Pět kulatých penízků

Co se stane, když se dva kamarádi dostanou kvůli svým nenechavým prstům a dobře míněného nápadu do potíží, které by je mohli připravit i o krk? Přečtěte si o jejich dobrodružství, o které rozhodně nestáli a o tom, jak se vyrovnají s následky, které za to budou muset nést.

Povídka má limit 42.000 znaků (zde rozděleno do šesti částí, aby se to příjemněji četlo). Jak se mi příběh povedl posuďte prosím sami, velmi ráda bych znala Váš názor :)
Díky za Vaše reakce! SR

PĚT KULATÝCH PENÍZKŮ

 

Tam'mis se radoval. Dva velké ohně ozařovaly veselící se tváře v okruhu několika desítek metrů a vzduchem se nesly spolu s živým hovorem vůně pečeného masa.

   Ratt si držel svůj korbel u prsou a usmíval se. Měl v sobě úctyhodnou dávku medoviny a tu další viděl ve své nádobě už jen po dně. S lehkým pohupováním v kolenou přivřel oči a s opilým výrazem se zaposlouchal do zpěvu a tahací harmoniky dvojice hudebníků, kteří se ve vesnici zdržovali už přes týden.

   Najednou do něj kdosi vrazil a Ratt se rozmáchlým gestem, při němž vylil i ten zbyteček alkoholu, co měl, probral z dřímoty. „Caspe,“ vydechl, když poznal, že se vedle něj postavil jeho přítel.

   „Už zase využíváš otevřenýho účtu a přílišný dobroty hostinskýho?“ ušklíbl se světlovlasý Casp, jehož výraz nebyl ani z poloviny tak opojený, jako Rattův.

   „No a?“ protáhl Ratt v úsměvu. „Přeci oslavujeme, ne? My,“ zamával rukou mezi jejich těly, „dva slavíme. Měl by ses taky bavit. Pořád se jen škrobíš.“

   Casp se zamračil a zatahal opilce za loket. „Ratte,“ sykl ne zrovna nadšeně. „Sakra chlape. Doufám, že se ti před někým nerozvázal jazyk?!“

   Ratt na svého kamaráda zamrkal a potom škytl. „Ne. Nikomu jsem nic neřekl, mami.“

   „Ježiš marja,“ zakroutil Casp hlavou a snažil se zhodnotit Rattovu opilost. „Uvidíme se zítra,“ řekl nakonec a vydal se přes úzkou louku obsazenou stoly a lidmi zpátky do vesnice.

   Ratt se sám pro sebe na Caspa zašklebil a když se těsně před ním zavlnila sukně jedné z holek z vesnice, odlepil se od země a vydal se vstříc dalším oslavám.

 

Ráno po prohýřených nocích nebývají snadná pro žádného alkoholu holdujícímu člověku. A Ratt na tom nebyl jinak. Toho rána bylo slunce příliš ostré, vůně až moc silné, půda vratká a zvuky k nesnesení hlasité. Přesto se i tentokrát zvedl z postele a se směsicí hekání a nadávání získal rovnováhu. Sice nevěděl jak se dostal do svého pokoje, ale pro jednou mu to bylo i fuk; hlavně že se nevzbudil na zemi jako minule. Vypotácel se ze dveří a z domu a zamířil rovnou ke studni. Napumpoval si na hlavu bohatou sprchu ledové vody a opřel se oběma rukama o kámen. „Dýchej Ratte, dýchej,“ zašeptal sám k sobě a pokusil se ovládnout svůj žaludek.

   Včera to byla opravdu bujará oslava. Tam'mis se konečně zbavil skupinky zlodějíčků, kteří po dva týdny pořádali nájezdy na veškeré obchody a opožděné kolemjdoucí a bylo nanejvýš příhodné, že je v tom lese před pěti dny našli právě Ratt s Caspem. Jenže ještě dřív, než je dotáhli do provizorní cely, obrali je o co mohli. A mezi všemi zajímavými věcmi bylo i pět velkých, kulatých, zlatých mincí, o jejichž původu se dalo dlouhou dobu diskutovat. Víc než ale původ Ratta s Caspem zajímala jejich cena.

