Triple code

Gabriela je mladá žena oddaná své práci, ale jednoho večera se podívá do tváře smrti, jediné, co ji může zachránit, je neznámý muž. 

Kapitola první - cizinec

Na ulici pobíhala spousta lidí, byla nejrušnější ranní hodina a Gabriela Milerová spěchala do práce. Byla to malá společnost s názvem Artec, který byl namalován na fasádě budovy z padesátých let. Vždy, když na něj Gabriela pohlédla při příchodu, měla hned lepší náladu. Artec byla designová společnost s dvougenerační tradicí. Většina klientely byla z vrchní třídy. Ale Gabriela měla raději jiné zákazníky, nedokázala se vyrovnat s arogancí bohatých lidí, kteří vlastnili velké podniky. Její šéf, John Catsburry, si toho byl vědom a přestože věděl o jejím talentu, raději ji z velkých projektů vynechával. To jí ale vyhovovalo, tak se cítila sama sebou. Byl pátek a Gabriela měla deset minut zpoždění. To se jí nestávalo, vždy byla raději všude s předstihem. To ráno ji ale zradil budík. Smartphonu došla takříkajíc šťáva a alarm se nespustil. Gabrielu vzbudila až úklidová četa, která sekala trávník kolem budovy, ve které bydlela. Nebylo to sice luxusní, ale nestěžovala si. Bylo tu čisto a před nastěhováním prošel byt rekonstrukcí, takže měl novou koupelnu i kuchyň. Podlahy kryly převážně koberce, nebylo to jako v Artecu, kde se chodilo po mramoru. Když uspěchaně vešla do haly, klapání podpadků vzbudilo pozornost.

                „Sakra, Gab, jdeš pozdě!“ Vystartoval John ze své kanceláře. Byl to pohledný čtyřicátník a měl na sobě tmavomodrý oblek se stříbrnou kravatou. Budilo to dojem serióznosti. Vlasy měl ostříhané nakrátko s pečlivě upravenou pěšinkou na straně. Většina kolegiň, s nimiž se Gabriela stýkala, na něj měla políčeno, protože byl svobodný, ale ona ne, protože pracovala ve firmě tři roky a věděla, že John je rozvedený, jelikož mu žena utekla s Italem. Byl to ale férový muž a tak ji mrzelo, že mu přidělává trable.

                „Já vím, omlouvám se. Nezvonil mi budík.“ Rychle pronesla Gabriela a spěchala k sobě do kanceláře. Chňapla složku, co ležela na stole, svůj laptop a spěchala do zasedací místnosti. Její klient, Henry Johnson, už seděl u stolu a netrpělivě poklepával do stolu.

                „Velice se omlouvám, pane Johnsone, něco mi do toho přišlo. Ale návrh pro Vás mám samozřejmě hotový.“ S tou omluvou se Gabriela posadila naproti ke stolu a předložila složku, co držela v ruce, pak zapnula laptop a čekala na reakci pana Johnsona.

                „Vypadá to dobře, ale je to takové hodně moderní. Víte, měl sem na mysli něco tradičního, jestli mi rozumíte.“ Právě tuhle skupinu lidí neměla Gabriela ráda. Jelikož nerozuměli umění, nikdy nedokázali popsat, co přesně chtějí. To vedlo k neustálému předělávání návrhů a ztrátě času. Ale Gabriela už na to byla zvyklá, takže ji to ani trošku nešokovalo. Otevřela složku v počítači, kterou měla specielně vytvořenou pro tohoto klienta a ukázala mu další variantu, kterou z úsporných důvodů nevytiskla.

                „Máte na mysli něco takového, pane Johnsone?“ Otočila obrazovku směrem k němu.

                „Ano, to je ono, přesně to jsem měl na mysli.“ Zajásal a prohlížel si detaily etikety.

                „Důkladně si to prohlédněte a řekněte mi, jestli budete chtít nějaké změny.“ Gabriela byla v jednání s klienty zběhlá a ti ji měli rádi díky její laskavé a nekonfliktní povaze. Nevadilo jí přizpůsobit se, klient platil, klient rozhodoval, to bylo její heslo.

                „Nic neměňte, barvy odpovídají tradici naší značky, což je ideální a i ten design se mi zamlouvá.“ Soustředil se pan Johnson na obrazovku.

                „Pokud tedy nic nenamítáte, mohu to poslat do tisku.“

                „Výborně, do kdy myslíte, že budou hotové?“ Zvedal se už ze židle.

                „Nejspíš v polovině příštího týdne, záleží na tiskárně. Fakturu pošlu e-mailem, jestli Vám to vyhovuje.“ Gabriela také vstala a podala Johnsonovi ruku. Jemně si jimi potřásli a pak zamířili do haly, kde se s ním rozloučila.

                „Konečně je spokojený, kdyby mi odmítl i ten poslední, tak bych se asi zbláznila.“ Vzdychla si.

