Být na chvíli zase tou dvacítkou... Nemít důležitější starost než to, co ráno na sebe... Vrátit se v čase... Říct, co nebylo řečený... Podivovat se nad tím, jak se každý z nás změnil... Fyzicky, psychicky... Probrat život z rubu i líce.... Ano, o tohle jde. Na jeden jediný večer nebýt mámou, nebýt přítelkyní, nebýt pořád k dispozici. Prostě sednout do auta, jet 60 km, vyjít schody a... Hodit všechno za  hlavu. Bavit se. Zapomenout. Jen být sama sebou. Sice s lidmi, kteří mi nikdy nepřirostli nějak extra k srdci, ale kdo ví. Každý se mění, třeba si sedneme teď po 10 letech, když jsme si nesedli před 10 lety. 
Je hezký snít. Já taky sním - o tom, co si na sebe obleču, abych se cítila skvěle, o tom, že musím zajít ke kadeřnici. Sním o detailech - zavřu za sebou dveře s vědomím, že o děti je postaráno (ještěže ty babičky jsou), nikam nemusím spěchat, nemusím myslet na to, že děti se v noci vzbudí... Potřebuji to, přesně tohle potřebuji. Dobít baterky, vypadnout z domu, vrátit se v čase... Do doby, kdy mi bylo 20...
Těším se a přesto bojím... Že přijedu zklamaná... Že se tam nebudu cítit dobře... Asi je lepší nad tím moc nepřemýšlet. Ostatně - třeba tam nakonec ani nepojedu a... Sny zůstanou sny...
Pátek třináctého... Babička mi právě oznámila, že nemůže v sobotu hlídat... Bác - tvrdý pád... Vítej zpátky na zemi, Veru... Ale snít můžeš dál, hm...?