Strach, boj, láska, přátelství 1. díl

Děj celého příběhu se odehrává za doby 1. světové války. Čtveřice mladých zdravostních sester je poslána do vojenské nemocnice k letectvu. 

 

Přečtěte si, jak si s nimi osud pohraje. Jak se vyrovnají s příjemnými i nepříjemnými zkušenostmi? 

Píše se rok 1915, ve světě zuří válka a nejhůře na tom je Francie. Každodenní nálety německých letadel pustoší zemi a berou sebou statisíce životů. Země, která vždy byla plna lesů a luk dnes zdobí jen spáleniště a těla mrtvých vojáků. Němci ničí vše co jim stojí v cestě. Francouzští letci se snaží ovládnout nebe a vojáci zákopy. Snaží se nás chránit, jak to jde.

 

Každý den čteme noviny a bojíme se dne, kdy se na listinu dobytých měst přidá i Paříž. Jakmile padne Paříž, padne všechno. Tak to aspoň říkají lidé ve vesnici. Nikdo se nesměje. Jejich obličeje jsou zkřivené strachem a bolestí.

 

Dnes ráno přišla do naší nemocnice prosba, aby poskytli pět lékařů a deset zdravotních sester. Raněných přibývá a ostatní lékaři nestíhají. Proto zítra ráno odjíždíme do polní nemocnice k letectvu. Byla jen otázka času, kdy si na nás vzpomenou. Po celou dobu nás na tuto chvíli připravovali, ale jakmile se blíží den odjezdu i na nás přišel strach. Nikdo nevěděl, do čeho jde. Nevěděli jsme, co na nás čeká a čemu budeme muset čelit.

 

Vzbudili nás brzy ráno. Sluneční paprsky ještě nestihly ozářit kopce smutné francouzské krajiny. Nasedli jsme do aut a nechali se odvést do pekla. Do ohňů války, která zuřila za kopci. Kde umírali lidé. Vedle mě seděla Julie a byla stejně nervózní jako všichni okolo nás. Svírala pevně v ruce kufřík a oči ji těkaly ze strany na stranu. Vlasy měla svázané v culíku a mile se na mě usmála. Julie a Bella nastoupily do nemocnice ve stejný den jako já. Zatím jsme všechno dělaly společně i na tak důležitou misi nás poslali spolu. Celou cestu jsme mlčky seděli. Nikdo nenalezl slova, která by se hodila do tak rozpaku plné situace. Čím blíž jsme byli válce tím častěji se ozývaly výbuchy min a pum. Po každé ráně sebou každá cukla. Otočila jsem se na Bellu, která se celá klepala. Přátelsky jsem ji zmáčkla ruku a úsměvem se ji snažila dodat ušlou odvahu. Snažila jsem se tvářit sebevědomě a nezaskočeně, ale uvnitř mě byla malá dušička.

 

Cesta byla samá díra a šíleně to drncalo. Rány se ozývaly čím dál častěji. Nad námi létala letadla a všem došlo, že za chvíli budeme na místě. Auto prudce zastavilo, až jsem setrvačností vrazila do Julie a Bella spadla na mě. Odhrnula se plachta a do temného prostoru auta zavítaly sluneční paprsky. Byly tak ostré, že jsem si musela zakrýt obličej. Pomalu jsem si zvykala na tu zář. Dlaň jsem položila vedle svého těla a pořádně se rozhlížela kolem. Ocitli jsme se uprostřed pole. Všude byly postaveny velké stany a v nich letadla. Seskočila jsem na zem a pomohla dolů Belle s Julii. Za kopci bylo vidět malé město. Upravila jsem si cop. Dělníci vynášeli z ostatních aut léky a lékařské potřeby, které jsme přivezli sebou.

 

„Vítám vás slečny,“ strhl naši pozornost na sebe vyšší muž s nápadnou jizvou na levé tváři: „Jmenuji se generál Sparks a mám na starost toto celé ležení,“ Domluvil a čekal, že se mu přestaví i zdravotní sestra, která měla ostatní na starost, ale já jsem nevnímala. Zrovna přinášeli na nosítkách zraněného muže.

„Elisabeth,“ šťouchla do mě Julie. Rychle jsem se vzpamatovala: „Omluvte mě pane. Elisabeth Mirallas,“

„Těší mě slečno Mirallas. Kapitán Vermaelen vám ukáže nemocnici a později i ubytování,“ uhnul generál z cesty o mnoho let mladšímu kapitánovi s brčálové zelenýma očima.

„Pojďte za mnou slečny,“ mávl rukou. Šly jsme okolo letadel. Všichni se po nás otočili a někteří si neodpustili vtipné poznámky. Jejich smích však přerušil něčí křik: „Honem potřebujeme doktora! Slyšíte?!“ Upustila jsem na zem kufr a běžela za tím mužem, který měl v náruči jednoho z letců.

„Co se stalo?“ uvolnila jsem mu lůžko, aby mohl zraněného položit.

„Němci ho postřelili,“vysvětloval vysoký, černovlasý muž s temnýma, hnědočernýma očima. Pokývala jsem hlavou a roztrhla postřelenému muži košili: „Podejte vodu a obvazy,“ poručila jsem Julii, které stála hned vedle mě.

„Bude v pořádku?“ zajímal se jeho zachránce.

„Budeme dělat co se dá. Teď běžte pryč!“ ukázala jsem rukou směrem k východu. Neposlech stál tam a díval se na krvácejícího muže s očima plných slz.

„Běžte!“ okřikla jsem ho znovu a omývala jsem průstřel vodou. Neznámý muž konečně pokýval hlavou a odešel. Podařilo se nám zastavit krvácení a zraněný dostal léky proti bolesti.

„Hlídejte mu horečky. Kdyby se zvýšily musíme okamžitě nasadit léčbu proti infekci,“ ponaučila jsem zdejší sestru, která nás měla vystřídat.

„Jistě, slečno. Budeme vás o jeho zdravotním stavu informovat,“ pokývala starší žena hlavou a otřela nemocnému čelo.

„Vidím, že jste se hned daly do práce,“ objevil se uprostřed vchodu generál Sparks.

„Kvůli tomu jsme tady pane,“ kývla jsem hlavou a umyla si ruce.

„Teď vás kapitán Vermaelen zavede do vašich pokojů. Budete spát v druhém křídle kasáren. Dřívější příbytek pro lékaře shořel,“ obeznámil nás generál se situací.  

Nasedli jsme do auta, kterým nás kapitán Vermaelen zavezl do kasáren. Kasárny vypadaly skvěle. Každý čekal nějaký oprýskaný dům, ale před námi stálo velké panství. Začalo se stmívat, ale bílá omítka domu zářila jako měsíc.

„To je nádhera,“ zářila Bella.

„Tohle, že jsou kasárny?“ ušklíbla se posměšně Julie a stoupala po schodech nahoru. Zastavila jsem se pod chody a kufr si položila k nohám. Všechno mě začalo vyvádět z míry. O kus dál se bojuje. Lidé nemají střechy nad hlavou a my si bydlíme v tak  přepychovém obydlí.

„Elisabeth, pojď už!“ zavolala na mě Julia. Zhluboka jsem se nadechla a vyběhla po schodech nahoru.

„Takhle jsem si to nepředstavovala, ale líbí se mi tu,“ chytla mě s úsměvem za ruku a táhla dovnitř. Ve verandě nás zastavil středně vysoký muž s černými vlasy: „Už jsme na vás čekali. Vítejte slečny,“ 

---