Po-chybovat jako Dekárt I.

Rybičky nejsou kvantová funkce a už vůbec strom není pitomá kachna. Jestliže je jedna jednou, pak nemám hlad. Jestliže jsou dvě dvěma, pak proč ale už kdy?
Mladá slečna povídá tvrdýmu koni: „Přišel za mnou důchodce!“
„Důchodce?“ opáčí tvrdý kůň a rozbije se o něj kousek Plutónia.
„Né důchodcéé! Duch otce! Svatýho!“ rozzlobí se slečna, že jí tvrdý kůň nechápe. Tvrdí koně jí vždycky rozumívávávali. Tenhle je ale ňákej natvrdlej...
Jejich rozhovor mě sice intergalakticky baví, ale potrvá ještě šest časoprostorů a teď je potřeba se soustředit na seruóznější věci.
Dveře od komína jsou dveře od komína. Nad tím není nutný celou noc dumat. Co se mi ale stane? To už je otázka, která jede malýmu Jardovi hlavou, jak teď jde loudavě po ulici, nudle mu teče z nosu a tváří se smutně.
Prostor s ním sdílí rázující vojáci se zbraněmi v rukou a tak zvaně obyčejní lidé. První z nich k němu nepřikročí, protože je takovej prcek nezajímá. Druzí si ho stejně tak nevšímaj, aby náhodou nezačli svou přílišnou iniciativou zajímat ty, co se nezajímají o ty, co se nezajímají, ale často se zajímají o ty, co se zajímají a pak je zajímají.
Když Jarda zajde za růh ulicsona, vmísí se do streetu, kde zrovna žádní zlí maskáčové nejsou. Tam k němu konečně přikročí plavá paní a povídá:
„Co se děje chlapče? Není ti nic?“
„Já mám strach,“ zatroubí Jarda.
„Tak to se nebój! Každá rozepře mezi lidma jednou skončí a oni brzo odejdou. Běž v klidu domů a nic se ti nestane, jo?“ prohodí dáma, nasměruje kluka „domů“ a odkvačí.
Jarda nestihne nic dodat a tak se vleče dál cestou z kamenů, který stačily během životů všech těch lidí vychladnout.
Po chvíli přispeeduje nějakej popelníkovej pán a vychrstne:
„Co je kluku? Vypadáš ňákej zvadlej.“
„Já mám strach,“ zařinčí Jarda.
„Z těch vojáků?“
„Ano.“
„A proč se tady teda procházíš tak sám? Hele, nechceš doprovodit domů? Tam máš rodiče, tam se ti nic nestane.“
„Nechci. Já se bojím i vás.“
„Mě? Jak to?“
„Nevím, co se mi s váma stane... Nevím, co chete, aby se mi stalo.“
„Se mnou se ti přeci nestane nic! Tedy jen to, že dojdeš v klidu domů,“ přesvědčuje Jardu dále muž.
„Já vám to ale nevěřím,“ řekne na to Jarda.
„Nevěříš? Tak to se asi nedá nic dělat,“ oddí popelníkovej pán, jenž po poslední Jardově větě zmerčí duo vojáků, vyloupnuvší se zpoza růhu. Rychle použije sílu říčních raků, hodí mezi sebe a Jardu blesk a odstoluje.
Pár lidí se kolem Jardy promihne, než se k němu dostane jeho spolužák, se kterým se ještě nikdy nebavili. Ten vidí, jak se Jarin schovává za malinou a řekne:
"Můžeš mi prosímtě pomoct?"
"A s čím"
"Já se bojím."
"To já taky. Čeho se bojíš?" praví s údivem uvnitř Jarin.
"Toho, co se mi může stát. Nejsou to jen ty vojáci. Co když mi zrovna oni nic neudělají, ale místo toho si mě nějakej čert vezme do pekla?"
"Nebo co když všichni najednou zmizí a ty tu zůstaneš úplně sám, viď?" doplní ho Jarda.
"Přesně. A přeci ať se dostanu kamkoliv, vždycky se mi může něco takovýho stát. To mě trápí nejvíc, že mě nikdo nikdo slovama ani ničím jiným nepřesvědčí, že už se mi nemůže nic špatnýho stát. Vždyť jaká bytost má přehled o všem, co se může stát? Neznám takovou," říká spolužák.
"Jó. Já těm lidem, co mě chtěli odvýst domů taky nevěřil, že tam se mi nic blbýho nestane. To by mi přeci vůbec nepomohlo, jen se zavrtat doma," odpoví Jarin.
"Takže ty si taky myslíš, že se nikdy nepřestaneš bát?" ptá se pak spolužák.
"Jo. A děsí mě to. Neznám nic horšího..."
"No to mě něco horšího napadlo právě teď. Asi proto, že jsem ještě nemluvil s nikým, jako jseš ty. Koukej - přeci se nemůže každej jenom bát, ne? Přeci snad existuje místo, kde už se bát nemusíš, i když si ho nedovedeš představit," vysvětluje spolužák.
"Jo? No to snaď jo! Ale co je na tom horšího, než se věčně bát?" zeptá se Jarda.
"No představil jsem si, že bych se na to místo dostal, tam by všechno bylo dobrý a já viděl odtamtud, že ty jsi zůstal tady a pořád se bojíš. Že jsi zůstal tady a nikdy se odsud ke mě na to dobrý místo nedostaneš a třeba ani dovopravdy umřít nemůžeš, jenom se vždycky probudíš v novým těle.
Vždyť si to představ! Přeci se nemůžeme takhle rozdělit. Přeci to, že bych viděl, že tě něco trápí, ať už by ses něčeho bál, něco tě bolelo, nebo tě jenom žraly vlastní myšlenky - a mě přitom bylo dobře a nemoh bych se už k tobě dostat a pomoct ti, to by se nedalo vydržet. To bych přeci nemoh ani žít, ani se zabít, kdybych věděl, že jsi odsouzenej se takhle trápit celou věčnost sám," povídá rychle spolužák.
"Tak to chápu. To přeci nemůžem dopustit. Pojď se hned domluvit, že se ani já ani ty nikdy nepřestaneme trápit, dokud se oba nesejdem na tom dobrým místě. Že ať už nás kdokoliv kamkoliv rozdělí, budem vědět, že ten druhej se trápí taky," navrhne Jarda.
"Jo! Dobrej nápad," odvětí spolužák, podají si ruce na stvrzení jejich spojení a v tu chvíli se přestanou trápit a bát.
V tu chvíli se začnou starat o to, aby se pro druhýho nepřestali bát a trápit. A to dobrý místo je najednou kdekoliv.
Mrknutí po tom, co si podají ruce, k nim přistoupí maskovaní sympaťáci s nějakým zajímavým povídáním.
Kačenky tuhnou v úsměvu záchodového slunce. Vnitřní boj je krupice, protože až pak. Když se chceš upravit, musíš si taky ulevit, abys nebyl nevyharmonizovanej vomrcochejl.