Rackům

Zkroť záhyby záclon, co kradou prostor mým touhám

modravého kalíšku podivné pověsti.

Slaď  tikot hodin, co krájí mlhu cedrových dechů,

vždyť zakletá v ostnech opuncií,

něžně se vpíjíc do horkého písku velkolepých řečišť,

jsem slepě stírala vosk z tvé kůže

a noc vládla slunci v nadhlavníku.

Se zatajeným dechem dej kadeřavé pěně upít ze své touhy,

ta s lehkou pravidelností hltat tě bude po kouscích

a vítězoslavně pak rozpustí tě do perutí racků.

Barevným bublinám propujč hlas,

ať zašeptají do mých uší píseň vzdálených příbojů

než teninké pramínky tříštíce se o zdi hladké klece

je odnesou v neznámo jen s jejich vírou,

že snad poutí dojdou tam,

kam titíž racci chodí spát.

Ukroj mi plátek sýra tak tenký,