ABCDEFG

ABCDEFG

I.

A sedí přesně naproti B. Dívá se mu přímo do tváře a nemůže uvěřit vlastním očím. Jeho nejlepší přítel mu pořád nerozumí. Přece mu všechno trpělivě vysvětluje. Jak je možné že mu nerozumí? Co dělá špatně? Vždyť přeci musí vědět, jako jeho přítel, že by nikdy nic špatného neudělal.

B tedy začíná znovu: „My přece potřebujeme vědět jenom jméno toho chlápka, co tě do tý špinavosti zatáh‘…nic víc“.

A odpovídá v podobném duchu jako předtím: „No vidíš, a to je ten zásadní rozdíl mezi námi. Podle mě to žádná špinavost není“.

B přemítá, co tím vlastně A chce říci. Nikdy nevynikal příliš velkou inteligencí. Kamarádí s A už od základní školy. Vždycky byl lepší ve sportu a A četl knihy. Je to snad způsob, jakým se mu snaží dát najevo, že je omezený. Že nerozumí tomu co je dobré a co špatné. Pokud tomu tak je, pak tomu B také nerozumí. Ale zatím tomu B nevěří.

A se na něj stále usmívá. Připadá  mu, že se nic nemůže stát, protože přece zná B od základní školy a jsou to nejlepší přátelé. Nějak mu to vysvětlí. Stále se usmívá a neví, že to B jen dráždí a rozhodně to v ničem této pro oba složité situaci nepomáhá.

„Tak dobře“, vzdychá B, „zapal si cigaretu nebo si dej kafe a vezmeme to znovu od začátku“.

„Víš dobře, že nekouřím a kafe piju tak jednou za rok ve výjimečně příjemných příležitostech. Nezlob se na mě, ale momentální situace mi moc příjemná nepřipadá“.

B přemýšlí, proč to vlastně řekl. Říká to každému, kterého vyslýchá a všichni si zapálí cigaretu a dají kafe, a pak všechno vyklopí.

„Ale vždyť já vím…tak mi to řekni a budeme to mít za sebou“.

„A co budeme mít za sebou?“, namítá naoko nechápavě A.

„Tenhle výslech“, odpovídá už trochu naštvaně B. B už pomalu začíná být rozzlobený, ale zase si připomene dlouholeté přátelství s Aa začíná se zase uklidňovat.

A takhle bychom mohli pokračovat pořád dál. B se naštve, ale pokaždé si připomene jejich přátelské pouto.

Ale opusťme teď na chvíli A i B a pokusme se nad celou situací zamyslet.

A nikdy nebyl ve Straně. Ve společenství měli několik kazatelů, a tak všeobecně se jednalo spíše o nežádoucí společenství pro velkou Stranu. Ale to nebyl hlavní důvod. A nikdy nebyl ve Straně, protože mu ze Strany bylo špatně. Když B vstoupil do Strany, jejich přátelství se nerozpadlo jen proto, že stálo na pevných základech z dětství.

Představa, že by A byl ve Straně, byla pro něj natolik nežádoucí, že o tom nikdy ani neuvažoval. Možná, kdyby byl v nějaké hraniční situaci, kdyby se musel rozhodnout, tak by jeho zbabělost zvítězila a on by vstoupil. Ale není právě probíhající výslech onou hraniční situací? Pokud je člověk zahnaný do kouta, je jeho první reakcí strach. Každý člověk na strach reaguje jinak. Někdo se zbaběle sesype a podlehne, někdo se snaží utéct, někdo se zatvrdí a někdo reaguje přímou agresí vůči zdroji, který všechno způsobil.

Avšak A je v současné době z výše uvedeného hlediska spíše ten typ, který se zatvrdí.

Naproti tomu B vstoupil do Strany, hned jak k tomu měl příležitost. Připadalo mu to výhodné pro jeho společenství a přátele, mezi které řadil i A. Vždy mu nabízel nějaké výhody související s jeho členstvím ve Straně, ale A vždy odmítl. B to nechápal.