                „Skvělá práce, Johnson je náš nejproblematičtější klient. Barbara musela návrh předělávat dokonce třináctkrát, to je rekord.“ John chytil Gabrielu kolem ramen a zatřásl s ní, aby jí dodal trochu sebedůvěry. Věděl, jak lidi motivovat. Byl to nejlepší šéf, kterého si mohla přát. Navíc ji měl v oblibě, protože většina jejích návrhů byla přijata hned napoprvé. Tedy až na tenhle, který předělávala pětkrát.

                „Tak já to jdu poslat do tisku.“ Otočila se na podpatku a zamířila do kanceláře. Nebyla to moc velká místnost, ale měla velké okno naproti dveřím, takže tmavý masivní nábytek osvětlovalo Slunce a budilo to útulný dojem. Gabriela zasedla za stůl a po tom, co se domluvila s tiskárnou, se pustila do dalšího projektu, který musel být v pondělí ráno hotový. „Dneska tu budu asi do večera.“ Vzdychla si, ale vidina volného víkendu ji nabudila.

 

Bylo už po sedmé večer, když Gabriela spěchala z práce, aby ještě stihla autobus o půl osmé. Měla na sobě lodičky a po celodenním shonu v kanceláři a jednání s problematickými klienty měla pocit, že ji každou chvilku nohy zradí a ona pak bude muset čekat hodinu na další spoj. To, co nejvíc chtěla v té chvíli, bylo dostat se co nejdřív do jejího skromného 2+1 a dát si horkou koupel, proto běžela jako o život. Všude kolem už byla tma a svítily pouliční lampy, byl teprve duben a světlo ještě nezůstávalo dlouho do večera. Jak Gabriela běžela, cítila kapky potu stékající pod oblečením, ale v tu chvíli jí to bylo jedno.  Doběhla až na konec ulice, na kraji silnice se na zlomek vteřiny zastavila, aby se rozhlédla kolem, přestože nikde nebylo ani živáčka a pak běžela na druhou stranu k zastávce. Měla radost, když se konečně zastavila a podívala se na hodinky – 7:26, měla ještě chvilku náskok. Jakmile zvedla oči, aby se podívala, jestli už autobus nejede, přiřítilo se ze zatáčky černé BMW a gumy zahvízdaly. Než si stačila uvědomit, co se děje, auto vylítlo ze silnice jako střela a smetlo celou zastávku. Gabrielu náraz odhodil do silnice, kde zůstala bezvládně ležet. Řidič BMW zastavil až po dvou stech metrech, kdy vypověděl motor. Po děsivé ráně nastalo ticho. V okolí nebyly žádné domy, z kterých by vyšli lidé, aby se podívali, co se děje. Gabriela ležela stále na silnici, ale nabírala vědomí. V dálce uviděla siluetu muže, který kráčel jejím směrem. V první chvíli nabyla dojmu, že je to řidič auta, ale ten byl v bezvědomí ve svém autě s velkou tržnou ránou na hlavě. Čím více se muž přibližoval, tím více ho osvětlovala pouliční lampa, u které Gabriela ležela.

                „Hmm, …“ Snažila se ze sebe zoufale vypravit volání o pomoc, ale marně. Cizincovy boty klapaly o asfalt stále blíž. Gabrielu bolela pravá paže a necítila dolní polovinu těla. Všude okolo byla spousta krve a jí došlo, že pokud se nestane zázrak, tak brzy vykrvácí.

                „Pro..s…“ Natáhla levou paži směrem k cizinci, který už byl jen metr daleko. Teď když ho viděla na světle, všimla si, že má dlouhé bílé vlasy a je opravdu vysoký. Ale nevypadal víc než na 30 let.

To je konec, pomyslela si. Anděl si pro mě přišel, což bylo udivující, protože Gabriela nebyla věřící. Já nechci umřít, je mi jen 23 let, ještě sem nic nedokázala. Všechno se promítlo v její mysli během zlomku vteřiny, kdy k ní muž poklekl.

                „Chceš žít?“ Zeptal se vlídně sametovým hlasem a na čele se mu objevila malá vráska. Přece je to člověk, řekla si.

                „Chci…“ Zakoktala se Gabriela.

                „Ale bude tě to něco stát.“ Zamračil se cizinec.

                „Co….t….stát?“ Hlesla potichu, ale muž to slyšel.

                „Budeš pro mě muset pracovat.“ To se v tu chvíli nezdálo tak špatné a Gabriela by přistoupila i na jiné věci, pokud to znamenalo zachránit se. Nad povahou oné práce neměla čas přemýšlet. Ať to bylo cokoli, nemohlo to být horší než smrt. Navíc ten cizinec vypadal jako gentleman, takže si řekla, že nemá co ztratit.

                „Přijímám.“ Hlesla pomalu. Muž kývnul na znamení souhlasu a vzal Gabrielu do náruče. Jeho blankytně modré oči byly to poslední, co viděla, než upadla do bezvědomí.

 

 

Když se Gabriela probudila, neměla ponětí, kde je, ani co je za den. Viděla nad sebou jen bílý strop a světlo pronikající oknem nalevo. Mělo načervenalou barvu a tak usoudila, že bude asi pozdě odpoledne.

