Cizinec

 

 

Do města přišel dva dny před koncem léta. Smrákalo se a první hvězdy se pozvolna vynořovaly na oponě přicházející noci.

Běžel jsem na kopec k hostinci, kde obvykle odpočívala, abych jí tu novinku mohl říct jako první.

„Přišel cizinec,“ řekl jsem.

Bez zájmu na mě vykoukla zpoza knížky.

„Aha, to jsi jen ty,“ usmála se: „Cizinec? Tady?“

Přikývl jsem a posadil se vedle ní do zvlhlé trávy. Děti se zvědavě sbíhaly k městské bráně, aby si nově příchozího pozorně prohlédly. Začátek konce nikdy nepoznáte, když se přiblíží – stojí hned před vámi, na tvářích cítíte jeho dech, díváte se mu do očí a netušíte, co nebo kdo to před vámi vlastně stojí.

Cizince ubytovali u ní doma. Její otec, kovář, neměl námitky.

„Viděly jste ten kámen?“ šeptaly si děti.

Konec s sebou vždycky přinese něco výjimečného – cizinec za sebou vláčel na provaze uvázaný obrovský šedivý kámen.

Když jsem večer dorazil k ní domů, seděli všichni u stolu a povídali si – ona, její otec kovář a cizinec.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem.

Všichni tři na oplátku zlehka přikývli.

„Vykládá příběhy,“ zašeptala ona a rukou mi naznačila, abych se posadil vedle ní. Nešlo si nevšimnout obrovského kamene u cizincových nohou.

„Znal sem kdysi jednoho kováře,“ řekl cizinec. Měl hluboký a chraplavý hlas. „Vlastně jsem ho neznal, jen sem o něm slyšel. Tak je to. Nikdá sem ho neviděl.“

Očima nervózně pořád kontroloval kámen.

„Tomu kováři umřela žena. Při porodu. Ani dítě to nepřežilo. Moc ji miloval, no a prostě její smrt neunes. Po nocích pil a přes den, místo aby pracoval, vyspával kocovinu. Byl to hodně citlivej chlap, víte. Ne že bych ho znal. Říkal si: ‚Sem kovář, dokonce hodně dobrej kovář, ale k čemu mi to je, když už nemám, pro co bych žil?‘A přes noc, kdy spal tím nejtvrdším spánkem, ho něco napadlo. Ani si to neuvědomil, spal si tak pěkně dál, ale v jeho hlavě mezitím šrotovaly miliony malinkých koleček a vymýšlely plán. Po probuzení se cítil skvěle. Nevěděl proč. Neměl ani páru o tom, co se v noci dělo. Co myslíte, že to bylo?“

Přemýšlivě se zamračila, ale odpověď jako by jí nemohla přijít na jazyk. Její otec kovář se zasmál.

„Ukoval si srdce. Železný srdce. Stejný, jako to lidský, jen ze železa. A až přišel ten správnej čas, svoje vlastní srdce zabil a místo něj si do těla vsadil to ukovaný.“

Nechápala.

„Co se stalo pak?“ zeptala se.

„Nemá to konec,“ odpověděl cizinec: „V tom je celý smysl. Konec je jen na tobě. Přežil? Zemřel? Vrátil se ke svý práci? Nebo jen dál od rána do večera pil?“

Zadívala se na cizincův kámen a mlčela. Co se jí asi honilo hlavou? K čemu je ten kámen vlastně dobrý? Byl cizincovo železné srdce?

 

Zůstal týden. Večer co večer vyprávěl příběhy bez konce. Ona potom jen stála a pozorovala z okna temné noční nebe. Tušil jsem, že domýšlela konce. Snažila se mezi hvězdami najít způsob, jakým by kovář získal zpět svou ženu, dítě i svou duši – aby o nic z toho ani přijít nemusel. Občas natahovala paži vzhůru, jako by ono neexistující řešení bylo na dosah; jen kousek, ještě maličký kousek a má ho, uzamkne jej v sobě a bude ho opatrovat pro každého, kdo by jej potřeboval. Ale nakonec jí vždy paže zklamaně sklesla zpět podél těla a ona marně hledala dál. Může vůbec něčí konec být šťastný?

 

Sedmý den odpoledne jsem navštívil jejího otce v kovárně. Vyráběl nové kříže pro faru. Ona seděla na schodech vedoucích do dílny a oči jí neustále těkaly po obloze.

„Přes den hvězdy neuvidíš,“ řekl jsem a přisedl si k ní.

„Já vím,“ přikývla: „Nejdou vidět, ale jsou tam. Tam nahoře!“ Znovu vztáhla ruku k nebi a mezi prsty zachycovala zlatavé sluneční paprsky.

„Je to jen nebe. Mraky a nebe,“ řekl jsem a hlavu jsem si opřel o její rameno. Cukla sebou, ale neodtáhla se. Chtěl jsem její drobné ruce zahřívat ve svých dlaních a v srdci mít hluboko zakořeněnou jistotu, že zrovna náš konec bude ten šťastný. Že nevyhlížíme naivně svou budoucnost v něčem tak vzdáleném, jako sou hvězdy – v něčem, co je nemožné pevně uchopit a už nepustit.

„Jejich záře k nám putuje tak dlouho; třeba už jsou mrtvé, když se na ně v noci díváš. Jejich život už dávno vyhasl a naděje zemřela,“ snažil jsem se ji přesvědčit.

„Ne,“ odporovala: „Tak to není.“

 

Cizinec se se mnou přišel rozloučit jako s posledním.

„Nechal jsem si tě nakonec,“ zdůraznil: „Seš správnej kluk.“

Kéž bych si i já myslel to stejné.

„Nejsi zvědavej?“ mrkl na mě lišácky.

„Na co?“ zeptal jsem se.

Jeho pohled se stočil k šedivému kameni na zemi. Řekl: „Většina odsud se mě ptala, na co s sebou vláčím ten balvan. ‚Proč chodit na Konec světa a ještě tahat něco s sebou?‘ říkali.“

„Tak proč ho s sebou vlečeš?“

„Kamaráde,“ usmál se a přátelsky mi položil ruku na rameno: „Však na to brzo přijdeš.“

A odešel. Odcházel stejnou branou, jakou před týdnem na Konec světa vešel a mířil i stejnou cestou zpět, na svět, který žije jen na mezi našeho podvědomí a skutečnosti, o které nic nevíme; skutečnosti, která třeba ani neexistuje. Vždyť co je to štěstí?

Ona bez rozloučení odešla s ním. Stál jsem na hradbách a pozoroval, jak společně mizí v západu Slunce. Loudala se za ním, cizinec táhl svůj veliký kámen a ona – ona, aniž by to věděla, v dlani pevně svírala tenoučký provázek, na jehož konci se na suché půdě v jejích stopách rýsoval malinký oblázek, drobný jako hvězda na nebi.

 

 

---