Ztracen ve štěstí

Poděkování

 

Předem bych chtěl poděkovat mé rodině, a to jmenovitě mému tatínkovi, Danielu Lyčkovi, který mne zasvětil do intelektuálního a knižního světa, mé mamince, která mi doporučila literaturu E. M. Remarqua, z něhož jsou mé prozaické zkušenosti, mému bratrovi Danielu Lyčkovu ml. za ukázku pravého dnešního světa a hledání štěstí. Dále je to má nejmilejší, Marcelka Jelínková, která při mne vždy stála a při přečtení prvních řádek i podporovala.

 

 

 

 

Předmluva

 

 

Kniha není obžalobou moderního světa, ale přiblížením nového světa, který se zrodil po první světové válce. Během zhruba čtyřiceti let (dle mého názoru 1900 – 1940) byl přeměněn starý svět v nový, v němž žijeme dnes. Vznik ideologií, především K. Marxe, V. I. Lenina, F. Nietzeho, vynález typu elektřina a dieselový motor a právě, v neposlední řadě, první světová válka. To všechno přeměnilo starý svět v nový. Po první válce se již nikdo nemohl vrátit do původních kolejí. A snad i spousty lidí nechtělo. Především pak rozdrobení Rakouska – Uherska přispělo k vyvíjení nových politik a směřování Evropy. Nedílnou součást také hrála Španělská chřipka, jež přišla hned po válce, a v knize je též zmiňována. Spousty lidí, a to především velice mladých mužů, kteří si prošli peklem, nemohli nalézt štěstí ve světě, do kterého se ze zákopů vraceli. Kniha je jakýmsi obrazem světa plného absurdit, resp. obyčejného, nového světa, který pro navracejícího se vojáka je zcela absurdním. Při četbě se tedy nechte unést moderním, poválečným Berlínem, který ovšem netuší, co jej v létech 1919 – 1920 začíná ničit.

 

 

 

***

 

 

 

Všechna jména, která jsem v knize užil, jsou smyšlená. Jakékoli podobnosti jsou čistě náhodné a stane-li se tak, pak se omlouvám, ale jakékoli podobnosti nebyly mým záměrem. Jakákoli jména podniků, závodů, módních značek, obchůdků jsou rovněž mým výmyslem, vyjma ulice Unter den Linden, která v Berlíně skutečně je a v knize jsem ji užil pro menší zorientování se a Vaši fantasii.

I.

 

 

„Ne! Neposílejte mne tam zpátky. Prosím! Ne! Nemůžu tam být!!“ Trhl sebou Fritz do hluboké noci. Rychle se posadil na postel. Skrze otevřené okno do pokoje vanul jarní vzduch. Záclony poletovaly jako plamen u ohně. Sklenice ležela v rozlité vodě na zemi. „Nemůžu tam jít zpátky…“ špitl si pro sebe. Šel do kuchyně nalít si novou vodu, posadil se za stůl a těžce oddychoval. Nemohl přinutit své tělo se netřást. Bylo mu 22 let a byl ztracený. Ztracený a zapomenutý ve světě, který se vzpamatovával z hrůz války. Jako osmnáctiletý musel jít do pekla. Zanechat všeho. Odejít od rodiny, domova. Prošel si peklem na Sommě a prochází si jím i teď. Půlrok po válce. Krásný rok 1919. Vše se vrací do původní podoby. Jen on ne. Z jeho ročníku gymnázia zůstal jen on. Franz, Walter, Peter… Všechny je viděl umírat v nejhorších představách. A Michael. S prostřeleným břichem ležel zamotaný v ostnatém drátě v chladném dešti a blátě. Všichni jej slyšeli. Jak sténá. Křičí. Volá o pomoc. Kdyby mu šli jen pomoct, ani by nestačili vyšplhat přes násep zákopu. Nejhorší muka, která jej doprovází doposud. Sténal ještě den, kde sténání přešlo do chroptění. Ani pochovat jej nestihli. Měl by být šťastný, že on žije. Jako jediný. Ale není to horší než smrt? Žít s pocitem, že je sám? Že mu nikdo nerozumí? Měl tam zemřít. Tohle je horší. Každý den se probouzí z děsivých snů. Dneska už byl lepší. O trochu lepší.

