Budu tam na ně čekat

Celý měsíc v porodnici, jen proto, že tomu stvoření co se jí rodilo v břiše, se ještě nechtělo vylézt. Slyšela z venku děti, které si užívali začátek prázdnin a začala sama sebe litovat. Proč zrovna ona se musí v tomhle vedru pařit na téhle ani trochu pohodlné posteli?!Začínala se bát, jestli není něco v nepořádku, ale všichni doktoři ji ujišťovali,že holčička bude v pořádku a že už se nic nemůže stát. (...)

Aloisie to bude!“ zakřičel Vojtěch a provokativně vyplázl jazyk na svou milou. Ta se zaobírala větvičkami, které byli mokré od včerejšího deště a škrábaly ji do nohou. Aneta nesnášela procházky v lese, kdyby Vojtěcha tolik nemilovala, nikdy by s ním v šest hodin ráno do lesa nešla. Bála se pavouků, nerada si špinila značkové tepláky a bílou větrovku, která ji už začínala škrtit v pase, protože 3 měsíc těhotenství na ní byl přece jenom už trochu znát, a proto ji do lesa dostal jen málokdo. „Ještě ani nevíme, co to bude. Takže být tebou, starala bych se spíš o to, co budeš obědvat, protože já ti dneska na vaření kašlu, není mi dobře. Vojtěch ji objal a pevně stiskl. Cítil, jak Anetě začínají stékat slzy a věděl, že za to, že jí není dobře, může on. Proč jí vlastně musel „zbouchnout“ ? Nebyla lepší ta Aneta, která se pořád smála a on měl ten pocit zahřívající u srdce, že ji dělá šťastnou? Pohlédl na ni. Vypadala unaveně, měla kruhy pod očima, byla oteklá, vůbec nevypadala hezky. Miloval ji, miloval ji nadevšechno, a proto by ji nikdy neopustil. Vzpomněl si na den, kdy ji poprvé spatříl, doslova ho ošálila svou krásou. Její překrásné dlouhé blond vlasy ji padaly do jejich bledě modrých očí. Měla na sobě krátké černé šaty, odhalující její dlouhatánské nohy a její hluboký výstřih, zpříjemňoval večer všem mužům v její blízkosti. A on věděl, že ještě ten večer ji musí políbit. Pozval ji na sklenku vína a představil se jí. Při každém jejím slově si uvědomoval, že není jen krásná, ale neuvěřitelně chytrá a milá. Vzpomněl si, jak trapně musel vypadat, když za ní neustále dolejzal a dvořil se jí, netušil však, jak příjemně se Aneta v jeho přítomnosti cítila... Otřel ji slzy a zadíval se ji do očí. „Ať se stane cokoli, budu tě milovat, až do konce svých dnů a všechno na světě spolu zvládnem lásko !“ zakřičel na celý les. Aneta poslušně přikývla a políbila ho.

Rozlétly se dveře a z porodního sálu rychlem světla vyběhla sestra a křičela na celou nemocnici : „ Potřebujeme doktora Hrdličku, ale rychle!“ Vojtěchovo obavy stoupaly a nedovolily mu ani zeptat se, jak to vypadá s jeho potomkem. Do dveří, které sestřička držela vběhl doktor Hrdlička a znovu nastalo to trapné ticho, které Vojtěchovi vtisklo slzy do očí. Slyšel jen dětský pláč z oddělení novorozenců, ale z porodního sálu nic. Dveře se otevřely a vylezla sestřička s miminkem v ruce a se smutným výrazem v obličeji. Vojtěch pochopil, co se stalo. (…)

„Jak daleko ještě půjdeme? Řekl si, že vyrazíme na procházku do lesa, ne do města!“ zakoulela očima Aneta. Vojtěch dál pokračoval v cestě a manželku nevnímal. Aneta už chtěla prohodit pár připomínek, když oba dva spatřili místní hřbitov. „Je to smutné.“ podotkl Vojtěch. Aneta přikývla a chytila ho za ruku. „Až já jednou umřu, nebudu mít pohřeb. Jen ti, co jsem „štvala“ celý život, mohou pozorovat to, jak mne zahrabávají. A já se budu dívat zeshora a budu na ně čekat.“ Vojtěch se pousmál a řekl : „Na nás oba tam už někdo čeká.“ (…)

Jen malá Anetka se ten den usmívala a ukazovala všem své holé dásně...Naproti lavici, kde seděl Vojtěch s miminkem byla fotka té nejkrásnější ženy, kterou kdy Vojtěch poznal a u fotky několik nádherných kytic. Na pohřbu byli jen Anetini nejbližší : rodiče, sourozenci, manžel, dítě, jak si to sama přála. Obřad skončil a všichni odešli, jen Vojtěch zůstal sedět s pohledem upřeným na fotku a očima zalitými slzami. Když se alespoň trochu uklidnil, pohlédl na fotku a řekl : „Ať se stane cokoliv, budu tě milovat, až do konce svých dnů... otočil se na malou Anetku a dopověděl svá slova...Všechno na světě spolu zvládnem lásko!“ …