Jak již jsem řekl, B neměl „z hůry dáno“, a tak otázky morálky mu vždy přišly příliš složité, než aby se s nimi zabýval. Dlouhou dobu neměl ve Straně žádnou funkci a ani o ni nestál. Jeho jednoduchý mravní kodex mu říkal, že pokud nebude nic aktivně činit, ničeho se vlastně nedopouští. Bude si platit svoje příspěvky (které byly mimochodem dost vysoké) a nebude dělat nic závadného. Je pravda, že ho nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, k čemu se tolik peněz ze všech členských příspěvků využívá. Zřejmě chtěl věřit tomu, že se z toho staví nemocnice, školky, nové obchody a pomáhá se tam, kde je potřeba. To si myslím, že je asi nejbližší termín. Pomáhat tam, kde je potřeba. Ale potřeba pro koho? Pro jedince anebo pro Stranu? Tak daleko to nikdy nedomyslel. A navíc, funkci už teď ve Straně má.

Zatím to vypadá, že A a B nemají v základních otázkách morálky nic společného. Oni tedy nemají nic společného ani v ostatních otázkách. Tak proč jsou spolu spojeni přátelstvím? Co je k tomu vede? Můžeme namítnout, že protiklady se přitahují, ale nevím, jestli je tato teorie správná. Podle mě se protiklady po nějaké době začnou spíše rozčilovat. Pokud vyloučíme teorii o přitahujících se protikladech, co nám zbyde? Seznam položek není dlouhý. Myslím, že jediné co nám zbyde je cit. Rozumově by se spolu A ani B pravděpodobně nepřátelili, ale pokud do toho zamícháme city, máme hned jeden krásný a chutný koktejl přátelství. A měl B prostě jenom tak rád a naopak tomu bylo stejně.

Vraťme se nyní opět k A a B v situaci, kdy už koktejl začíná pomalu hořknout a situace se začíná vyhrocovat.

„Mě už to nebaví opakovat pořád dokola“, namítá už po několikáté A, „nevím, jak se jmenuje ten člověk, se kterým jsem se minulý týden setkal a už vůbec nevím, jak se v mojí tašce ocitly ty letáky. Nikdy jsem je neviděl, nikdy jsem o ně nežádal a nikdy bych je nepoužil“.

„Takže s tím, co je napsáno v letácích, nesouhlasíš?“, snaží se B alespoň o nějaké tvrzení, které by mohl použít na obhajobu A.

„To jsem nikdy neřekl a obávám se, že nikdy neřeknu“, rezolutně odmítá A.

B už je v koncích a vidí jediné východisko. Poradit se se svým přímým nadřízeným. Doufá, že mu to pomůže. B si to představuje tak, že šéfovi vysvětlí, že to byl hloupý omyl, protože je to přece jeho přítel a on mu věří. A navíc to byl určitě omyl. Musí to být omyl! Jiné vysvětlení neexistuje! Ale jak to dokázat? Jak přesvědčit předáka, že je to jenom nedorozumění? Je mu jasné, že to ještě bude muset promyslet. Ne! To nemůže! Není na to čas! Musí jít hned! Jinak se mu rozskočí hlava.

Říká A že si musí ještě něco zařídit. Odchází z kanceláře a přemýšlí. Stále si myslí, že to nějak zvládne. Věří ve své schopnosti. To ho naučila Strana.

 

II.

B sedí přesně naproti C. Dívá se mu přímo do tváře a nemůže uvěřit vlastním očím.

Vypadá to podobně jako předtím, jenomže teď je rozdělení sil přesně opačné. C je přímým nadřízeným B a může mu dávat příkazy.

C právě vysvětluje B, že se se situací již nedá nic dělat. „Je to příliš vážné“, pronáší C smutně, „je mi to moc líto, že se do toho namočil tvůj přítel, ale Ústředí je v pohotovosti. Nežádoucí živly v podsvětí a všichni nepřátelé Strany začínají konat. Situace začíná být pro Ústředí neudržitelná. Podívej, budu s tebou mluvit na rovinu. Asi i tobě už je jasné jak Strana funguje. Tuhle frašku už museli prohlédnout i úplně hloupí jedinci. Jediné co podle Ústředí může ještě situaci zklidnit, je strach. Musíme brutálně zasáhnout i proti úplným maličkostem. Všechno, co bychom za normálních okolností přešli, se bude tvrdě trestat. Doufám, že chápeš, co to znamená? Musíš svého kamaráda pustit k vodě. Stejně už mu nepomůžeš. Bude veřejně zaniknut. Jedině tak se dav nakrmí. Bude první z dlouhé řady beránčích obětí, ať už něco udělal nebo ne. To v tuhle chvíli není vůbec důležité. Za neuposlechnutí rozkazu hrozí vyhazov ze Strany a odepření všech výhod, s tím spojených, včetně výsostného společenského postavení. Obávám se, že nemáš na výběr. Nedokážu si představit samičku, která by tě za vyhazov ze Strany pochválila. A přátelské vztahy už dnes nefungují. Je to přežitek. Tak si to laskavě uvědom‘, nebo ve Straně dlouho nevydržíš! Jdi a řekni svému příteli, že pro něj již nic udělat nemůžeš. Anebo, protože si dlouholetý a loajální člen Strany, můžu tam za tebe poslat někoho jiného. Pokud nepotřebuješ ještě něco, tak považuji věc za vyřízenou“.