 

 

 

***

 

 

 

Ráno jel do Berlína. Chtěl mezi lidi. Chtěl žít normálně a najít si práci. Kdo by ale měl zájem o chromého, 22 letého člověka s nekonečným třesem v rukou. Samotného jej v roce 1918 střelili do pravé nohy, díky čemuž se dostal z té hrůzy. Teď ale musel chodit o holi a kulhat. Byl vysoké, útlé postavy s tmavě hnědými, dozadu uhlazenými vlasy. Oči měl tmavohnědé. Byly úzké a při bližším pohledu byly nekonečně vystrašené.  Přes levou tvář od ucha k bradě se mu táhla dlouhá jizva od šrapnelu. Vzpomínka na Ypres. Z dálky vypadal jako sedmdesátiletý stařec. Bylo mu ale dvaadvacet.

Přijel vlak. Sám měl ještě 20 minut, a tak si jej prohlížel. „Ukončete nástup!“ zakřičel výpravčí a hvízdl píšťalkou. Fritz strnul a skočil za kufry vedle něj. V očích měl zase tu smrt. Ten smrtelný výraz naprostého soustředění, adrenalinu a strachu. Lidé se zastavovali a smáli se. Nějaké děti na něj pokřikovaly. „Ta píšťalka! To je..to je…“ nenacházel slov Fritz. Půlroku po válce! Půlrok! Jakmile ale uslyší píšťalku, okamžitě uskočí a je připraven k útoku. Pořád to má v hlavě. Nemůže to z ní dostat. Půlrok po válce.

 „Pojďte, pane, pomůžu Vám“ nabídl mu ruku nějaký muž.

„Ale…“ stále nenacházel slov, ale pomalu již vstával. Všiml si, že muži chybí levá ruka.

 „Já Vás chápu, pane. Nikdy se toho asi nezbavíme, viďte.“ Pousmál se na Fritze.

„To ne. Já už nemůžu!“ pokračoval Fritz.

„Jedete do Berlína, že ano? Jedou tam všichni. Nikdo nechce být sám. Jmenuji se Gustav Köchel. Úderný oddíl.

„Já jsem Fritz. Fritz Lösner.“

 

 

Jejich vlak již přijel a vybrali si coupé za lokomotivou. Oba dva jeli do Berlína.

„Je tady místo, slečno?“ Otázal se Gustav.

„Jistě, pane, pojďte,“ zněla odpověď.

„Verdun,“ řekl Gustav a hlavou pokynul ke své levé ruce, kterou neměl.

„ Býval jsem učitel klavíru. Smůla, co?“ pokračoval.

„Já byl na Sommě a u Ypres“ dal se do řeči Fritz. Slečna zvedla oči od knihy, aby si oba prohlédla a pak pokračovala v četbě Sonetů od Shakespeara.

„Jak je možné, že žijeme? Nemyslel jsem si, že se z toho pekla dostanu“

„Já to dostal do nohy.“ Poukázal tentokrát Fritz na hůl, kterou měl položenou přes nohy.

„Určitě hledáte práci. Já znám někoho, kdo hledá prodavače v kloboučnictví. Dám Vám adresu.“

„Opravdu vypadám tak zoufale?“ zvážněl Fritz.

„Vypadáte. Vypadáte tak pro lidi. Pro mne jste hrdina. Stejně jako já a spoustu těch dětí, které umíraly pro nic v blátě a v bolestech.

Fritz si vzpomněl zase na Michaela. Bylo mu osmnáct. Pořád mu v uších zněl ten křik.

            „Nemůžu si zvyknout. Že je po všem. Proč to všechno bylo. Co se stalo? Nic. Vůbec nic. A proto musely umírat desetitisíce mužů denně.“ Vzpomínal Fritz.

            „Už hodně krát, při zvonění kostelního zvonu z vedlejší vesnice, jsem si v panice snažil z opasku sejmout plynovou masku a dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že žádnou nemám. Že už je po všem. Že jsou to ty zkurvené vzpomínky!“ ulevil si Gustav a slečna opět zvedla oči a vrhla na něj pohledem.

            „Promiňte, slečno,“ řekl pohotově.

            „Toho kloboučníka zkuste, je to můj kamarád a dluží mi laskavost,“ obrátil se znovu na Fritze.