   „Nejsme mi spíš vlastně zloději, než místní hrdinové?“ zeptal se Ratt Caspa, když spolu krátce po poledni kráčeli k východnímu kraji lesa.

   Casp se na něj překvapeně podíval. „Proč?“

   „Proč asi Caspe, proč?“ zakoulel Ratt očima. „Vzali jsme vlastním sousedům to, co už jim jednou někdo ukradl a oni nám ještě děkujou a přemýšlí, jak nás odměnit. Necejtíš se aspoň trochu blbě?“

  „Ne. Ty snad jo?“

   „Já se včera ožral.“

   Casp se zastavil a obrátil se na Ratta. „Šlo jen o pár drobných a nějaký cetky. Až to ve městě prodáme, dostaneme za to sotva pár šupů.“

   „A co ty mince z koženýho váčku?“

   „Ty přece nebyly ani předtím nikoho z vesnice. Proč se s tím pořád otravuješ, Ratte? Jestli tě to tak trápí, tak jim svoji půlku klidně vrať, ale na moji mi nešahej.“

   „Hm,“ zabručel Ratt a dál šlapal na suché klacky na zemi Caspovi v patách.

   Asi po dalších šesti stech metrech se zastavili u velkého vyvráceného pařezu, který za sebou nechal jen vlhkou díru nakypřené půdy prolézající žížalami a červy.

   Casp pohlédl do hlubiny pod kořeny a potom na Ratta. „Pamatuješ si kde to je?“

   „Matně,“ otočil se kolem dokola a potom natáhl ruku k nijak zvláštnímu dubu obklopenému mladými výhonky. „Tam.“

   Casp přikývl a společně došli ke kmeni. Casp vytáhl z opasku nožík a začal dloubat do suché kůry. Konečně se kousek odloupl a odhalil pás uměle vyhloubených drážek z nichž se leskly na slunci odhalené obloučky uschovaných mincí. Casp a Ratt se na sebe podívali s úsměvy na tvářích.

   „Tohle bude jednou jmění, Ratte, to ti říkám. Tohle je naše cesta nahoru,“ prohlásil Casp pyšně a přejel prsty po vyčnívajících obloučcích.

   Ratt na ta slova souhlasně pokýval hlavou a potom vytáhl z kapsy kus bílé látky a malý uhlík. Načrtl cestu lesem až k tomuto místu a Casp jednoduchou mapu rozřízl přesně v půlce. Každý si svou část bezpečně schoval do kapsy.

   „Vážně myslíš, že by jsme to potom nenašli?“ zeptal se Ratt, když se zase vraceli zpátky do vesnice.

   Casp pokrčil rameny. „Budeme pryč roky. Kdo ví, co všechno se stane. Nebo změní.“

   Ratt se zhluboka nadechl. „Páni. Pořád nemůžu uvěřit, že jsme se přihlásili. Čeká na nás město, Caspe, město!“ plácl ho po rameni. „To je už skoro celej svět,“ zasmál se.

 

„A to jste všichni?“ zeptal se chraplavě muž v barvách královského vojska, který stál na okraji Tam'misu a mračil se do ranního slunce nového dne. Byl ve středních letech a na tváři mu rostlo strniště bílých vousů. „Jenom dva?“

   „Jo,“ řekl Casp.

   „Jo co?“ zavrčel muž náhle podrážděně.

   Casp s Rattem se po sobě podívali a Casp se opravil. „Ano pane.“

   Muž se zatvářil spokojeněji a rozhlédl se po těch dvou před sebou. „Takže vaše jména pánové.“

   „Rattibert Kupsa,“ představil se Ratt a pokusil se při tom o sympatický úšklebek.

   „Caspold Setha,“ řekl Casp.