                „Byla jsi v bezvědomí jeden a půl dne.“ Promluvil známý hlas a Gabriela se posadila. Byla v místnosti s mnoha přístroji a několika lůžky. Všude bylo až přehnaně čisto a vzduch byl nasycen nějakou neznámou hořkosladkou vůní.  

                „Kde to jsem?“ Zamrkala na cizince sedícího u stolu. Její hlas jí přišel zvláštní, ale přisoudila to dlouhému spánku.

                „Jsi na ošetřovně. Já jsem tu doktor. Ještě jsem se ti nepředstavil, Gabrielo, omlouvám se za svou nezdvořilost. Jmenuji se Litai Ilren, pracuji pro krále.“ Litai vstal od stolu a přesunul se ladným krokem ke Gabriele, aby si ji mohl prohlédnout.

                „Pro krále?“ Divila se Gabriela zatímco Litai zkoumal její reakce. Nemohla z něj spustit oči. Byl to vysoký pohledný muž, i když jeho barva vlasů působila zvláštně. Cítila se trochu rozpačitě při jeho letmých dotecích na rukou a obličeji. Měl dlouhé štíhlé prsty, které jí jemně přejížděli po kůži.

                „Jsi v království Loren, v mém světě. Jak se cítíš?“ Odběhl Litai od tématu a podíval se Gabriele do očí. Gabriela nikdy neslyšela o takovém království a to byla zběhlá v historii a zeměpise. Celá situace jí začala být podezřelá. Jak se mu vlastně podařilo mě uzdravit, navíc za tak krátkou dobu.

                „Je mi dobře, ale cítím se trochu divně.“ Rychle se odvrátila od jeho pronikajícího zraku a sklopila oči dolů, na svoje ruce. V tom ji došlo, že něco není v pořádku. Byly štíhlé a hebké jako dřív, ale nepamatovala si, že by byly tak velké. Rozhodně byly menší a méně osvalené. Gabriela se zalekla a vyděšeně pohlédla na doktora.

                „Klid, všechno ti vysvětlím, nepanikař.“ To ji trochu uklidnilo, ale ruce se jí klepaly stále, jak byla nervózní. Navíc jí došlo, že všechna zranění jsou úplně zahojená a ona opět cítí nohy. Byla udivená a nevěděla, kterou otázku položit dřív.

                „Když jsem tě pronesl portálem k nám, z nějakého důvodu tvoje tělo reagovalo takhle.“ Začal zadumaně vysvětlovat Litai.

                „Jak reagovalo? O čem to mluvíte?“ Zhrozila se Gabriela, protože si neuvědomovala, že by kdy měla nějaké super samouzdravovací schopnosti. Nebyla superhrdina z komiksu.

                „Jsem teď nějaká zrůda? Je to tak, vypadám jako netvor?“ Začala panikařit, a aby ji doktor uklidnil, vzal ji za ruku a odvedl k velkému zrcadlu, které viselo na stěně vedle vitríny s léky.

                „Jsi stále krásná, jen nejsi žena.“ Gabriela se dívala na odraz v zrcadle a poznávala svoje modrozelené oči a kaštanové dlouhé vlasy. Její rty byly stále růžové a plné jako dřív i nos měla malý a kulatý, ale když sjela pohledem níž, už se nepoznávala. Ruce jí vystřelily na prsa, ale ta už tam nebyla. Zděšeně si rozepnula bílou nemocniční košili a bezpečně poznala mužské rysy. Neměla svalnatou hruď jako muži z časopisu, něco ženského v ní přeci jen zůstalo -  pas měla štíhlý, kůži bílou a hebkou, ale rozšířila se jí ramena a zůžily boky. Na ostatní části teď ani nechtěla myslet. V tom návalu emocí zděšení a strachu se jí podlomila kolena. Než však stačila dopadnout na zem, Litai ji zachytil.

                „Jsem v pořádku, jen bych si chtěla sednout.“ Uklidňovala ho.

Litai ji posadil na židli a chvilku sledoval její reakce, než pokračoval.

                „Myslím, že ta změna pohlaví je důsledek obrany organismu. Bohužel, obávám se, že je to trvalé.“ V očekávání se umlčel a zíral na Gabrielu. Ta byla překvapivě klidná, což ho udivilo.

                „Takže když to shrnu…tak to znamená, že si mě nějakým portálem odnesl na jinou planetu, moje tělo se s tím neumělo vypořádat a tak došlo ke změně pohlaví, chápu to správně?“

                „Úplně přesně, já hned věděl, že jsi výjimečná.“ Usmál se Litai a podrbal svou velkou rukou Gabrielu po hlavě, jako to dělají lidé s roztomilým štěnětem.