B odpovídá, že rozumí a že si ještě rozmyslí  jestli to A řekne sám nebo pošle někoho jiného.

Vyhazov ze Strany mu připadá nepřiměřený, ale život mu zatím připadá přeci jen cennější. Zkusí ještě něco vymyslet. Přes předáka to zjevně nepůjde.

Vrací se chodbou k výslechové kanceláři a přemýšlí. Kdyby teď dal příkaz k propuštění A, předák by se to mohl dozvědět již za hodinu, ale možná taky až zítra. A by měl spoustu času zmizet. Ale co by bylo s ním? Co by řekla samička a potomci, kdyby ho vyhodily s práce a už by další nesehnal. A navíc ztráta výsostného společenského postavení. Ne! Nikomu se pomáhat k útěku nebude! Není přece žádný hrdina a stejně by se tím nic nevyřešilo. Ale není to pouze alibismus a racionalizace? Není to jenom zbabělost? Může pomoci svému nejlepšímu příteli zachránit život a on nejenom, že se rozmýšlí, ale on dokonce uvažuje o tom, že to neudělá. Co může ztratit? Dobré bydlo! Společenské postavení! Není to trochu málo? Není to trochu málo, pokud se to srovná s životem. A nejen jediným! A má své společenství! Samičku a dva potomky! Pokud něco neudělá, tak budou bez samce a zaniknou. Musí přece něco udělat! Musí být nějaký způsob. Co třeba nepříčetnost. V duchu prochází imaginární seznam jedinců, které zná a hledá nějakého psychiatra. A nachází. Je to D. B Zná D od střední školy. Nikdy nebyli moc velkými přáteli, ale může to přeci jen zkusit.

B vytáčí číslo na D a domlouvá si s ním schůzku. D je ochoten přijet hned a slíbí, že se pokusí udělat vše, co je v jeho silách.

B ještě kontroluje ve směrnicích Strany, zda nepříčetnost je opravdu tak silnou zbraní proti současné situaci. Nachází pár skulinek a nejednoznačných formulací a radostně si mne ruce. Třeba k žádnému společenskému sesazení jeho osoby ani nemusí dojít. Uvidíme, čeho je D schopen. Rozhodně je to alespoň naděje.

 

III.

B a D sedí přesně naproti A. A už se neusmívá, pomalu začíná chápat, že situace je vážná.

„Takže z Vašich tvrzení vyplývá, že nejste schopen posoudit nebezpečnost svého jednání“, vysvětluje trochu komisně D, „nepřiměřeně zlehčujete danou situaci a přestáváte se orientovat nejen ve společenských, ale především v politických otázkách. Pomalu ztrácíte přehled o tom, co je morálně špatné a co ne. Vaše city se oplošťují. To jsou jasné příznaky začínající duševní choroby.“ D se obrací k B a vysvětluje možný plán.„Pokusím se Vašeho předáka přesvědčit, aby mi dovolil vyšetřit zde přítomného na mé klinice. Pokud to nepůjde, pak už mě nic jiného nenapadá.“

A už skoro řve: „Ale já přece nejsem žádnej blázen. Jsem tady kvůli nedůležitý zkurvený kravině, která přece nikoho nemůže zajímat. To přece nemůžete myslet vážně? Okamžitě mě pusťte. Samička si už bude dělat starosti“.

Ale nikdo mu nevěnuje sebemenší pozornost. B a D jsou plně zaujati svým plánem na záchranu A. Motivace B je jasná, neztratit společenské postavení. Ale proč je D ochoten okamžitě pomoci. Že by to bylo kvůli tomu, že zná B ze střední školy? Ale vždyť nebyli moc dobrými přáteli. A A nezná vůbec. Jeho motivace je zatím dost nejasná, ale B to neřeší, stačí mu, že D pomáhá a jaké k tomu má důvody je mu celkem jedno.