Nebylo nutno si dále povídat. Oba se v myslích nechtěli vracet na místo, kde byli. Ovšem povídat si o jiných věcech neuměli. Pozoroval krajinu z okénka. Pole, lesy, osamělé domy a vesnice. Bílá pára se místy táhla podél skel vagónů. Lokomotiva si rychle razila cestu kupředu. Všichni tři tiše seděli a vnímali pravidelný, pevný rytmus kolejí, přes které kola vagónů letěla.

 

 

 

 

***

 

 

 

V ruce třímal lístek s adresou, před kterou nyní stál. „Klobouky Walter&Walter“ stálo na obchodě. Nadechl se a vešel.

            „Dobrý den, pane. Co pro Vás mohu udělat? Máme tady nové klobouky s fazónou roku 1919. Američané je nosí skoro všichni.

„Američané. Američané.“ říkal si pro sebe Fritz.

„Dobrý den. Můj přítel, pan Gustav Köchel, říkal, že hledáte někoho na práci.“

„No to se podívejme. Jak se má Gusta? Jak jsem jej viděl naposledy, nevypadal nejlépe“

„Nevypadá nešťastně.“

„To je skvělé. Podívejte. Hledám někoho, kdo by stál za pokladnou a prodával. Není to nic moc, ale hádám, že práci potřebujete.“

„Kdy mohu nastoupit?“

„Přijďte zítra v sedm, domluvíme se co a jak,“ zakončil pan Walter.

„Tak jsme tedy domluveni, na shledanou“

 

Venku svítilo slunce. Lidé chodili všude kolem. Někteří spěchali, někteří se smáli, někteří seděli na lavičkách, jiní se dívali do výkladních skříní. Musel si najít nějaké ubytování. Včera byl poslední den, kdy mohl bydlet u jeho tety. Ta si našla nového muže a on musel z domu. Něco měl našetřeno, něco mu dala teta. Rozhodl se, že to ze začátku zkusí v nějakém hotelu, než si najde skromný byt.

            Oba jeho rodiče zemřeli na španělskou chřipku, která přišla hned po válce. Neunesli tíhu války a zesláblí zemřeli v obrovských horečkách zcela nečekaně. Oba v jediný den. On sám u toho nebyl. Viděl umírat tisíce lidí. Je s tím už smířen. Ve dvaadvaceti letech.

 

Seděl na lavičce pod obrovským kaštanem zahleděný do novin. Líbil se mu inzerát podnájmu, asi šest ulic od Unter den Linden. Dle ceny věděl, že to nebude nic moc, ale byl zvyklý na ledacos. Hned se tam vydal.

            „Dobrý den, promiňte, jste paní Webberová?“

            „Podle toho, kdo se ptá“ jízlivě odpověděla asi sedmdesátiletá žena.

            „Fritz Lösner, našel jsem Váš inzerát v novinách.

Fritz si nemohl nevšimnout, jak se mu ta žena zadívala na jizvu na obličeji a sjela pohledem na jeho hůl.

            „Mrzáky neberu. Nakvartýrujete se mi tady a pak vás nedostanu nikdy pryč. I když nebudete mít čím zaplatit a budete se vymlouvat. Myslíte, že o to stojím?“

            „Chápu Vás paní, ale týkalo by se to alespoň této noci.“

            „Ale, ani nemá kde spát! Co si myslíte?! Že za mnou přijdete a já vás přijmu s otevřenou náručí? Měl jste si to lépe naplánovat,“ a ukázala takové gesto, u kterého pochopil, že má hned odejít.

„Lépe naplánovat…“ říkal si pro sebe Fritz. Život jej vychoval, že má žít ze dne na den. Protože zítřek je strašně vzdálená budoucnost. Plánovat je tak ošemetné. Byl si vědom, že opravdu nevypadá důvěryhodně, ovšem za to jistě nemohl. Mohl jen pevně sevřít hůl a odejít. Kde byla ta žena, když on mrzl v dešti s puškou na hrudi čekaje na píšťalku…

 

Vydal se do kostela. Tam, kde cítil klid. Sám byl před válkou vychováván jako věřící člověk. Ovšem nyní cítil, že nemůže být. Kde byl bůh, když zabíjel. Na opasku uniformy měl vyryto „Gott mit uns“, ale neměli tam to samé i Francouzi? Nebo Angličané? Nemohl v něj věřit. Ne, v téhle době. Musel hned odejít. Zkusil zajít do hostince, který měl i volné pokoje. Věděl, že tam nemůže bydlet věčně, ale snad do doby, kdy si něco najde.

