Caprio- 1.kapitola

KAPITOLA 1. - ŠKOLA

 

„Tak co zlato jak se těšíš do školy?“ zeptala se mě máma.

Jelikož jsme se odstěhovali z mého rodného města Capro, kde se měla školu, kamoše a rodinu, musela jsem chodit do nové školy. Vůbec se mi nechtělo, ale musela jsem. Nechápu proč jsem se s mámou museli odstěhovat, tak jsem se opatrně zeptala:

 

„No, moc ne. Mami a proč jsme se vůbec odstěhovali z Capria?“

 

„Zlato některé věci ty bohužel řici nemohu, ale řeknu ti to takhle, do Capria se prostě už nikdy nevratíme kvůli tomu že....“ začala máma, která sledovala hodiny, „ech holčičko za pár minut ti jede autobus né?“

 

„Mami ale ja jedu s tebou, pamatuješ? Dopověz mi to prosím prosím“

 

„Protože ne, prostě ne ne ne, ješte se mě jednou na to zeptaš a uvidíš!!“ zakřičela mamka

 

Najednou mi přišlo,že před mnou něco tají. Snažila jsem se už se na nic neptat, ale měla jsem spoustu otazek. Nemohla jsem na ně znát odpověd a to mě štvalo. Šla jsem si do pokoje

pro věci a najednou jsem slyšela, jak máma s někým muví do telefonu. Ze slov bylo jasné, že je to můj otec Naith Blake. Mluvili o tom, že mě chce táta vidět, ale máma mu to nesvolila.

 

„Naithe dělaš si srandu, já nechci abys se s Is vídal jasný?“ zařvala máma a zuřivě položila telefon

„Mami kdo to byl?“ zeptala jsem se

„Někdo z práce“

„Někdo z práce se jmenuje Naith“

„Aaaano“ zakoktala „tak jdeme“

„Jo“

 

 

Celou cestu na mě mama ani nepromluvila. Mě to moc nevadilo, já jsem na Ipadu divala ma filmy, ale bylo to divný. Máma je od přirody pořád mluví. Když jsme přijeli ke škole, zalekla jsem se. Z toho co mi máma vypravěla jsem si udělala jasný obrazek školy. Představovala jsem si ji, velkou a nádhernou, ozářenou sluncem, kolem ni běhajicí studenti, obři travnik uprostřed. Nic s toho škola nesplňovala. Byla malá, barvu měla oranžovou, vůbec se mi nelíbila.

 

„Tak zlato. Líbi? Není nadherná?“ řekla mamka se zasněným pohledem na školu

„Hm... mami je to nutné.Nemohu chodit tam jak dřív. Do Capria“ odpoveděla jsem

„Tady jsme se s tátou potkali“ řekla jako by moji odpověd ignorovala.

„Počkej, ty jsi tady studovala?“ hodila jsem na mamku udivený pohled

„Ano“ řekla a svůj zasněný pohled vyměnila za normální „Tak jdi ať nepřijdeš pozdě“

„Čau“

 

Šla jsem, v uších sluchátka a najednou do mě zezadu narazil nějaký krásný kluk na skejtu.

Byla jsem paf. U nás v Capriu jsem se nikdy nezamilovala, ale tady jsem něco cítila. Náraz nebyl silný, ale podlomila se mi kolena, možná to bylo jeho krásou.

 

 

---