                „Ale teď bychom ti asi měli vymyslet jiné jméno, protože Gabriela se už moc nehodí, jestli mi rozumíš.“ Přestože byla ta věta zdvořilá, měla na Gabrielu velký dopad. Jsem muž. Co budu sakra dělat? Duší jsem stále žena, neumím se chovat jako muž. V duchu tiše panikařila, ale nedala to na sobě znát. Už byla taková, ať přišlo cokoli, byla toho názoru, že se to dá vyřešit. Tohle byla ale situace mimo její chápání. Její mozek ještě nestačil zpracovat všechny informace, proto se dokázala kontrolovat. K Zemi ji nepojilo zvláštní pouto, takže ji nebude postrádat, ale bude ji trochu chybět její práce. Bylo jí líto, že svého šéfa nechá na holičkách. To byl pro ni asi nejbližší člověk, protože už neměla žádné příbuzné ani přátele. Na to teď není čas. Soustřeď se! Jako by dostala elektrický šok, opět pohlédla na doktora a usmála se.

                „Víte, že vůbec nevypadáte jako doktor? U nás doktoři nosí bílé pláště.“ Litai se usmál jejímu sarkasmu a dobré náladě nehledě na situaci. Přestože teď byla fyzicky muž, Litai ji poznal jako ženu a tu v ní stále viděl. Pousmál se a upravil si přesně střižené mléčné sako s propínáním na straně. Byla to v podstatě uniforma. Dávala najevo, že je První doktor, který pracuje pro krále. Stříbrné knoflíky doplňovaly proužek na stojatém límci saka a spodním lemu nad koleny. Po obou stranách se pak táhly rozparky až k bokům, aby bylo snazší se v dlouhém saku pohybovat. Připomínalo to kombinaci vojenské uniformy a arabských šatů. To Gabrielu pobavilo. Byla ráda, že svět i jinde není tak odlišný. Měla pocit, že si tu možná i zvykne.

                „U nás se nosí jiné šaty, než u vás, ale myslím, že si na to zvykneš. V první řadě ti ale musíme vymyslet jméno a obléknout tě.“ Litai přejel pohledem po nemocničním hábitu a přestože byla Gabriela už muž a plně si uvědomovala, že se nemá proč stydět, začervenala se.

                „Jaká jména tu u vás používají muži?“ Bylo jí jedno, jak se bude jmenovat, na jméně nikdy nelpěla a stejně jí vždy říkali, že nevypadá jako Gabriela.

                „Chtělo by to něco roztomilého, trochu ženského. Nemůžeš se jmenovat třeba Gustav, to by bylo pro smích.“ Gabriela se zamračila a Litai se zasmál.

                „Co třeba Rui? To znamená hvězda, nebo něco měkčího jako Yumi?“

                „To zní hodně žensky, co když se mi budou smát?“ Gabriela se mračila, ale Litai se pořád usmíval.

                „Yumi je u nás výraz pro strom života, myslím, že tomu se nikdo smát nebude.“ V tu chvíli Gabriele došla další věc. Jak to, že rozumí jejich řeči. Je opravdu nepravděpodobné, že by měli na jiné planetě stejný jazyk.

                „Tak dobře budu tomu věřit, ale jak je možné, že rozumím vaší řeči?“

                „To je jednoduché, protože jsi jako já Pandaren.“ Tak to vůbec nechápala. Zůstala zírat a čekala na bližší vysvětlení, které nepřišlo.

                „Teď nemám čas ti to vše vysvětlit, nechme to na později. Všechno ti povím, ale teď máš určitě hlad.“ Připomenutí fyziologických funkcí přivodilo Gabriele ukrutné křeče v břiše. Nemusela ani kývat, protože ten zvuk se rozlehl po místnosti.

                „Co to jméno?“ Naléhal Litai.

                „Myslím, že Yumi mi bude sedět.“

                „Výborně, tak pojď se mnou, ukážu ti tvůj pokoj.“ Litai vstal a zamířil k velkým dveřím z neznámého dřeva. Yumi ho následoval. Teď když měl nové jméno, rozhodl se, že nebude truchlit nad svým ztraceným ženstvím a přijme fakt, že je muž.

                „Mohu Vás o něco požádat?“ Zeptal se nesměle.

                „Cokoli potřebuješ. Ostatně budeš můj pomocník/pomocnice. A nemusíš mi vykat, stačí, když mi budeš říkat Litai.“ Litai byl velmi pečující člověk. Yumi ale přemýšlel, jestli vydrží jeho volnomyšlenkářství napořád, nebo je takový jen v soukromí.

                „Teď, když jsem Yumi a ne Gabriela, mohlo by to zůstat jen mezi námi? Nechci, aby se na mě ostatní dívali jako na atrakci.“ Litai se na chvilku zamyslel, ale pak se usmál a vzal Yumiho za ruku.

