Jaropláč a jiné básně

Tady jen pár starších básní (z roku 2005), prostě musí být konečně venku, aby bylo možné začít odjinud, ale možná je to jen návrat z jiné strany...

Světlo

Stopám po schodech

k chrámu Svatého

k tvému světlu

které si omotávám kolem palce

příjemně chladí

a při tom

bílé vrány

opouštějí pískovcové stěny

a potají si sedají na

balustrády Slunce

- skleněný okamžik -

krok za krokem

čím dál výš

prozáření

tak

nalej

džbánky všech krásných chvil

z časoprostorů minulosti.

 

Malovat obrazy

Myslet si tak

že všechno splyne v celek.

 

Myslet si tak

že hodiny dávají smysl

celé Zemi

a jedinou silou

vytrhnutím ručičky

té, která udává směr

úplně všeho

zbavit se sebe.

 

Myslet si tak

že pavouk je umělec

a svou sítí

nás vplétá

do snů.

 

Myslet si tak

že život je obraz

který zabil

autora.

 

Tajemné fúze života

Tajemné fúze života

stovky neznámých kapalin

bublajících vteřinou

 

Všechno je pomíjivé

Láska je pomíjivá

Smrt je pomíjivá

Bůh je pomíjivý

 

nikdo neví

že Ježíš na kříži

zašeptal v

bolestných křečích:

„I Bůh mě opustil“

 

Lidé prý pálili Bible

toužili po svobodě

a zákonech

plakali

nad vlastní neschopností

nad tou VELKOU LŽÍ, s kterou žili

nad tou lží, která je donutila hořet

nad tou lží, která je nutí žít

nad tou lží, která je nutí lhát.

 

A ve vlastních řadách

hledali šiřitele všech nepravd

aby je vlastním strachem

a nenávistí

spálili.

 

Církevní

Nevíš prosím

jaký jsem

jak se mám

a co postrádám ?

Jsem tělo Ježíše

nebo Mohameda ?

ON: „Jen zrnko písku

oběť vraha.“

 

Trochu smrt

v bolesti zmatek

v poznání pýcha

v smrti……………….

nedýchám………….

 

Světlotma

SVĚTLO – TMA

kapky splynuly v déšť

barva jejích vlasů

zkropená tušením

deštěm nejistoty

oční linky

rozmazaný čekáním

snad i pláčem.

 

vybreč se do kalamáře

nahrajem ten zvuk

ubíjet se

vlastní terč

 

domy zhasly

duše zhasly

TMA - SVĚTLO

 

Ptáci

Stál jsem za oknem

a křídlem hladil mladé

světlo se houpalo

a malovalo nám stíny.

 

Zdi byly chladné

pod dveřmi táhlo

a sníh se snažil

pohřbít naše hnízdo.

 

„Mám strach, ale nevím čeho se bojím.“

řeklo mi to malé pískle.

„Podívej se na ty ptáky

taková zima, musí se hřát v hejnu.“

 

Seděli na větvi

skoro až v koruně největšího stromu

dívali se naším směrem

pod křídly měli mladé.

 

„A nezhynou ?“

„Nezhynou.“

 

Vítr mají rádi

a sníh teprv !

Zkrásní jim peří

a hrají si v něm - jako ty.

 

Ptáci pak rozepjali křídla

a rozplynuli se.

 

Vaše jméno

Tančil nahý na chodníku

skrývat už nebylo co.

 

V tobě tajemství

Vidím v Tobě tajemství

které chci uchránit.

Možná je to má vlastní slabost

a strach před sílou

kterou mě můžeš zničit.

Říkáš, že žádné tajemství nemáš

a že jsem blázen

co se bojí vlastního stínu.

Zapálím ti louč

a budu sledovat

jak se ztrácíš v údolí…

 

Děti Slunce

Zpětné vazby

jenž tě unáší

do víru vod

pozvednout

prapory a zvuk,

který se blíží

a uniknout nelze již

jen tam jít

kam míří další schod

vzbouřený čas

do minulosti nás mrští

poznat vlastní pramen

pramen utrpení

jsme jen svědky svých hříchů

Eva s Adamem

neštěstí Babylónu

pokusy lidstva zničit se

ten úděl musíme nést

jak loutky a diváci

na paravanu sedící

možná minulost je den

k rtům pozvedněme číší

Připíjím na budoucnost !

Ať život náš je zas jen sen !

 

Jarní

Čeří se voda

Zahálka mete

jabloň nám vykvetla

jaro ji tepe.

