Dvě dámy

Znám jednu dámu, zná jí snad každý, jmenuje se Lež,
Je to bytost tuze přenádherná, ale žal zlá až do morků kostí jest,
Rozhlížím se, dívám se na všechny strany, všude mě pronásleduje, nenechává mě na pokoji,
Nikdo to nechápe, nikdo nevidí, že ona jen za přítele se převléká,
Já její převlek odhalil, avšak nedokážu bez ní být, jsem příliš slabý, příliš zbabělý,
Chci se jí zbavit, slibuji si, přísahám si, ale stále tu je, stále mě obklopuje, nedokážu to, vzdávám se.

Znával jsem ještě další dámu, jmenovala se Pravda,
Byla velmi stará, leč čistá a spravedlivá,
Duše její byla andělská,
Vídal jsem jí jen občas, nerozuměli jsme si zrovna nejlépe,
I přesto rád jsem jí měl,
Bylo mi jí líto, neměla mnoho přátel.  

Jednoho dne, poprvé setkali se mé dámy,
Nenáviděli se již od prvního okamžiku, nechápal jsem,
Musel jsem jednu poslat pryč,
Vyhnal jsem tehda od sebe Pravdu,
Až nyní zpětně vidím, co za chybu jsem to učinil.

Nyní je příliš pozdě, Pravda již nežije,
Byl jsem jí na pohřbu, nebylo nás mnoho,
Společně jsme jí oplakávali, i když jsme jí vlastně neznali,

Lež nyní srdce mé vlastní,
Dal jsem jí ho dobrovolně, lituji toho,
Přeji si, aby se Pravda vrátila,
Prosím o to boha, avšak já vím, že ona se již nikdy nevrátí.