                „Neboj se, tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ V tu chvíli z něj vyzařovala jistota a moudrost. Yumi poznal, že to bylo jeho skutečné já, které běžně neproplulo na povrch. Byl to ale jen malý okamžik. Hned poté se doktor vrátil ke své usměvavé přetvářce. Yumi ho následoval ven na chodbu. Byla široká tak pět metrů a nalevo od nich se za klenbou z poloviny odhalovala. Zdobilo ji kamenné zábradlí a spousta kleneb se sloupy. Stačil tam jen rychle nakouknout, aby si všiml, že schody odtamtud vedou do zahrady plné květin a stromů, které Yumi nikdy předtím neviděl. Došlo mu, že je opravdu na jiné planetě. Chodba byla dlouhá a na druhé straně se opět uzavírala. Když pohlédl doprava kam ho Litai vedl, uviděl spoustu velkých oken směřovaných do té zahrady a naproti nim velké obrazy s lidmi. Předpokládal, že jsou to nejspíš portréty králů nebo významných lidí.

                „Zámek je veliký, tak se drž u mě, ať se neztratíš.“ Popohnal ho Litai.

                „Slunce tu zapadá vážně dlouho, ten červený nádech ani trochu neslábne.“ V tom měl Yumi pravdu, vypadalo to jako obyčejný bílý den na Zemi, ale měl slaboučký červený nádech.

                „To nezapadá Slunce, máme totiž dvě hvězdy, jedna z nich je červený trpaslík, proto ten červený nádech. Na to si zvykneš.“ Yumi vytřeštil oči a klopýtal dál. Asi po 50 metrech zahnuli doleva.

                „Tady napravo je můj pokoj, kdybys něco potřeboval. Nechal jsem ti zařídit stejný na konci této chodby, pojď za mnou.“ Yumi se ohlédl za rukou, která ukazovala na dvoukřídlé dveře z tmavého dřeva, a pak přidal do kroku. Dorazili až na konec chodby a v čele stály tytéž dveře. Litai je otevřel a popostrčil Yumiho dovnitř. Ten nemohl uvěřit vlastním očím. Pokoj byl stejně velký jako jeho byt, naproti dveřím se tyčila od podlahy ke stropu velká okna. Po pravé straně stála velká postel s nebesy a skříň z masivního dřeva. Vše bylo sladěno do modrobílé kombinace. Světlé dřevo doplňovala tyrkysová barva závěsů a povlečení. Nalevo před okny lenošila modrá pohovka a malý stoleček. Za ním ve zdi se schovával krb. Asi metr a půl od Yumiho pak byly další dveře. Když Litai uviděl, jak na nich spočinul pohledem, hned ho strkal dopředu.

                „Tam je koupelna, běž se umýt, já ti připravím něco na sebe.“ Yumi poslechl a zavítal do koupelny, byla dvakrát taková jako u něj doma. Nepředpokládal, že na zámku budou mít něco tak „moderního“. Ale došlo mu, že to nemůže srovnávat s poměry na Zemi. Po pravé ruce viselo obrovské zrcadlo a pod ním několik skříněk se dvěma umyvadly. Na jedné z nich ležely čisté ručníky z látky, kterou Yumi neznal. Byly měkké a hebké. Nalevo pak asi deset centimetrů nad úrovní podlahy vyčníval okraj velké vany. Byl to spíš malý bazének obložený lesklým kamenem. Měl tak dva metry na délku a jeden a půl na šířku. Když Yumi otočil kohoutem ve zdi nad bazénkem, teplá voda začala téct proudem. Na polici našel i něco, co vypadalo jako sůl a mýdlo. Pak ale narazil na problém – svléknout se. Věděl, že je to stále jeho tělo, ale stejně mu bylo divně. Nakonec překonal rozpaky a vlezl do voňavé vody. Když byl hotov, osušil se a omotal si kolem sebe ručník. Vše mu přišlo tak zvláštní a nové. Jak se prohlížel v zrcadle, zjistil, že i jako muž má drobné štíhlé tělo a s dlouhými vlasy vypadá téměř jako žena. Usoudil, že dlouhé vlasy už mu nejsou k užitku, spíše přítěží a hledal něco, čím by je zkrátil. Litai už byl ale netrpělivý a vrazi do místnosti.

                „Jsi v pořádku Yumi?“ Měl obavy, ale když viděl, že Yumi je v pořádku, usmál se.

                „Vím, že bude chvíli trvat, než si zvykneš, ale přede mnou se nemusíš stydět, zaprvé jsem doktor, zadruhé jsem také muž a zatřetí jsem tě už stejně jednou viděl.“ To ho pobavilo, ale Yumi se nesmál, soustředěně ho ignoroval a hledal nějaký ostrý nástroj.

                „Copak hledáš?“ Divil se doktor.

                „Usoudil jsem, že dlouhé vlasy už nepotřebuji, tak jsem hledal něco, čím je zkrátit.“

                „Proč ses nezeptal, vedle mám vše už připravené.“ Litai vzdychl a odvedl Yumiho vedle.

                „Tady si sedni.“ Zabořil ho tlakem na ramena do židle a chopil se nůžek.

                „Jak moc to chceš zkrátit? Přeci jen uvnitř jsi stále žena, nebude ti to líto?“ Yumi zakroutil hlavou.