 

 

 

***

 

 

 

V sedm hodin ráno stál již před obchodem. „Walter&Walter. Nic se zde nezměnilo“ říkal si.

            „Buďte zdráv, příteli“ zazněl opět ten mečivý hlas jeho budoucího zaměstnavatele.

            „Dobrý den“

            „Pojďte dovnitř, vysvětlím Vám, o co půjde“ kynul rukou ke dveřím.

            „Tady je kasa. Na každém klobouku je štítek s cenou. To jen napíšete tady na stroji a pak lístek podáte zákazníkovi. Pokud si někdo přijde klobouk opravit, zapište si jeho jméno tady do knihy. Taky datum, kdy klobouk donese. Buďte milý a usmívejte se. Musíte být reklamou klobouků Walter, ano?“ ukončil majitel.

            „Kdy mám obchod zavřít?“ zeptal se Fritz.

            „O to se nestarejte, to přijdu osobně, podívat se na tržbu“ pousmál se pan Walter.

            „Dobře, to nebude nic těžkého. Mějte se pěkně a snad Vám náš klobouk značky Walter přinese štěstí“ satiricky prohodil Fritz.

            „Úsměv k tomu a je to dokonalé“ znovu se pousmál kloboučník a podal Fritzovi ruku k pozdravu. „Večer na shledanou.“

Celý den se v obchodě nedělo nic velkého. Fritz jen stál, chvíli seděl. Četl si zrcadlově otočené nápisy na výkladní skříni, zkoušel si klobouky a taky obsloužil pár zákazníků. Než byl povolán na frontu, studoval gymnasium, a tak své vystupování, jež se naučil od profesorů, nyní zcela uplatnil.

            „Tak jaké to bylo?“ kolem šesté hodiny vešel pan Walter.

            „Docela klidné. Teda až na jednu paní, která chtěla vrátit peníze za vypadnuté pírko z jejího klobouku. Prý jej normálně nosila, ale vzhledem k tvaru toho klobouku a jejího psa na vodítku jsem věděl, že lže.“

            „To je dobré! Vidím, že jste se seznámil s naší starou známou paní problémovou. Ovšem teď mám pocit, že jste na tuto práci jako stvořený. Tady máte peníze. Myslím si, že Vám asi bude lepší platit za den, než za měsíc, nemám pravdu?“ Odhadl majitel.

            „Výborně, je to lepší“ doplnil Fritz.

Venku se podíval na peníze. Nebylo to vůbec mnoho. „Jak typické. Vychválit a namazat med kolem huby, aby to méně bolelo, když dostane peníze“ opět špitl si pro sebe. „Jsem pro tuto práci jako stvořený. Stát za pultem s falešným úsměvem na zbohatlice a obskakovat je dokola. Do prdele!“ ulevil si.

 

 

 

***

 

 

 

Další den bylo to samé. Až na jednu zákaznici, kterou okamžitě poznal. Webberová.

            „Dovolte mi Vás v úctě přivítat v našem obchodě. Co pro Vás mohu udělat?“ s okázalou ironií přivítal zákaznici.

            „Kde je pan Walter. Chci mluvit s ním“ odpověděla mu paní, se kterou se setkal předevčírem u inzerátu na podnájem.

            „Pan Walter tady bohužel není, madame, ale já jej zde zastupuji a prosím, hned bych Vám doporučil tento klobouk“ sáhl do jedné z polic a vytáhl ten největší, červeně sametový klobouk a umělou květinou, broží a závojem.

            „Děkuji, nemám zájem. Chtěla jsem, když už támhle ten modrý, co je na té manekýně“ opovrženě poukázala na vitrínu.

            „Prosím“ sáhl do krabice ve skladu, aby donesl zase tu největší velikost.

            „Tak prosím, můžete si jej zkusit, chcete-li“ podal ženě modrý skvost.

