Fejeton červencový, roku dvoutisícího třináctého

Fejeton  červencový, roku  dvoutisícího  třináctého

Onehdy  se  jakýsi  zhůvěřilý  moderátor  Tony  Linka  žoviálně  rozprostíral  ve  svém televizním  pořadu. Zasvěceně  klábosil  o  všemožných  tématech  a  zkusil  dokonce  vysoukat  i  vtip. Ten  vrcholil  konstatováním  japonského  šéfa  firmy  u  nás, že  rozdíl  mezi  českým  a  japonským  způsobem  života  vlastně  neexistuje. Že  Češi  jsou  jen  líní. A  moderátor  se  smál, málem  až  kolem  celé  hlavy. Když  se  dosmál, zůstal  mu  ve  výrazu  stále  dost  široký  úsměv  na  to, aby  se  poznalo, že  se  nedávno  vrátil  zpoza  Velké  louže. I  přízvuk  tomu  odpovídal.

Pozorujete  někdy, že  občas  se  v člověku  vzedme  jakási  vlna  národní  hrdosti, vlastenectví, nebo  jakéhosi  neobvyklého  sebevědomí? Nemyslím  teď  ty   sportovně  mistrovsky  naladěné  a  skákající  hurvínky  na  náměstích. Myslím  okamžiky, kdy  dostáváme  góly  od  vlastních  spoluobčanů  a  hrubě  se  nám  to  nelíbí.

            A  tak  jsem  si  řekl. Kdepak  se  tady  ten  opožděný  člověk  takhle  zjevil? Těsně  porevoluční  epocha  mentorů  a  poučovatelů  je  přece  už  pryč! A  jestlipak  nám  bude  zase  spílat  jako  ti  předešlí  navrátivší  se  a  náhle  zmoudřelí? Že  máme  špinavé  boty, špinavá  auta, krademe  v obchoďácích, smrdíme  v tramvajích  a  nemáme  pochopení  pro  menšiny? Ne. Tak  tenhle  Tony  na  to  šel  vědecky. S hostem  lékařem  a  jeho  titulem. Přiznal  se  mu  například, že  má  rád  sushi (ve  výživě  dostáváme  na  frak  nejvíc) a  že  Japonci  (zase  ti  Japonci) pojídají  daleko  víc  zdravých  a  syrových  ryb  než  my. Pozvaný a  pohodový  lékař  však  nepřistoupil  na  jeho  hru  a  vysvětlil  mu kromě  jiného, že  právě  tohle  je  důvod  zvýšeného  výskytu  rakoviny  žaludku  v této  ostrovní  zemi. Tony  dostal  lehkou  křeč  do  svého  amerického  úsměvu. Škoda, že  si  tam  ten  šikula  nepozval  třeba  i nějakého  zběsilého  odboráře. Ten  by  mu  o  těch (zase) Japoncích  řekl, že  jsou  to  třeba  lakomci  a  asociálové. A  že  se  v jejich  tuzemských  manufakturách  za  třetinu  až  polovinu  průměrného  platu  žádný  Čech  nepřetrhne. Ale  nechme  Japonce.

            Rozšafní  moderátoři  ať  se  klidně  strefují  do  vlastností  a  zvyků  českého  národa (zajisté  při  plném  vědomí toho, že  jeho  součástí  jsou  i  jejich  matky, otcové  a  přátelé). Ať  dál  jezdí  do  světa  čerpat  svou  představu  o  čistotě  a  toleranci. Třeba  v NY-metru  nebo  pařížských  předměstích. Že  u  nás  to  není  lepší? Jasně  že  není. Někde. Bronx  v Brně, Sherwood  v Praze, o  ghetech  menších  měst  ani  nemluvě. Ale  srovnávat  srovnatelné, pane  moderátore! A  zevšeobecňovat  s mírou.  Jsou  přece  líní  Češi, Japonci  i  Papuánci. Xenofobní  Češi, Američané  i  Nigerijci. A  hloupí  Brazilci, Islanďané  i  Češi. Viď  že  jo, Toníku?

            Ale  abych  neskončil  tak  nějak  zavile  vlastenecky….zrovna  teď, v červenci  mají  státní  svátek  Američané  a  Francouzi. Občané  s národním  sebevědomím  přímo  monstrózním. Ta  data  zná  celý  svět. Většina  Čechů  jistě (přinejmenším  z filmů, když  už  ne  ze  zájmu  o  historii). Ale  na  ten  náš  svátek  bych  se  nás  Čechů, třeba  těch  skákajících  na  náměstích, zeptal  radši  jen  takhle – zmenšeně.