                „Teď jsem muž, takže nechci vypadat jako žena. Když jsem byl žena, taky jsem nechtěla vypadat jako muž, jestli mi rozumíš.“ Litai jen kývnul a stoupl si Yumimu za záda. Dál se neptal a vlasy začaly padat na zem. Po půlhodině si Litai vzdychl, jak se díval na Yumiho nový vzhled a chvilku tam postával.

                „Je něco špatně? Vypadám hloupě?“ Děsil se Yumi a jeho tmavé vlny poskakovaly, jak točil hlavou.

                „Jako Gabriela jsi byl krásná žena, ale tomuhle se to ani trochu nevyrovná. Ženy tě nenechají ani chvilku v klidu.“ Litai se usmál a odešel k toaletnímu stolku u okna pro malé zrcadlo.

                „Neděs mě, prosím tě. Ženy jsou to poslední, na co teď chci myslet.“ Prudce vstal a šel doktorovi vstříc.

                „Já myslel, že ses rozhodl být stoprocentní muž.“ Škádlil ho.

                „To ale nemění nic na tom, že ženy mě nepřitahují. Není to něco, co můžeš změnit lusknutím prstu. Tobě by se taky nelíbili muži.“ Yumi se mračil na Litaie, ale ten se jen usmál a poklepal ho po rameni.

                „Později pochopíš, že u nás pohlaví nehraje roli.“ Odložil zrcadlo, vzal do ruky košili hozenou přes postel a navlékl ji na Yumiho.

                „Jak to myslíš, nehraje roli? To jako, že páry se stejným pohlavím jsou u vás normální?“ Yumi vykulil oči a poslušně si zapínal knoflíčky.

                „Tak nějak.“ Zasmál se a pokračoval v oblékání Yumiho. Ted byl červený až za ušima a klopil oči na Litaiovi svižné ruce.

                „Nemusíš mě oblékat, zvládnu to sám.“ Trucoval, ale nebylo mu to nic platné.

                „Nemáme tolik času, král tě chce vidět. Pozval nás na večeři.“

                „Král?“ Zděsil se Yumi, už oblečený. Litai vzal zrcadlo a strčil ho Yumimu před obličej. Jeho vlasy padaly jako vodopád v jemných vlnkách přes čelo a zakrývaly i uši. Tmavá kaštanová barva házela silné odlesky a rámovala kulatý bílý obličej. Yumi musel uznat, že doktor odvedl skvělou práci.

                „Vypadáš vážně roztomile. Když se ti nebude líbit žádná žena, tak můžeš vždycky přijít ke mně.“ Mrknul na něj a Yumi se nad jeho vtipkováním rozzlobil.

                „Přestaň si ze mě dělat legraci. A neodbíhej od tématu. Proč mě chce vidět král?“ Litai ho chytil za ruku a vedl ven.

                „Pojď. Povím ti to cestou. Král přebývá v jižním křídle. Je to docela daleko.“ Svižným krokem zamířili zpět k ošetřovně a prošli otevřenou chodbou kolem zahrady.

                „Projít portálem na Zemi nemůže jen tak někdo, je střežený. Král mi to dovolil jen proto, že máme zoufale málo doktorů. Měl jsem jednoho najít a přivést zpátky.“ Yumi se pustil Litaie a kráčel s úžasem po jeho boku. Okolí ho fascinovalo stejně jako Litaiovo vyprávění.

                „Ale já nejsem doktor, o biologii toho vím opravdu málo, navíc pochybuji, že vaše fyziologie je stejná, jako ta naše.“

                „Neboj se, naše těla jsou téměř stejná, navíc teď jsi jedním z nás, tvoje tělo se přizpůsobilo. A znalosti nepotřebuješ, jsi Pandaren.“ Doktor se usmál a zahnul vlevo. Yumi měl pocit, že zámek je nekonečný systém chodeb.

                „Pandaren, to už jsi říkal předtím, co to znamená?“ Doktor se zastavil a posadil Yumiho na lavici v chodbě.

                „Asi bude lepší, když ti odpovím na tvé otázky, než se sejdeme s králem. Pandareni jsou lidi jako já a ty, kteří mají nějakou zvláštní schopnost. Dělíme se na tři skupiny podle povahy schopnosti. Obranné jsou schopnosti nějakým způsobem chránící jejich majitele, další jsou útočné, takoví pandareni jsou převážně královi strážci a poslední skupina, kam patřím i já a ty je takzvaně kreativní. Většina kreativců ale umí jen spravovat věci, ti lepší chápou chod přírody a dovedou „uzdravovat“ květiny nebo stromy. Jen velmi málo jich rozumí živým tvorům a dokáže je léčit. To jsou doktoři jako já. I ty máš tu schopnost.“ Yumi v úžasu nebyl schopen slova, kdyby si nebyl naprosto jistý, že jsou v jiné zemi, nikdy by tomu nevěřil. To byl asi způsob, jak se podařilo Litaiovi napravit jeho zranění za tak krátkou dobu.

