Fejeton srpnový, roku dvoutisícího třináctého

Fejeton  srpnový, roku dvoutisícího  třináctého

            Tak  jako  se  za  tuhých  mrazů  občas  člověku  zasteskne  po  létě, sluníčku  a  vyhřátém  písku  pláží, bývá  tomu  i  naopak. Já, ač  člověk  přímo  zbožňující  tetelící  se  ovzduší, rád  bych  někdy  přivolal  zpět  decimetry  čerstvého  prašanu, přiměřeně  štiplavý  mráz  a  se  zimou  neodmyslitelně  spjaté  Vánoce. Přece  jen,…. před „studenem“  se  člověk  může  obléct, nebo  vejít  kamkoliv  do  tepla. Ovšem  naopak  to  jde  hůř. Pokud  tedy  není  po  ruce  oddělění  masa  některého  ze  superhypermega…  marketů.

            Ale  když  už  jsem  zmínil  ty  Vánoce, uvědomil  jsem  si  zároveň, že  kromě  tradičních  symbolů, které  netřeba  vyjmenovávat, se (alespoň  na  televizních  obrazovkách) posledních  pár  let, stále  zřetelněji  a  dlouho před Vánocemi, zjevuje  symbol  další.

            Vzpomínáte? „ … ja  nemusím, ja  už  ho  vidím!“  No  jistě! Zná  to  každý. Úplně  každý. A  my, co  máme  Vánoce  rádi (představte  si, že  jsou  i  exempláře  opačného  smýšlení), se  na  tuto  reklamu  už  těšíme. S ní  totiž  začíná  to  pravé, voňavé  a  krásné  předvánoční  období.

            Ač  osobně  reklamy  nemusím, prchám  před  nimi, zákeřně  jim  vypínám  zvuk  a  všelijak  rafinovaně  je  ignoruji, tak  tahle  se  mně (a  prokazatelně  nejen  mně) vryla  do  hlavy  v tom  dobrém  smyslu  slova. Nebudu  zde  rozebírat  záporné  stránky  reklam (hlavně  ty  s křičícím  mužským  hlasem), které  spíš  odpuzují, než  by  nějak  kladně  upoutávaly. Ale  tahle, o  které  mluvím, s divokým  čuníkem, roztomilou  holčičkou  a  hercem  Josefem  Poláškem, je  prostě  bomba. Veselá, nevtíravá, dokonce  „dobrodružná“, předvánočně  cinkající. Dlouho  jsem  ani  netušil, na  který  výrobek  je  to  vlastně  reklama. Tak  je  ten  minipříběh  přitažlivý. Když  jsem  zjistil  že  na  kofolu, byl  jsem  rád. Jeden  z (mála) výrobků, které  se  zásadně  nezměnily  od  dob  mého (dávného) dětství. Dokonce  mi  přišlo  logické, že  kofola  v popularitě  střídá  sice  rovněž  hezkou, ale  každoročním  obměňováním  slabší  a  slabší  předvánoční  reklamu  na  její  americkou  pratetu. Kofola  i  čuník  jsou  už  prostě  klasika  a  tradičně  založený  jedinec  je  bude  mít  už  navždycky  rád.

            A  herec  Josef  Polášek, ať  už  v budoucnu  dostane  roli  sebehlavnější  a …. no  prostě  jakoukoliv  roli, tak  ty  dvě  věty  u  malého  zeleného stromečku  jej  učinily  nesmrtelným (doufám, že  i  v očích  ČT  a  výrobce  kofoly, kteří  nám  je  budou  servírovat  i  nadále ). Pro  mě  tedy  určitě. Protože  této  reklamě, se  jako  první  a (zatím) jediné, dostalo  výsady, být  mnou  vypálena (při  vědomí  krátkého  života  většiny  těchto  útvarů) do  stříbřitého  disku. Na  věčné  časy  a  nikdy  jinak (i s těma  velkýma  zahnutýma  zubama  nahoru)!