            „Kdo si myslíte, že jsem? Že si ze mne budete dělat blázny?“ vystřelila paní, když ji klobouk spadl asi do půlky obličeje.

            „Promiňte, madam. Zdá se, že jsem dobře neodhadl velikost. Máte menší hlavu, než doopravdy vypadá.“ dal si záležet na odpovědi. Nemohl si nevšimnout, jak zrudla a polykala slov, která se jí honila hlavou.

            „Ta nehoráznost! Budu si stěžovat u pana Waltera!“ bouchnutím dveří uzavřela to divadlo.

 Tohle přesně Fritz chtěl. S nejvyšší slušností a až dětskou hloupostí dámu ponížit. Je si jist, že si stěžovat nebude. Ale již tak dlouho se nepobavil sám sebou.

 

            Venku pak zjistil, že má opět stejnou částku jako včera, ale nevadilo mu to. Dnes ne. Měl chuť se jen tak procházet. Zítra byla neděle, a tak nemusel brzy vstávat. Sedl si do parku pod rozkvetlou třešní a zadíval se na skupinku lidí, kteří seděli na sousední lavičce. Mluvili francouzsky… Před rokem mu vtloukali do hlavy, ať zastřelí každého Francouze. Nyní sedí asi 5 metrů od nich. Nikdo si jich nevšímá. Jen se smějí a ukazují na kostel naproti. Život je zvláštní. Moc zvláštní. Ta absurdita. Pár Francouzů, co sedí na lavičce. Jak můžou sedět na lavičce uprostřed Berlína? Někdo řekne, je konec a z mužů, kteří se při první příležitosti zabijí, jsou kamarádi. Jak absurdní je tato myšlenka. Pět metrů od něj. Pět metrů. Kouří německé cigarety, dýchají německý vzduch, sedí na německé lavičce. Pár Francouzů. Což to ta nesmyslnost života, kdy před rokem byl od nich vzdálen sto metrů a v temnotě hledal oranžové světýlko cigarety, kde by mířil svou puškou. Co se změnilo? Co?! Snad jen, že jsou ne sto, ale pět metrů a nekouří francouzský tabák, ale německý. Jsou úplně stejní, jako v zákopech. Jen bez uniformy. Jen díky páru podpisům jsou to teď kamarádi. Jak absurdní je ten svět…

            „Nemáte zápalky na cigaretu, prosím Vás?“ zeptal se plynnou němčinou jeden z Francouzů Fritze.

            „Jistě“ dostal odpověď. „Nejste Vy náhodou Francouz? Slyšel jsem, že mluvíte francouzsky.“ Pokračoval.

            „Ano, to jsem. Ve válce nás náš velitel učil pár slov německy, abychom to měli lehčí, kdyby nás třeba zajali. Není to vtipné? Zrovna tuhle frázi nás učil. A jak se teď hodí.“ usmál se a dodal již ne tak plynule.

            „Před rokem bych Vás zabil“ ujelo Fritzovi.

            „To já Vás taky. Ale je po válce a rozhodli, že máme být kamarády. Je sobota, krásný den končí. Pojďte k nám, musíme si zvykat.“ odpověděl Francouz.

            „Dobrá, stejně nechci být sám“

            „Jinak, jmenuji se Jean-Francoise Croisset.“ podávaje Fritzovi ruku šli k lavičce.

            „Fritz Lösner“ odpověděl podáním a pevným stiskem, který mu Francouz opětoval.

Fritz v podstatě žádného Francouze neviděl jinak, než špinavého, v modré uniformě a mrtvého. Tohle byl první živý, kterého viděl zblízka. Byl menší než Fritz, vlasy měl kadeřavé, které měl nyní pod čepicí. Na pravé líci mu svítilo mateřské znaménko. Snad mu nerostly ani vousy. Vypadal mladě. Asi také byl. Mohlo mu být tak 20. Víc ne. Pořád myslel na to, že to je Francouz. Jak banální věc. Pro něj ovšem ne. Pořád na něj hleděl. Byl tak stejný, jako normální lidé. I ti ostatní z lavičky. Klidně by mohli být Němci. Ba i víc. Mohli by být jeho sourozenci… To všechno letělo hlavou Fritzovi za tu krátkou cestu ke druhé lavičce.

