Obraz

Obraz

 

Pan učitel se probudil ve svém ateliéru, poněvadž to byl akademický malíř a ke směšnému učitelskému platu, který mu stačil akorát tak na zaplacení elektřiny a nájmu, si občas přivydělal prodejní výstavou na nedalekém zámku.

Nedělní ráno bylo pro něj jako znovuzrození. Protáhl se, opláchl obličej ve starožitném umyvadle a oblékl se. Otevřel balkónové dveře, z chlebníku vytáhl pár starých rohlíků a z lednice vyšantročil čtyři kolečka už téměř zeleného salámu. Šálek se dvěma lžičkami kávy zalil horkou vodou rovnou z vodovodu a posadil se na proutěné křesílko na balkóně.

 

Slunce už začalo pálit začátkem desáté hodiny ráno. Mraky se roztrhaly. Jen v mlhavé dáli bylo vidět seskupení dalších bouřkových oblak, která nevěstila nic dobrého.

"Heh. Dneska mi nic nezkazí náladu. Ani ty mraky v zadu," řekl si učitel a začal si balit své malířské náčiní.

Když zrovna vyndaval z poza skříně dřevěný rám na plátno, nešťstnou náhodou zavadil o obraz Pany Marie, který se roztříštil o zem.

"Takové škody. Ještě, že to nevidíš maminko," povzdechl si malíř vyhazuje střepy do odpadkového koše.

 

Bylo už skoro jedenáct hodin a učitel už veškeré věci naložil do kufru svého třídvěřového auta. Nastartoval a rozjel se. Najednou uslyšel ohlušující ránu a zjistil, že najel předním kolem na rozsypanou hromádku starých hřebíků.

"Pane Bože, to nám to ten den pěkně začíná. Chceš mi snad tímto činem něco říct, Pane?" řekl s úsměvem učitel směrem k nebi, načež otevřel kufr automobilu, všechny věci znova vyložil a vytáhl rezervní kolo.

Když se už už chystal nastartovat, uvědomil si, že zapomněl ještě plochý štětec. Honem rychle vyběhl z auta na schody vedoucí do jeho skromného a špinavého ateliéru. Dlouhou dobu šramotil v různých šuplících a kelímcích, až za pár minut našel, co potřeboval. V duchu se zaradoval, usmál se a už si to šinul zpět k autu.

 

Auto klouzalo po silničkách a cestách krajinou, která nyní z pohledu řidiče připomínala rozmazanou paletu barev. Bylo už skoro dvanáct hodin a mraky, které se před dvěma hodinama zdály jako neškodné, nyní zvěstovali bouři. Učitel se jen naklonil z okénka a podíval se k nebi.

"Pane můj, ty dneska opravdu nemáš den, co?" a zapálil si doutník. V tu ránu byl celý interiér automobilu zahalen v hustém kouři brazilského doutníku, a proto malíř otevřel dokořán okénko na své i na spolujezdcově straně.

Jakmile se kouř vyvětral, učitel prudce sešlápl brzdový pedál, jelikož mu přes cestu přeběhla černá kočka. Bohužel si jí všiml příliš pozdě a začal brzdit nesmyslný kousek před černým zvířetem. Takže kočka jen zarachotila pod koly a automobil se trošičku otřásl. Učitelovi ztuhnul úsměv na tváři a raději zarytě seděl a pokračoval v jízdě, jelikož i ateistický člověk ví, že černá kočka na cestě není dobré znamení. V tu chvíli se mraky zatáhly a blesk udeřil do blízkého stožáru vysokého napětí. Malíř se ulekl a stočil volant na polní cestu ze stráně, která se rozprostírala až k řece. Na břehu divoké vody vypnul motor. Pohled který se mu naskytl ho uhranul.

 

Učitel si postavil stojan těsně u vody, takže stačil jeden nešikovný pohyb a stojan by strhnul prudký proud, který by ho vyplavil až za kilometr vzdáleným jezem. Bylo po dešti, takže proud unesl téměř cokoliv. Nic mu nestálo v cestě. Dokonce i na břehu té řeky bylo vidět, že koryto je o něco více vymleto, než bývalo kdysi.

