Ve spárech - 1. Kluci z vyššího ročníku

  Sedím ve školní lavici, oči upřené na třídní učitelku, která právě vypráví něco o plánovaném výletu do New Yorku. Začíná mě to nudit. Pohledem putuju po třídě, až se zastavím u Charlotte. Hlavu má položenou na lavici, oči zavřené, pravidelně oddechuje. Musím se tiše zasmát. Když spí, vypadá vtipně. Učitelka přes třídu křikne něco ve stylu, ať jsme zticha. Protočím panenky.
  Zanedlouho zaslechnu zvonek a se smíchem sleduju, jak se Charlotte probouzí.
„Dala sis pořádně na čas Charlie!“ Pronesu s náznakem sarkasmu.
„No… co jsem měla dělat Carol?“ Charlotte zívne, protáhne se a pokračuje. „Ta hodina byla tak nudná!“ Zašklebím se.
„Tak si to vynahradíme! Do téhle školy chodíme sotva týden, pojď prozkoumat místní kluky!“ Charlotte se zasměje a obě vyrazíme do rozsáhlých chodeb školy.

  Nakonec jsme skončily na školním dvoře, protože, abych vám pravdu řekla, v téhle škole asi žádní hezcí kluci nejsou… V tu chvíli do mě žduchne Charlotte a netrpělivě mě začne popohánět.
„Co je?“ Zeptám se a hodím na ni nechápavý pohled.
„Tak se podívej!“ Vyhrkne a ukáže přímo před sebe. Teprve teď si všimnu dvou kluků, stojících u černé, nablýskané motorky. Podívám se na Charlotte, abych něco namítla, ale z jejího nedočkavého pohledu jsem vyčetla, že bych ji stejně nezarazila.
„Áha…“ poznamenám, „tak na co ještě čekáme?“ Řeknu a obě vykročíme vpřed.
  Jakmile jsme se přiblížily, oba kluci vzhlédli. Ten vyšší, s hnědýma, mírně nagelovanýma vlasama a smaragdově zelenýma očima se na nás otočil a s provokativním úšklebkem si nás obě prohlížel.
„Á hele, to jsou ty nový!“ Zahvízdal obdivně a zašklebil se. Ten druhý, s tmavě hnědým rozcuchem a božíma, modrýma očima barvy oceánu, hodil naštvaný pohled na toho prvního.
„Promiňte Marcela, on jenom trochu přehání… myslím s tím zahvízdáním.“ Doplní rychle a sladce se usměje. „Mimochodem, já jsem Jonny.“ Dodá a natáhne směrem k nám ruku. Se sebevědomým úsměvem mu ruku stisknu, přestože uvnitř mě všechno vře.
„Caroline, ale můžeš mi říkat Carol.“ Představím se a otočím se na Charlotte. Ta se na mě nedívá, pohledem propaluje Marcela a já se musím pobaveně usmát. Opatrně ji žduchnu do ramene.
„Ehm, co?“ Otočí se na mě Charlotte s poněkud zmateným výrazem.
„Představ se.“ Připomínám jí při předstíraném kašli.
„Jo, jo, ehm…“ stiskne Jonnymu ruku a pokračuje, „já jsem, ehm… já jsem… já jsem…“ Potlačím nutkání vybuchnout smíchy.
„To je Charlotte.“ Pomůžu jí a protočím očima, přičemž se Jonny zasměje.
„Říkejte mi Charlie.“ Dodá, přičemž zase propaluje pohledem Marcela.  
„Rádi vás poznáváme.“ Pronese Jonny a zase se oslnivě usměje.
„Ehm… to je tvoje motorka?“ Zeptá se Charlotte s pohledem na Marcela. Ten kývne a zase se zašklebí.
„Je překrásná.“ Pochválí motorku Charlotte, přičemž se zubí na Marcela a na motorku se ani nepodívá. Pochybuju, že vůbec ví, jak ta motorka vypadá…
  Vidím, jak Charlotte otevře pusu, aby zase něco řekla, ale nestihne to, protože se najednou bůhví odkud vynoří vysoká blondýna a vrhne se na Marcela.