            „Bon jour“ pozdravil Fritz.

            „Bon jour“ odpověděla mu dívka, které si všiml nejdříve. Byla krásná. Měla dlouhé černé vlasy sepnuté do copu, který měla přehozeny dopředu, a tak jej měla přes hruď. Nos měla trochu protáhlejší, stejně tak i její obličej, a tak ten nos tak nevypadal. Oči měla modré jako modř nebes při východu slunce. Malinké pihy ji jen dělaly krásnější. Úzké rty již svíraly cigaretu, kterou jí Jean-Francoise podal. Měla krásné krémové šaty s červenými perlami, které se jí houpaly pod copem. Elegantně měla nohu přes nohu a dívala se na Fritze. Musela si myslet, že je blázen, když z ní nespustí oči.

            „Tohle je Fleur, má sestra, tohle Lucien a tohle je Lucas.“ Poukázal na ostatní členy party, kterých si Fritz ani nevšimnul.

            „Pánové, Fleur, tohle je Fritz Meisner“

            „Lösner, Fritz Lösner“ opravil Jeana Fritz.

            „Promiňte, nemám paměť na jména“

            „To je Ti podobné Jeane, jednou zapomeneš i jméno vlastní sestry“ prohodil Lucas a byl potěšen, že se parta zasmála.

„Fleur, já na něj nikdy nezapomenu. Není to květ? Nebo květina? Docela by Tě to vystihovalo. Jsi tak krásná. Zrovna jako květ. Jako leknín na vodě. Bělostně bílý, čistý, jako ranní rosa pohupující se s lehkostí na hladině se žlutým květem jako srdcem, které se na noc zavře, aby ráno zase spatřilo světlo světa skrze průhledné kapky rosy odrážejíc tu nádhernou modř oblohy a zlatě zářivého slunce. Toho teplého slunce. Dvě dlaně svírající krásu pomíjivého. Obraz krásy a vřelosti pohupujícího se na hladině světa. Tak krásná jsi, Fleur“ Projelo Fritzovi hlavou. Všiml si, že pořád drží Fleur za ruku.

            „Odpusťte, Fleur, jsem zmatený“ snažil se zlehčit trapnou situaci.

            „To protože jsme Francouzi?“

            „Ano“

            „Máme být zmatení z toho, že jste Němec?“ chytl se Lucien, který zahodil cigaretu a zamáčkl ji botou.

            „Nebo že kulháte a máte hůl?“ doplnila jej Fleur.

            „Měli byste, protože ta hůl je jen módní doplněk“ řekl Fritz, který chtěl skrýt před Fleur kulhání a zároveň vybruslit z trapně vyvíjejícího se rozhovoru, ovšem odpovědi hned litoval.

            „Nevěděl jsem, že Němci hledí na módu“ zařval Jean, protože nemohl zastavit smích, který přišel dřív, než dořekl.

            „No, nehledí, mám-li být upřímný. A hůl mám, protože nemám zdravou nohu“ chtěl napravit svou chybu.

            „Lidi, já bych šel někam sednout. Pojďme ke Katzovi, tam to mají dobré.“ vstal Lucien.

            „Dobrá, konečně chytrá věc. Ale o válce ani slovo!“ dokončila Fleur, které pomohl z lavičky Jean.

„Cožpak se nedokáži bavit o něčem jiném? Aspoň se pokus!“ mluvil na sebe Fritz. Berlín znal dobře. U Katzy to nebylo zase tak dobré. To ale nemohl říci, protože to navrhla Fleur. Jak dětinské přemýšlení. Nemohl jí ale odporovat.

 

 

 

***

 

 

 