B a D odchází z místnosti a na chodbě ještě probírají podrobnosti. Musí vymyslet, na čem vystaví svou obhajobu nutnosti vyšetření A na klinice u D. Moc toho nemají. Kdyby se jim tak podařilo vyzkoumat nějaký možný spouštěcí moment duševní choroby. Nějakou operaci nebo nehodu. Zkusí se podívat do jeho záznamů. Strana si vede velmi pečlivé záznamy. B a D společně prochází všechny záznamy o A, ale nemohou nic najít. Žádná nehoda, operace nebo zánik ve společenství v záznamech není. Jak to jenom navléct?

A najednou je upoutá jeden záznam z blízké minulosti. A v něm figuruje jako zachránce několika jedinců z hořícího domu. Je zde napsáno, že se A podařilo zachránit dva potomky a samičku důležitého člena Strany. Byl navržen na řád statečnosti, ale odmítl ho. B dumá nad tím, proč mu o tom A neřekl. Vždyť jsou přece nejlepší přátelé. Ukončuje myšlenky s tím, že asi zapomněl a už se k tomu nevrací.

B přemítá, že by se tento záznam dal použít dvěma způsoby. Za prvé by při záchraně potomků z hořícího domu mohlo dojít k traumatu nebo nadýchání kouřem a v důsledku toho k poškození mozku, neboť ve zprávě se píše, že A odmítl ošetření. Anebo může zavolat tomu důležitému členu Strany a poprosit ho o pomoc. Třeba v něm ještě zbylo trochu svědomí a pocitu, že by pro A mohl na oplátku taky něco udělat.

Oba přemýšlí, jaká varianta je lepší. Kterou by měli zkusit první? A pak je napadá, že si můžou úkoly rozdělit a řešit je nezávisle na sobě. Nakonec se dohadují, že B pojede navštívit důležitého člena Strany a D se pokusí zjistit něco bližšího o té události s hořícím domem, případně vymyslí, jak by se to dalo použít v jejich situaci.

Oba se rozloučí a odchází z kanceláře každý jinam. B ví, že není moc času, tak maximálně pár hodin, než dojde k zániku jeho přítele. Třeba se to podaří. Musí se alespoň pokusit!

 

IV.

B sedí přesně naproti E. Dívá se mu přímo do tváře a nemůže uvěřit vlastním očím. E nejenže je ochoten A pomoci, ale dokonce je rozhodnut osobně doprovodit B do vyšetřovací místnosti, zhodnotit situaci, navštívit předáka, a pokud to bude v jeho možnostech, tak mu i přikázat, aby A propustil. E zatím neví, jestli to může udělat, ale to oba brzy zjistí. B se opět krátce pozastavuje nad tím, co vede E k tak rychlé a horlivé touze pomoci A. Opět to ukončuje s tím, že má E asi pocit že A něco dluží. Ale není v tom ještě něco jiného? B začíná tušit, že to „něco jiného“ funguje i u D. Ale co to je?

B i E sedají do auta a míří směrem k vyšetřovací místnosti ve velké budově Strany.

D zatím navštěvuje nemocnici, kde byli hospitalizováni zranění z hořícího domu. Podaří se mu přes známého lékaře dostat k záznamům o zásahu záchranné služby na místě neštěstí.  Je zde sice zmínka o tom, že zachránce odmítl ošetření, ale je zde také zpráva lékaře záchranky o tom, že A bylo doporučeno navštívit psychiatrickou nebo alespoň psychologickou ambulanci, neboť byl po záchraně silně dezorientován. Neštěstí se stalo minulý týden. To by se určitě dalo použít.

D nasedá do auta a míří také k vyšetřovací místnosti. U velké budovy Strany se setkávají B, D a E a společně míří k předákovi, aby se jim podařilo zachránit A. Zdá se, že všichni tři na tom mají enormní zájem. B kvůli přátelství a D a E kvůli „něčemu jinému“.

 

V.

B, D a E sedí přesně naproti C a ani jeden nevěří vlastním očím. C se pravděpodobně úplně zbláznil.

„Je to příliš vážné“, pronáší C smutně, „je mi to moc líto, že se do toho namočil Váš přítel, ale Ústředí je v pohotovosti. Nežádoucí živly v podsvětí a všechny nepřátelé Strany začínají konat. Situace začíná být pro Ústředí neudržitelná…“.

„Co to tady melete“, přeruší E monolog C, „já jsem z Ústředí a o ničem takovém nevím. Od koho máte tyhle informace?“.