„Ahoj lásko.“ Pozdraví ji Marcel, přičemž ji políbí. Kouknu na Charlotte, ta vypadá jako by právě dostala silný kopanec do břicha. Je mi jí líto…
„Holky? Veronicu znáte, že?“ Zašklebí se na nás Marcel a obejme ji kolem pasu. No jistě… Veronica, to je ta holka z naší třídy, která sedí až úplně vzadu, proto si ji ještě nepamatuju …
„Jo, známe, ahoj.“ Pozdraví ji Charlotte, nepříliš nadšeným hlasem. Já jenom kývnu a usměju se. Potom se otočím na Jonnyho.
„A ty máš holku?“ Zeptám se nenuceně.
„Ne, jsem free.“ Zasměje se Jonny a mrkne na mě. Potom poodejde kousek bokem, takže ho následuju. Otočí se na Marcela, aby se přesvědčil, že ho neposlouchá a potom dodá: „Já totiž holky neoslňuju tak, že jim koupím auto.“ Zasměje se znovu a já se k němu musím přidat.
  Za dalších pár minut zaslechneme školní zvonek, a tak se s Charlotte vydáme do třídy. Právě máme literaturu. Jeden z mých oblíbených předmětů.
  Sedneme do lavice právě, když profesor vpochoduje do třídy. Oznámí nám, že dnes nám pustí video – Romeo a Julie. Právě probíráme Shakespeara. Jsem ráda, že tentokrát bude hodina klidnější, můžu si totiž konečně promluvit s Charlotte. Cestou do třídy byla zamlklá. Až příliš…
  „Jsi v pořádku?“ Šeptnu směrem k ní. Zlehka zavrtí hlavou a povzdechne.
„Noták… co jsem slyšela od Jonnyho, není to dobrá partie.“
„Když on se mi táááák líbí.“ Prohlásí Charlotte zamilovaně a schválně protáhne slovo ‚tak‘.
„Ty se tak máš Carol… ten tvůj Jonny nemá holku a navíc bylo až hmatatelné, jak ses mu líbila… jak je možné, že jsi před ním byla tak klidná?“ Pokračuje Charlotte a koukne na mě naoko naštvaně.
„Tak za prvé to není pravda a za druhé, já byla klidná jen naoko. Uvnitř jsem byla příšerně nervózní!“
„To ti nevěřím.“ Uchechtne se Charlotte.
„Kdo to tam mluví? Charlotte Cooperová? Pojď sem.“ Obě koukneme na našeho profesora.
„Hodně štěstí.“ Šeptnu, když se Charlotte začne pomalu zvedat. Profesor mezitím pozastaví video a se sarkastickým úsměvem pohlédne na Charlotte.
„Charlotte, když máš toho tolik co říct, co kdybys nám prosím zopakovala, o čem jste to mluvily?“ Přitom se podíval na vteřinku na mě.
„Ehm… my jsme… my jsme…“ začne koktat, značně nervózní.
„Slečno Adamsová?“ Otočí se profesor s nadějí ke mně.
  Ano… Caroline Adamsová. Doufala jsem, že se nikdo moje příjmení nedozví. Nechtěla jsem ho zmiňovat, protože upřímně… nesnáším ho!
  S drzým úsměvem se otočím k profesorovi.
„Jenom jsem se Charlotte ptala, jestli má raději Romea nebo Julii. A jestli by se pro lásku také zabila. Omlouvám se, moje chyba.“ Zase se drze usměju. Profesor se jenom zašklebí a pošle Charlotte zase zpátky. Bohužel pro Charlotte, jeden kluk z první lavice, myslím, že se jmenuje Dave, jí nastaví nohu. Charlotte o ni zakopne, a kdyby se nechytila vedlejší lavice, spadla by. Několik kluků z třídy se začne smát. Charlotte klesne zpátky do lavice jako pytel brambor a vyčerpaně položí hlavu na lavici.
„Díky.“ Vydechne.
„Není zač…“ Odpovím a jemně jí stisknu rameno. Dnes to nebyl ten nejlepší den. Alespoň pro ni.