                „Ale já jsem nikdy neměl žádné takové schopnosti.“ Divil se zklamaně.

                „Vždy jsi je měl, jen si je nemohl používat, protože na Zemi jsou jiné přírodní zákony. Já jsem tě také nejdříve musel vzít zpátky, než jsem tě mohl vyléčit.“ To dávalo smysl. Yumi měl pocit, že se v tom konečně začíná trochu orientovat.

                „Ale jak jsi věděl, že jsem taky „doktor“?“ Litai se zvedl a pobídl Yumiho, aby šli dál.

                „Kreativní schopnosti umí rozlišit, jak co funguje. Já vím, jak tvoje tělo funguje, vidím to. Proto jsem to poznal. Jediné, co mě zmátlo, byla barva tvých vlasů.“ Yumi klopýtal, jak nejrychleji uměl, ale se svými 172 cm, které mu zůstaly, to nebylo snadné. Doktor měl určitě hodně přes sto osmdesát a jeho dlouhé nohy hmitaly velkou rychlostí.

                „Co je špatného na kaštanové barvě?“ Divil se. Měl tu barvu rád. Líbila se mu, i když byl Gabriela. Nechápal ženy, které chtěli být za každou cenu blond, ani proč muži tu barvu občas upřednostňovali.

                „Nikdy sem neviděl doktora s vlasy jinými, než bílými, to je celkem dobrý rozpoznávací znak. Někteří kreativci mají vlasy žluté, nebo blond, jak tomu na Zemi říkají, ale ty je máš tmavé skoro jako král.“ Už byli skoro na konci chodby a před dveřmi stáli dva muži v podobných uniformách, jako měl Litai, jen jejich barva byla tmavě modrá a sako bylo kratší. Oba měli světlé vlasy, jeden byl hnědovlasý, ale opravdu světle a ten druhý měl vlasy jako slunce.

                „Král má černé vlasy, nikdo jiný takovou barvu nemá. Jsme převážně světlovlasí. Král je nejsilnější Pandaren, proto ta tmavá barva, on je double. Těch je velmi málo. Znamená to, že jejich schopnost má dvojí povahu. Jak obranou, tak útočnou. Ale kreativci nemůžou být double, takže mě ta barva mate. Možná je to jen tvým pobytem na Zemi.“ Yumi pokrčil rameny a oba na pokyn vstoupili do místnosti.

Byla to jídelna s velkými okny a dlouhým dřevěným stolem. Král seděl v čele, a jakmile je spatřil, vstal a šel jim naproti. Yumi byl nervózní. Představoval si krále jako starého obtloustlého muže s rudým velkým nosem, ale naskytl se mu zcela jiný pohled. Středně dlouhé černé vlasy měl sestříhané a pár pramenů se mu zatoulalo přes obličej. Byly skutečně černé jako havraní perutě a stejně krásně se leskly. Rovný vodopád se pohupoval ve vzduchu při jeho svižných pružných krocích směrem k nim. Když se vzdálenost mezi nimi zkrátila na krok, Yumi byl uchvácen. Král byl ještě vyšší, než Litai. Do dvou metrů mu asi moc nechybělo. Přes široká ramena měl černý kabát a kolem krku jemnou šedou kožešinu, která podtrhovala jeho světlou kůži. Oči měl blankytně modré a Yumiho zalil pocit respektu při pohledu do nich. Klenba jeho obočí byla převážně skryta pod vlasy, což zvýrazňovalo jeho rovný nos zakončený špičkou.

                „To je on?“ Zeptal se náhle král sametovým barytonem a vytrhl tak Yumiho z proudu myšlenek, které se teď zaměřily na jeho ústa.

                „Tohle je Yumi, Vaše Veličenstvo. Jak už víte, má stejnou schopnost, jako já.“ Král se usmál a podal Yumimu ruku.

                „Moc rád tě poznávám Yumi a vítám tě u nás. Kdybys někdy cokoli potřeboval, můžeš se na mě obrátit.“ Yumi si krále představoval docela jinak, ale byl rád, že místo jeho představ před ním stojí charismatický mladý muž s okouzlujícím úsměvem. Opětoval králi podání ruky a jemně se uklonil.

                „Také mně moc těší, že Vás poznávám Vaše Veličenstvo.“ Král se zasmál a s rukou Yumimu na zádech ho nasměroval ke stolu.

                „Nemusíš být tak formální Yumi, tady Litai chtěl pro jednou vypadat zdvořile, tak mě oslovil Vaše Veličenstvo, ale to on většinou nedělá.“ Všichni se posadili, král do čela a Yumi s Litaiem po jeho boku.

                „To není fér, takhle mě prozradit hned na začátku, já se vážně snažil.“ Oba se s králem zasmáli jako staří přátelé a sloužící přinesli jídlo.

                „Yumi, nemusíš mě oslovovat Vaše Veličenstvo, ostatně nejsem tvůj král, protože bys chtěl. Přivedli jsme tě sem tak trochu proti tvé vůli. Vím, že to ode mě bylo sobecké, ale nemůžu se dívat na to, jak moji lidé trpí.“

Králův obličej zatemnila bolest a Yumi se dokázal vcítit do jeho situace.

