebylo, čemu divit. Moje auto stálo hned naproti dveřím od schodiště, jen několik málo metrů od výjezdu. Navíc jsem měl kufr u zdi, takže zdánlivě nic nebránilo mému úprku. V tu chvíli ale do mě kdosi vlítnul ve dveřích.

"Uf, to si ty! Ještě, že sem na tebe narazil. Máš tady auto?"

"Mám, přímo támhle," ukázal jsem nesměle na služební sedan a lámal si hlavu s tím, o koho asi jde. Myslím, že dělal ve skupině, jež měla na starosti jednoho z méně významných klientů.

"Tak honem, nahoře začíná peklo, protože nikdo neví, jestli může jít ven nebo ne," řekl značně zadýchaně, popadl mě za ruku a dotáhl k auto. "Tak vodemykej sakra!"

V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo. Jeho přehnaně pevný stisk způsobil, že jsem začal vidět rudě. Vedle mého parkovacího místa se nacházel sloup, který teď přišel vhod. Udělal tu chybu, že mě dotáhl ke dveřím spolujezdce, jež s oním sloupem sousedily. Vyprostil jsem se z jeho sevření, tím se ten otrava natočil směrem ke sloupu, dlaní mu objal týl a čelo poslal přesně na ostrý roh. Sesul se bezvládně k zemi a nevypadal, že by se chystal k protiútoku. Spíš jako člověk, jehož poslední chvilka právě udeřila. Nastartoval jsem a vyrazil vstříc výjezdu. Cesta byla volná a tak nic nebránilo mé výpravě do světa po světě. Do něčeho, na co se všichni dlouhá léta v žertech těšili a spekulovali, jak to bude asi vypadat. Ještě jsem ve zpětném zrcátku zahlédnul masu lidí, co proudila ze dveří od schodiště a vyhledávala obětní beránky, které donutí je odvézt pryč.

 

 

Možná by bylo lepší zůstat nahoře v kanceláři a čekat, až se na mě budovat zřítí. Dění ve městě, bylo velmi snadno popsatelné a dokonce i pochopitelné. Spousta lidí během poslední hodiny zlomila hůl nad svojí důstojností a oddávala se bezostyšnému rabování. Bystřejší do krve bojovali o jídlo a pití ve všech supermarketech, na které narazili, zatímco ti evolučně degenerovanější tahali televize a jinou elektroniku, pro níž už později bylo jen velmi omezené využití. Měl jsem pocit, jestli mi něco neuniká, zda nemám taky přiložit ruku k dílu a urvat si pro sebe pár plodů moderního světa nebo vyrazit na lov zvířat ukrytých do úhledných plechových balíčků.

 

Na zemi nebylo vidět nikoho zasaženého kyselým deštěm. Ten sem buď vůbec nepřišel, anebo se chystá pokropit zdejší občany až později. Přesto ulice nabídly pohled na hodně raněných a dost možná i mrtvých, kteří započatý boj o bytí a nebytí prohráli hned v úvodu.

 

Dohlednost byla díky všudypřítomnému prachu mizerná. Auto jsem musel zanechat napospas novému světovému řádu asi tak dva kilometry zpátky. Hordy rozběsněných a pomatených lidí se valily ulicemi, jež navíc získaly spousty puklin, přes něž se autem dostat prostě nedalo. Naštěstí to nebylo k mému cíli daleko. Doufám, že se manželka s dětmi, jež už měly být zpátky ze školy, nerozhodly pro žádnou robinsonádu a zůstaly doma. Spojit se s nimi nedalo, protože od té doby, co tohle začalo, nemám na mobilním telefonu signál.

 

 

Každým dalším krokem už jsem blíž a blíž. Ostatních nehledím, pokud dorážejí, tak je odstrčím. Prodírám se tím zoufalstvím, zkrvavenými lidmi a troskami města, potažmo celé civilizace. Z domů padá omítka, či celé kusy zdí, sypou se tabule skla a rozdělují spravedlivě šrámy mezi ty, co dosud žádnou újmu nemají a chudáky, co se valí polomrtví na chodnících. Celé město se mi sklání u nohou a vědom si své nezranitelnosti, klestím cestu dál. Jako ostrůvek naděje tu stojí bytelná novostavba, v níž se nalézá můj byt a doufám, že i rodina. Vyjdu po schodech, strčím klíč do zámku a otevřu dveře. Ženu i děti najdu balit věci v obývacím pokoji.

„Konečně, měla jsem o tebe hrozný strach,“ přivítala mě žena tímhle kýčovitým prohlášením a pokusila se mne obejmout. Odstrčil jsem ji a odpověděl: „Dobře že balíte. Konečně můžeme vyrazit na dovolenou.“

---