Deník pomátlého filozofa (Den první - Spatřil jsem světlo světa.)

Dnes jsem asi vstal špatnou nohou - levou přední, páč nohy mám čtyři. Cosik se při mém narození porouchalo, a taky podle toho vypadám. Ovšem kdybych tenkrát, to jest před dvaceti lety, věděl co mě čeká, tak na ten svět snad ani nelezu. Jenomže jsem blíženec, tvor přirozeně zvědavý a hravý, tudíž jsem lezl nu, dokonce i o něco dříve než bylo nutné. A tak mě tu máte v celé své kráse. Sice jsem tvorem abych tak řekl mechanicky upraveným, což mi ovšem, jak jste si již jistě stačili všimnout, neubírá na životním humoru, ale i my čtyřnozí máme ve společnosti svoje místo. I když přiznávám, že dopravit se z bodu A do bodu B nám trvá mnohem déle, než třeba onomu osmahlému borcovi z Jamajky. To že jsme čtyřnozí však neznamená, že bychom měli být přirovnáváni třeba k bojovým psům a izolováni od společnosti. Nene, my nebezpeční nejsme, ba naopak dokážeme být velmi přítulní a kamarádští. 

Společnost má o nás čtyžnohých poněkud nesprávné mínění, myslí totiž, že nás náš handicap ovlivňuje natolik, že nejsme schopni se zapojit třeba i do pracovního procesu. Ale mýlí se, neboť znám pár lidí - zmíním se o nich postupně v dalších kapitolách, kterým to v makovicích šrotuje možná líp než dvounohým.

Ale hledání práce? To se pak stačí o naší mechanické úpravě jen zmínit a máme problém.