Při cestě od nikud nikam jsem přisednuvši do vlaku spatřil ono božské plynutí, jež časem nevyzrálo tak, aby nestihlo být bezvýrazným stvořením bez kapky smyslnosti. Přestože však nebylo již pouhým mládětem, to stvoření neztratilo ještě mnoho ze své živočišné nevinnosti a ve své bezelstnosti to dávalo okázale najevo svým chováním, které se projevo vlastně jen tím, že sedělo nehnutě a upřeně civělo do dáli. Nohu přes nohu a krátká sukýnka se při tom nechala lehce nadzvihovat větrem, který vytvářel vlak, rozrážející vzduchové polštáře před sebou.

V tu chvíli mi připadlo na mysl být tak tím větrem a nadzvihovat tu sukýnku a vyplavovat do celého prostoru tu opojnou vůni exotického parfému alá lolita. Vybavila se mi jedna sloka Mallarmého, sic:"Před nahým zděšením gazely vylekané, se válí na zádech, slonice zuřivá,čeká a těší se, a čelisti, z nichž kane, dychtivost, v nevinném chechotu odkrývá." Má čelist byla bezzubá a plná ocelových pilin, které jsem přežvykoval v úporné snaze zastřít tu pachuť touhy.

Ta svěžest se odrážela z každého záhybu toho stvoření, z každého milimetru té pružné elastické pokožky, z celé té krásy která spočívala v jediném, pouhém a nicotném- v mladosti. Neb člověk si jen tím připomíná svou pomíjivost- tím, že hledá pravý opak v sobě, a když ho nenachází, musí se rozhlížet po okolí.

To stvoření, bohužel, s trochu křivým chrupem- to byla jediná vada na kráse( která ale ještě více obnažovala tu zmiňovanou nevinnost), se rozhlíželo plaše okolo sebe a kynulo mi vyzývavě k pozdravu. A já si pomyslel, že tohle je anděl...

A tak jsem vzdal nějakou snahu o sblížení, která by byla stejně jen marnou snahou, neboť jsem si uvědomil, že je -li toto anděl, jak pak bych dopadl, až by se mně při soudném dnu Bůh otec zeptal:"Proč jsi mi svedl anděla?"

I vystoupil jsem z vlaku a šel si vydělávat na živobytí.