Kyber pomsta

Stál v černém kabátě a volnějších kalhotách. Kouřil cigaretu a přemýšlel co s časem. Kolem projížděli policajti. Dívali se na něj. On se díval na ně. Byli tři. Zastavili. Jeden stáhl okénko.

„Máš nám co říct?“

„Pochybuju o tom.“

„Tak co tak čumíš?“

„Vjeli jste mi do zorného pole.“

„Chceš dělat chytrýho?“

„Mám tu výhodu, že to nemusím jen dělat.“

Dveře se otevřely a oni vylezli ven. Jeden blonďák, dva hnědovlasí.  Bylo jim kolem pětadvaceti. Dost sebedůvěry na to, aby mohli buzerovat, ale očividně málo zkušeností. Ani si nevšimli dvou charakteristických hrbů, které mu vyrašily na kabátě, když přehoupl váhu na druhou nohu.

„Tak jo ty buzerante. Teď už máš co říct?“

„Co chcete? Pokud vím, já jsem nic neudělal.“

„Začínáš nás pěkně srát.“

„Ani to snad není trestné.“

„Pojď s náma do auta. Já ti ukážu, co je tu trestný.“

„Dobře.“

 

Podívali se na sebe. Tuhle reakci nečekali. Ale kostky jsou vrženy.

Jeden si sedl k volantu, druhý obešel auto na druhou stranu zadního sedadla.

Ať se děje, co se děje, nesmí se nechat vrazit doprostřed.

Blonďák ho drapl za ramena a skláněl mu hlavu do dveří. To je ta chvíle.

Prudce se vysmekl, obkroužil ho a nacpal dovnitř, zatímco ostatní už zavírali dveře. Přitom si vytáhl oba kvéry. Jeden namířil na hlavu řidiče, druhý strčil tomu blonďákovi do klína.

„Pohni se a ustřelím ti koule! A ty na to šlápni!“ pokynul směrem k řidiči.

Druhý vzadu sebou nervózně škubl.

„Udělej to ještě jednou a tvůj kámoš přijde o pytel! Nedělám si prdel. Já na rozdíl od jeho šourku nemám co ztratit.“

 

Auto vyjelo. Řidičova ruka se při řazení nenápadně blížila k nouzovému knoflíku na vysílačce. V tu chvíli se ozvala tlumená rána. Palubní desku spláchl proud krve. Na předním sedadle ležel bezvládný ukazovák.

„Už mě kurva začni brát vážně.  Jestli teď zastavíš, k prstu přibude tvoje palice!“

Přes obrovskou bolest a slzy v očích policista pokračoval v řízení.

„Ka-kam mám jet?“ zavzlykal.

„Na nádru to vem doprava. Nikdo žádný pičoviny!“

 

Kromě občasného fňukání řidiče nikdo ani nedutl. Asi po pěti minutách dojeli k plácku, který znal. Kousek od kolejí. Nešlo na něj vidět z žádné ulice.

„Tam na tom rohu zastav.“

 Auto sebou cuklo.

„Kdo tě učil řídit? Teď vylez ven. A vy dva půjdete mojí stranou.“

Řidič se vyděšeně vykolébal. Druzí dva se plazili ke dveřím. Ztuhlí a celí bledí.

Pomalu couvl asi na dva metry od auta. Mířil na ně obouruč.

Policajti stáli jako přikovaní.

 

Pak vykřikl na řidiče:

„Máš mobil?“

„J-jo, mám.“

„Říkej mi pane, ty hnido!

„Pp-pane,“ zakňučel.

„Máš tam internet?“

„Ano, pane.“

„A facebook?“

„Ano, p-pane.“

„Pomalu ho vytáhni. Ne tou zdravou rukou! A vy dva se ANI NEHNĚTE, SEM ŘEK!“ Všiml si drobného pohybu blonďáka. „NEBO VÁM TY KSICHTY ROZMAŠÍRUJU!“

Obrátil pozornost k řidiči, který nořil do kapsy krvavý pahýl. Pomalu vytáhl telefon. Tak tak ho udržel.

„Tak jo, odstup trochu dozadu. „A ty!“ obrátil se na blonďáka,“Sundej si kalhoty!“

„Cože?“

V tu chvíli se za mladíkem rozsypalo sklo ve dveřích auta.

„To ten odznak dají každému s IQ nad třicet, nebo co? SUNDEJ SI TY KLAHOTY!!“ křičel a pokyvoval ještě horkou zbraní s tlumičem.

Blonďák si pomalu sundal kalhoty.

„Spodky taky.“

Pak se otočil ke třetím. Všiml si, že mu po tvářích kanou slzy. To ho naučí.

„Klekni si před něho!“

Klekl si. Z jeho výrazu tváře vyčetl, že si pomalu uvědomuje, co se bude dít.

„A vykuř mu ho!“

Jen velmi neochotně se do toho pustil.

Pěkně si tu užívej.“

S výrazem sebezapření zrychlil.

 

Otočil se zpátky na řidiče.

„Vyfoť to!“

Řidič zvedl telefon v poraněné ruce a namířil ho objektivem na své dva kolegy.

„Tak, ať jdou vidět obličeje.“

Uslyšel cvaknutí. Pak se pomalu přemisťoval k řidiči. Z nikoho nespustil zrak a klidnýma rukama držel své dvě pistole.

„Ukaž mi to.“

Řidič mu na něj otočil displej. Fotka se povedla.

„Označ je!“

Řidič pomačkal něco na displeji. Přitom ho celý zamazal krví.

„Dej to sdílet,“ řekl a strčil si jednu pistol do pouzdra.

„Teď to sem hoď.“

Řidič mu dal telefon.

Zběžně překontroloval, jestli to opravdu odeslal. Odeslal i s označením.

Začal pomalu ustupovat. Mobil strčil do kapsy a vytáhl druhou zbraň. Když byl od policajtů tak tři metry, třikrát vystřelil. Všechny trefil do nohy.

Otočil se a začal utíkat. Za sebou slyšel skučení bolestí. Otočil se a všiml si, že blonďák se souká k vysílačce. Vystřelil jeho směrem a přidal do kroku.

Doběhl k hlavní cestě. Rychle ji přeběhl a proskočil křoví, za kterým byla cyklostezka. Utíkal po ní dál, když si všiml, že za ním jede starší paní na kole. Měla košík. Zpomalil, počkal, až ho předjede. Potom jí nenápadně hodil mobil do košíku. Věděl, že ho díky němu budou stopovat.

Strhl ze sebe kabát, hodil ho do křoví a vydal se druhou stranou.

Běžel rychle a už mu nestačil dech.

Věděl kam.  Kousek odsud byla vykládka vlaků. Jak se k ní dostal, hledal kamery. Žádné neviděl. Riskl to.

Jeden vlak se pomalu rozjížděl. Teď nebo nikdy.

V podřepu se blížil k jeho koleji. Naskočil na otevřený vagón s železnými dráty. Na štítku bylo napsané Budapešť.

No, pomyslel si, horší to tam být nemůže.

---