leknín

svírám tě v náručí

na nástupišti špinavém

projíždějící souprava

zvedla ti sukni od kolen

 

halasné výkřiky

panika

vytrhly nás z intimity

naší soukromé chvíle

 

v kolejišti

rozevřel se leknín

zakryl pražce  koleje

má rudou barvu

stejnou jako tvé rty

 

zhypnotizovaně hledíš

do jeho otevřených útrob

vystavených na slunci

 

krůpěje rosy

ztékají z něj po obvodu

rozložený život uvnitř

má barevnost podzimu

 

cítím jak chvěješ se

lapáš po dechu

přesto zrak neodtrhneš

od toho rozpolceného květu

 

už schovávají jej

pod bílou plachtu

prý aby slunce

do čista

nespálilo jeho krásu

---