 

Jaropláč

Klíč a k němu

žádných dveří

vítr bez popela

smrt k lásce-milování

to jaropláč

rosa v stínu.

 

Z netopýra

V temnotě světla

upíjím z netopýra

krásu jeho očí

nevinnost

spletitost křídel

z netopýra

z netopýra

nositele tajemství

dávné pravdy

až po smrti, až po smrti…

Upíjím z netopýra

jeho klid

rozvahu

s kterou si pomažu

bolavá křídla

skutkem z Měsíční slasti

vyvrženým na chodník

obepínajícím svět.

Jeskyně dozrávají

jdu je utrhnout.

 

Záchvěv stínů

Já jsem záchvěv stínů

záchvěv stínů

v šílený rychlosti

zametám zběsilost

v hlavě plný hlíny

záchvěv stínů

unáší tě skřeti

zbavený vší posedlosti

rámusí kladiva

svaly a křeče

splývají s kamenem

záchvěv stínů

kladiva z oceli

proplouvají hlukem

šeptání prchavosti

proniklo na povrch

v zakletý skromnosti

jí zářili oči

netrpělivostí

strachem z bláznových rukou

táhnoucích jí

do okovů

vyvlastněné mysli

žalářníky plameny

světlo na konci tunelu

bojím se že už není

záchvěv stínů

hlas šílenství

padá peří z nebe

amnestie

trápení

nikdo neslyší

vlasy havrana

krve se napily

v záchvěvu stínů

v prázdných ulicích

po nichž šla sama

vyrytá navždy

navzdory

záchvěvu stínů

 

Vznik světa

Žádný velký třesk

tělo z prachu

Darwin a opice

Boží ruka.

Vypadli jsme z hnízda

 

Bez názvu

A probudí se do dalšího záchvatu

rovnováha Vašeho času

národ odmítal

v chvilkové agónii

poté ulehl a spal

pocítil váhu dálky

kterou překonal

poněvadž úmyslů skvostná je

a stydlivý mrav mu darovala.

V to nevěřím

krev se utišila

a proplížila se kolem stěny.

Nedokáži přijímat lásku

ctnostmi dobrého pána

v sobě žár

horoucí milosti.

Dívka, zdrcený režisér

i mladá kněžna.

Celková apatie jednoho dne

nevím jak s ní zacházet.

Jsem podezřívaný

mnohem větší poklad

který pojmu za manželku

studem se rdíc, dívko, rci

a po nevěstě nepřivezena

vraceje se, zboží nastřádané

na návsi

zmítá se

ve vlastním světě

pro ni

které si nevážil

očima pozorujíc

narušený prostor

kde je chyba ?

Mužný a chrabrý les

bývala v něm bělost pleti

čí jsi dcera ?

I nebylo posla

který bílé roušky své neodkládal

Neměl roucha ani dívku

kmetčinu

ztratil moudrost její

přestal komunikovat

ztratil se u bohatých nevěst.

A jak Tobě říkají?

 

Zvadlá růže leknutím rozkvetlá

Rozkvetli si v náručí

její dotyky pak smyl

 

S kamenem rozbitým o lásku

Cesty nás unáší po touze

a já chytám víly zpívající o smrti

s neviditelnými křídly

prolétnou

a už se nikdy nevrátí.

Čekání na odjezd

se mění v hru

na délku očního kontaktu.

Já prohrál

a teď mi v hlavě zní

tvůj hlas.

Už dlouho se mnou nikdo nemluvil

a teď zrovna ty

chtěl jsem se oběsit

stálým tichým průvanem

zkameněl

nemohli jsme ven

kde je venku ?

udusit se můžeš kdekoliv.

Vím, že podání linky

nočního autobusu

nesmaže tvou neochotu

se pustit opěradla

uvězněného v naší samotě.

Tak to má být

a dav lidí je stále uvnitř

i venku

aniž bychom si všimli něčí tváře

přiblížení nic neznamená.

Můžeš mnou prostoupit

a já zůstanu kamenem

rozbij mě jím.

Není to láska ?

 

V toužení

Ulice plné života

bezdomovci, lavičky, špína

náš řev v hluku zaniká

z obrazovek teče zábava

v toužení sebe víra ubývá

přejeli psa

jeho tělo hodili do popelnice

v toužení tebe víra ubývá

rakev s mrtvolami odpadků

kdo nás sem vhodil ?

 

 

---