Probudil se kolem poledne. Posadil se na postel a těžce dýchal. Celý svět se kolébal a hlava byla těžká. Snažil se přemýšlet, ale nemohl si vzpomenout na nic. Rozhlédl se a viděl sako, které měl přehozené přes židli s převracenými rukávy dovnitř. Boty měl u postele. Jedna převrácená, druhá ne. Pomalu vstal, hlava mu pulsovala a každou chvíli měl pocit, že mu praskne. Teprve v zrcadle si všimnul, že má košili, kravatu a kalhoty. Ani se nepřevlékl. Musel se opřít o umyvadlo. Pořád si sebe prohlížel v zrcadle a přemýšlel. Pamatoval si na to, jak seděli u stolu a pili režnou. Povídali si o Francii. Luc, Lucien, Jean-Francoise a Fleur. Fleur. Rukama zajel do kapsy. Vytáhl pár drobných. Nic. Rychle přešel do pokoje, kde prohlídl kapsy saka. „Konečně!“ ulevil si, když ve vnitřní kapse nahmatal papírek. „Walter&Walter, klobouky na míru.“ Bylo na něm napsáno. „Do prdele.“ špitl. Znovu si zajel do kapes, aby je prohlédl ještě lépe. Převrátil je úplně ven, ale nenašel nic. Rozhlédl se po pokoji. Všechno bylo tak, jak nechal včera. „Fleur…“ prohodil a posadil se na postel. „Ach Fleur“.

Venku na ulici jej přivítal klid. Tržiště bylo prázdné, taxikáři nejezdili. Musel se osprchovat studenou vodou, jiná netekla, ale stejně ji má raději, než teplou. Cítil se lépe. Mnohem lépe. Dneska neměl sny. Poprvé od války. Šel se projít do parku, kde včera potkal ty Francouze. Byl plný. I jeho včerejší lavička. Prošel jej dvakrát, až se konečně uvolnila. Chtěl na ni sedět. Snad naivně doufal, že se ukáže Fleur. Podíval se na hodinky. Tři hodiny. „U Katzy!“ bezmyšlenkovitě se postavil. „Hospodský by si nás mohl pamatovat!“

 

„Dobrý den“ pozdravil hostinského

„Dobrý“ odpověděl.

„Pamatujete si mne? Byl jsem tady včera. Ještě s jedněmi Francouzi.“ vyhrkl opět dětinsky naivně.

„Pane, kdybych si měl pamatovat každýho, kdo sem přijde, pak bych byl bůh. Ale i kdyby, včera jsem tady nebyl. Byl tady pan majitel osobně. Dneska tady jsem já.“

„A kdy přijde pan majitel?“

„Je tady zítra od tří. Ale bude na tom stejně jako já. Ani já, ani on nejsme bozi.“

„Dobře. A jak se jmenuje pan majitel?“

„No hádejte. Je to pan Katzinski, ale jak říkám“ uzavřel hostinský, protože se otočil, aby natočil pivo hostům.

„Na shledanou a děkuji“ zachoval slušnost Fritz,

„Za málo“ kývl hostinský, protože měl obě ruce zaneprázdněné.

„Já si tě pamatuju!“ ozvalo se z rohu, Fritz se rychle ohlédl, aby poznal dotyčného.

„Ty jsi Vilém! Císař Vilém II.“ rozesmál se celý jeho stůl, který již měl notnou dávku piva v krvi.

„A ty Napoleon I.“ odpověděl Fritz, který nečekal na odpověď a vycházel z podniku.

Cítil jemnou vůni jejího parfému od stolu, u kterého byli. Nebylo to možné přes převalující se kouř cigaret a nasládlou a těžkou vůni alkoholu. Snad to byl jen záblesk v jeho mysli. „Snad by mne ani nechtěla lépe poznat. Vždyť kulhám. Mám jizvu. A nedokáži se bavit o něčem jiném, než o tom samém. Bahno, dělostřelecká příprava, ostnatý drát, zákopy a plyn. O ničem jiném neumím. Navíc je Francouzka. Nemělo by to cenu. Ani bych ji neměl jak živit. Z těch pár marek za klobouky by ji koupil leda tak jeden narcis. Cožpak mne štěstí už opustilo? Nebo ve mne dříme a čeká na vhodnou chvíli. Nevyčerpal jsem jej v zákopech? Ovšem měl jsem štěstí, že jsem ty hrůzy přežil, nebo jsem měl smůlu, že jsem je přežil a musím s nimi žíti i po válce? Kéž bych našel odpověď,“ lakonicky dokončil své myšlenky a dále kopal kamínek před sebou s rukama v kapsách. Byly čtyři. Neměl co na práci. Nikde nechtěl jít. Však kam by šel. Hlavně že je den krásný a on zdravý. Leč ztrápený životem. Je ztracen. Ztracen ve štěstí…

---