                „Udělám, co mohu, abych vám pomohl, ale zatím nevím jak.“ Litai se usmál a pustil se do jídla.               „S tím si nedělej starosti, všechno tě naučím.“ Uklidnil ho Litai a pokračoval v porcování jídla. Yumi se podíval na svůj talíř a znejistěl.

                „Nechutná ti to, Yumi? Mám nechat přinést něco jiného?“ Zeptal se ohleduplně král.

                „Já nevím, nikdy jsem nic takového nejedl. Přiznávám, že jsem trochu nervózní.“ Yumi se začervenal a chopil se příboru.

                „Není roztomilý, co myslíš, Reone, je jako zatoulané štěně?“ Litai měl pořád dobrou náladu a neustále Yumiho popichoval.

                „Je kouzelný.“ Odpověděl král něžně. „Ale nezlob ho. Všechno mu musí připadat cizí. Nechci, aby se tu cítil jako, že sem nepatří.“ Po králově kárání Litai ztichnul a nepromluvil, dokud jeho talíř nebyl prázdný. Když Yumi ochutnal svoji porci, zjistil, že jídlo chutná podobně, jako na Zemi a protože měl hlad, rychle všechno spořádal. Když dojedl poslední sousto, vešel do jídelny jeden ze sloužících.

                „Doktore Ilrene, odpusťte mi to vyrušení, ale naléhavě Vás žádají na ošetřovně.“ Litai vstal od stolu, omluvil se králi a vydal se pryč z místnosti.

                „Nemusíš se mnou chodit, Yumi, dneska si ještě odpočiň, musíš být unavený.“ Yumi přikývl a zůstal sedět. Nastalo ticho. Soužící odešli s talíři a Yumi zůstal s králem o samotě.

Reon Argent, dvacátý pátý král v řadě, byl jedním z nejoblíbenějších, přestože mu bylo teprve 28 let. Jeho inteligence předčila i jeho otce, k tomu byl odvážný a spravedlivý. A měl jednu vlastnost, kterou žádný král před ním, poznal povahu člověka. Nikdo ho nedokázal oklamat. To v ostatních budilo obrovský respekt. Když si byl jist, že zůstali samy, Reon prolomil ticho.

                „Kdyby ti Litai dával moc práce, nebo tě zase popichoval, přijď za mnou, já už si to s ním vyřídím. Je to sice hodný muž, ale občas to umí přehnat.“ Yumi fascinovaně sledoval krále a seděl tiše jako myška. Král se rozesmál, mile a přívětivě.

                „Snad se mě nebojíš, to by mě velice mrzelo.“

                „Omlouvám se Veličenstvo, zamyslel jsem se.“ Zbrkle se narovnal a začal se červenat.

                „Říkal jsem ti, že mi nemusíš říkat Veličenstvo, říkej mi prostě jen Reone, ostatně jsi jen o pár let mladší než já.“ Reon se usmál a Yumi se začal ještě víc barvit. Ruce se mu rozklepaly a zoufale se mu chtělo utéct z místnosti. Král to poznal, ale neměl v úmyslu to zneužívat.

                „Je ti horko? Červenáš se. Nemám otevřít okno?“ Reon vstal a zamířil k velkému oknu. Yumi považoval za nezdvořilé nechat krále otvírat okna a tak ho rychle spěchal předběhnout.

                „Já to udělám!“ Vyhrkl zbrkle, když v tom si všiml stínu za okny a než si to stačil uvědomit, okna se roztříštila a sklo lítalo všude kolem. Jediné, na co dokázal Yumi pomyslet, bylo zaštítit krále. Jeho tělo konalo rychleji, než dokázal přemýšlet. Jakmile stráže uslyšeli ránu, vtrhli do místnosti, ale útočník už byl pryč.

                „Vaše Veličenstvo, jste v pořádku?“ Volal jeden ze stráží, zatímco druhý běžel pro Litaie. Král ležel na zemi, ale byl při vědomí, nic sem mu nestalo. Tlaková vlna srazila jeho i Yumiho na zem. Reon se nemohl zvednout, protože jak ho Yumi zaštítil, padl na něj.

                „Já jsem v pořádku, ale Yumi…“ Král se zděsil, Yumi byl v bezvědomí.

              „Yumi, Yumi, slyšíš mě?“ Nevyšla ani hláska. Strážce chtěl pomoci králi vstát, ale ten ho setřásl a prohlížel Yumiho, jestli nemá nějaké zranění.

                „Vypadá to, že nemá žádné zranění, ještě, že jste použil svůj šít, pane.“ Strážce se naklonil, že vezme Yumiho do náruče, ale král ho odstrčil a ujal se toho sám.

                „Já jsem štít nepoužil.“ Prohlásil Reon, jak odcházel z místnosti s Yumim v náruči a mířil na ošetřovnu.

---