„Od nikoho“, namítá C, „nepotřebuji si svůj instinkt nikde ověřovat. Je to přece jasné. Všichni nepřátelé Strany musí zaniknout. Je to můj rozkaz. A bude veřejně zaniknut a to během několika minut. Už s tím nemůžete nic udělat, právě ho vedou na náměstí“.

„Zavolám na Ústředí kolegům“, prohlašuje E.

Vytáčí telefon a hovoří s F z Ústředí. E sděluje do telefonu F nastalou situaci. F ovšem oponuje. Pro řešení situace se musí vyplnit formulář A48 a počkat na jeho vyřízení. Formulářem A48 se zruší rozkaz předáka oddělení. V případě nepříčetnosti předáka je potřeba vyplnit formulář B68 a také samozřejmě počkat na vyřízení. E se snaží F přemluvit, aby nějak obešel případnou byrokracii, namítá, že se jedná o život. F lhostejně odpovídá, že byrokracie nelze obejít, protože je takhle nastavená odjakživa a porušení se tvrdě trestá. E zklamaně zavěsí. Nálada v týmu zachránců A je momentálně na bodu mrazu.

Ale pojďme prozkoumat C. C je v současné chvíli zasažen bludem. Blud je porucha myšlení, při které jedinec bezmezně věří nějaké skutečnosti, která se nezakládá na realitě. Je tomu schopen věřit, i když je to zjevný nesmysl. C je bezprostředně přesvědčen, že všichni jsou nepřátelé Strany a věří tomu mnohem víc, než tomu jak se jmenuje nebo kdy vznikl. A protože má ve Straně dost vysoké postavení předáka oddělení, tak je schopen páchat dost velká zvěrstva. Směrnice Strany nepamatují na situace, kdy nemoc přijde takhle náhle, řeší to pouze formulář B68.

Já osobně bych jim poradil, aby směrnice v této pasáži upravili, ale já jsem pouze vypravěč tohoto příběhu a přísluší mi je pouze komentovat a ne měnit. Osobně jsem přesvědčen, že došlo ke spoustě případů zešílení vysokého hodnostáře Strany, ale byrokratický aparát je někdy tak zkostnatělý, že to většinou vyšumí do ztracena.

Jak se zdá, tak A bude brzy ztracen.

Zvoní telefon, C ho zvedá a na tváři se mu objeví opojný výraz. „Právě mi volali, že A byl veřejně zaniknut“.

„To si odskáčete“, křičí zlostně E, „vyplním formulář C89 a budete zaniknut“.

„To klidně můžete, ale já ho nikomu nepředám, protože jste nepřátelé Strany. A navíc, jak se chcete dostat z mé kanceláře?“. Opojný výraz z tváře C nemizí.

C povolává stráže. B, D a E jsou eskortováni čtveřicí stráží. C jim nařídil zaniknutí B D i E. Jejich zaniknutí má být provedeno u zadní stěny budovy Strany.

B, D a E jsou vláčeni strážemi ke zdi budovy. E v jednom z nich poznává dávného přítele G. E se snaží G vysvětlit situaci, ale G dělá, že E nezná. Je to pro něj jednodušší. Nemusí potom kolegům nic vysvětlovat, ale E vidí v jeho očích smutek a cítí, že by mu G rád pomohl, ale systém je silnější.

B, D a E jsou bez milosti zaniknuti u stěny budovy velké Strany.

 

VI.

C sedí přesně naproti předsedovy Strany a nevěří vlastním očím. Jeho všechny čtyři oči zírají na předsedu. Jeho všech osm končetin se chvěje vzrušením.

„…a tak, protože jste projevil neuvěřitelnou loajalitu ke Straně a dostatečnou tvrdost při řešení problémů, přenechávám vám svou funkci a odcházím zaniknout“, dokončuje předseda.

C se opájí mocí a už přemýšlí o tom, jak zničí všechny nepřátele Strany. Hlavně ale přemýšlí o svém prvním kroku a to bude zrušení formuláře B68.

Nemoc se u C již velmi rozvinula a na planetě, kde se nyní nacházíme jí budou psychiatři v budoucnu nazývat „Psychóza na věčné časy“.

 

VII.

Autor sedí přesně naproti čtenáři a usmívá se.

Těm, co četli pozorně, jistě neušlo, že ještě nebylo vysvětleno to „něco jiného“. Ta touha D a E pomoci A. Tak vězte, že Strana měla nepřítele – říkejme jí třeba Antistrana. A můžete třikrát hádat, kdo byl předsedou Antistrany a kdo byli jeho podřízení. Vy už na něco přijdete. Já Vám věřím!

 

 

---