Smutek

"Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt."

Vladimír Holan

(v básni Na posupu)

Smutek je poezií chráněné území,

kde hájeni jsou žal a stesk,

kam nesmí úspěch ani úsvit hvězd,

kde déšť je pláč a splín je stín,

kde hudba je sudba a smích je sníh.

 

Smutek je volná zóna

tajného obchodu s neštěstím,

kde blues má svůj stánek

vedle katedrály svatého Petra a Pavla,

chórus vězňů života zde pěje věčnou píseň

o ztraceném mládí

a nalezeném stáří.

 

Smutek je omylem puštěný starý film,

o věcech, co nikdo nechce znát,

aby se nezranila jizva jedněch

a nedokázala netečnost druhých.

(Druzí zůstanou jen druzí

a už nic jiného než druzí,

pořád jen druzí.)

Není horšího trestu

než být stále smutně druhý.

 

Smutek je hořce tlející listí

pod stromy v úvozu,

kam nido nechodí,

kde nikdo neloučí se tklivě

a nelká hudbou melancholickou,

v utrpení pozůstalých

ptáčat, co bez mámy teď samy už

budu se do světa drát

a o smutek svůj se rvát.

 

Smutek je pátá sloka desáté avenue,

co před ránem jakoby stichla

však na chvíli jen, neb procitá den,

a krátký byl, krátký,

o smutku sen,

snad jak lásky sten,

jak od moře fén,

jak mámivý vjem,

však jistě tu byl a my jsme teď v něm,

on lapil nás jako magický Šém.

 

Smutek je jiskra života v naději smrti,

je pocitem něhy nad krutou propastí nicoty,

je Ódou na pevný bod uprostřed chaosu,

mízou vytékající

z raněného dřeva mladého stromu

hojící rány druhých svou hořkosladkou vůní.

Smutek je nektar plnosti

po zapomenuté otázce poznání

dobra a zla.

Nevrací se zpátky,

zůstává tam, kde byla,

aby nás znovu polapila.

Smutek je v Něm.

 

---