Když učitel nasadil plátno na stojan, zahleděl se do dáli. V ruce už svíral paletu s namíchanými barvami a v puse cucal štěteček. Zamýšlel se, jaké různé náhody ho sem zavedly. Kdyby nemusel uklízet rozbitý obraz Pany Marie, nemusel by tolik pospíchat a jistě by si i všimnul, že před kolem se válí rozsypané hřebíky. Kdyby si toho všimnul, nemusel by vyndavat všechny věci a měnit kolo za náhradní, čímž by se neopozdil o další hodinu a nepotkal by tu kočku na silnici. Kdyby ale nesrazil tu kočku na silnici, Bůh by se nerozzlobil a neuhodil by bleskem do elektrického sloupu a kdyby do něj neuhodil, učitel by se nelekl a nesjel by na toto kouzelné místo. A kdyby nesjel sem dolů k řece, na ten vysloveně nebeský ráj na Zemi, možná by žádné podobně unikátní místo nenašel a nedostal by tak žádnou isnpiraci k zhotovení dalšího uměleckého díla.

"Čím jsem si to jen zasloužil?" zašeptal nahlas učitel, čímž se dal do prvních tahů svého obrazu.

 

"Nad řekou pluje temný mrak. Velký, šedý a baculatý mrak. Doprovázen symfonií burácejících tympánů – hromů. Plyne a zastiňuje záři slunečních paprsků. Místo nich nastoluje temnotu. Vzduch je hustý. Horký a vlhký opar, který není už skoro možný dýchat. Všechna tíha světa padá k zemi. Ptáci dokončují své rapsodie. Cítí nátlak silnější konkurence, než je jejich zpěv. Letí vstříc svým domovům, do svých křehkých chatrných hnízd. V tom, jak v koncertní síni, když potemnívají světla, padla tma na louku. Na každé stéblo trávy, na každý lístek třepetající se ve větru. Nastalo ticho. Jen šumění listů ve větru, jako uvítací potlesk pro přicházející orchestr se šířil krajinou. Kap. Kap. Jako staccatový úder na strunu rozeznívá každá kapka deště lístky stromů. Za prvními údery přichází další. Avšak už ne v tom orchestrálním rytmu, nýbrž v následujícím potlesku ohromeného davu nad staccatovou předehrou. BUM! PRÁSK! Tympány hromů se rozeznívají a svými údery rozhoupávají zastíněné lampy blesků, které se houpají se strany na stranu a na malý okamžik vrhají světlo na temnou krajinu..."

 

Malíř se tak zadíval do svého ušlechtilého umění, že ani nepostřehl uvolnění spony plátna, které nyní v silném vychru odplachtilo směrem k řece. Neváhal a skočil rovnou za ním. Voda byla studená, avšak to bylo vedlejší. Hlavní bylo zachránit alespoň to, co zbylo z malby.

"Ufff! Štěstí, že ten obraz spadl rubem na hladinu," oddychl si učitel a ponořil se do proudu toku řeky za obrazem.

Už už měl obraz v rukou, když v tu chvíli mu začaly docházet síly dostat se zpět ke břehu. Nehledě na to, že za tu dobu, kdy bojoval s proudem o obraz, uplul nejméně kilomterovou vzdálenost od jeho auta. Začal se tedy plácat hlava nehlava směrem ke břehu, ale nešlo to. Zkoušel to znovu a znovu, ale stále nic. Ba dokonce i zahodil plátno, jelikož život je přeci vždy na prvním místě, ale ani uvolněné ruce nepomohli k záchraně. Najednou všechno začalo do sebe krásně zapadat. Rozbitý obraz Pany Marie, hřebíky, černá kočka přes cestu...

Učitel se začal modlit: "Ach Bože, smiluj se nade mnou. Smiluj se nad mojí hloupostí a zahleděností do mého zájmu a do sebe samého. Odpusť mi mé hříchy. Spas mou duši i můj život a doveď mě zpět k mému domovu. Prosím, jen mne neuvrhuj do temnoty," to už mu ale došly všechny síly a proud ho strhával čím dál více.

Tělo učitele unášené proudem řeky se dostalo až k jezu. I zkušení a zdatní vodáci vědí, že není radno si s tímhle splavem hrát a slézají ze svých kanoí a přenáší je po břehu řeky. Když učitel uviděl blížící se jez a ostré kameny pod ním, naposledy se pomodlil a prohlásil už jen Amen.

 

"Mami, mami, mami. Podívej, co jsem našel," volal šťastně malý chlapeček, hrající si u řeky. Běžel s obrazem v ruce směrem k domku, kde žena obdělávala barevné květiny, "koukej, co jsem našel. To je pro tebe," řekl s červenajícími se líci chlapeček a podával obraz matce.

"To je nádhera. Hotové umělecké dílo. Ty jsi ale šikulka. Kde jsi ho našel?"

"Támhle mami," a chlapeček odtáhl maminku k břehu řeky.

V tu chvíli se chlapec zajíkl a ucouvl do matčiny náruče. Matka stála vyděšena s otevřenou pusou, "Čím si to jen zasloužil..."

 

 

 

 

---