   Muž pokýval hlavou. „Já jsem Dredt, váš nadřízený, alespoň do chvíle, než vás dotáhnu do Moghu,“ vysvětlil a pohladil hnědáka, jehož hlava se houpala kousek od té jeho. „Máte všechno?“ zeptal se jich. „Potřebujete ještě zpátky, nebo...“

   „Můžeme vyrazit,“ přerušil ho Ratt a přehodil si ruksak na druhé rameno.

 

Dredt se natřásal hezky v sedle zatímco Casp s Rattem za ním čím dál znuděněji klusali v tempu koně. Bylo to únavné o to víc, že je Dredt co chvíli častoval popisy všeho, co budou muset jako rekruti v rámci výcviku podstoupit. Caspovi začínalo být jasné, že to nebude takový med v jaký doufal.

   Když už se slunce začalo schovávat mezi špičky borovic v nedalekém lese napravo od nich, Dredt zastavil ve vesnici dvakrát tak velké jako byl Tam'mis a ubytoval je v hostinci. Ratt si promnul ruce když zjistil, že výdaje cestou do Moghu platí stařík, ale jeho unaveným nohou to bylo celkem jedno.

   Ještě než se ale svalili každý do své postele, zapadli na dřevěnou lavici a objednali si kupu jídla. Dredt vypadal, že je mu jedno, kolik z jeho měšce vyždímají a tak se opravdu neupejpali.

   Když do sebe Casp ládoval už druhé pečené kuře na medu, nakrčil nos a zadíval se na kosti ve svých umaštěných rukou. „Co to tady sakra tak strašně smrdí?“ rozhlédl se po svém blízkém okolí. Jeho pohled skončil u vousatého chlapa s postavou jako sud s nímž sdílel lavici a odtamtud putoval dolů k cípu jeho vytahané košile. „Ježiši!“ zavřískal a vyskočil od stolu, až ho s hlukem odsunul. „Já doutnám! Já hořím!“ poskakoval.

   Ratt se nakláněl, aby si mohl také prohlédnout Caspův čoudící bok a když se drobné jiskry v látce začaly měnit v plamínky olizující kůži, vylil na kamaráda ne příliš vzrušeně zbytek piva.

   Casp s hlasitým oddychem dopadl zpátky na zadek. „Co to kruci bylo?!“ zeptal se a obrátil se zpátky na podsaditého souseda. Když uviděl, jak mu z rukávu vylezla jakási ještěrka s podivnými ostny po kůži, ucukl.

   Dredt se uchechtl a obrátil do sebe pohár vína. „Venkovští balíci, vážně,“ utrousil do prostoru.

   „Co prosím?“ optal se Casp. „Ta věc mi chtěla ugrilovat zadek! Poslintalo mě to nějakým hnusem,“ ukázal žalovně prstem na vousáčův dlouhý rukáv.

   Ten se konečně otočil a skosil své předlouhé obočí do ostrého Vé. „Co?“ zavrčel. „Máš snad něco proti Žabináčkovi?“

   „Žabi- co?!“ podíval se Casp na Dredta. „Od kdy žáby plivou jiskry?“

   „To není žába! Je to drak,“ řekl pyšně vousáč.

   „Já myslel, že to jsou jen povídačky,“ vložil se do toho Ratt. „Žádní draci nejsou. A už vůbec ne takhle mrňavý.“

   „Na venkově možná,“ řekl Dredt. „Ale tady už jste Moghu co by kamenem dohodil. Dám vám jednu radu, hoši. Přestaňte se všemu tak blbě divit, nebo skončíte jako výztuha dlažby dřív, než si čuchnete k dulu,“ mrkl na ně a objednal si další pohár.

 

Dalšího dne krátce po poledni se před trojčlennou skupinou objevila v dálce masa hradeb a za ní do kopce se svažujících budov.

   „To je Mogh?“ nakrčil Ratt ukazováček a vypadal trochu vystrašeně.

   „Hlavní město království, sídlo krále a váš novej domov,“ oznámil Dredt.

   „Je to asi tak osmdesátkrát větší, než jsem počítal.“

   „Já si to nechám líbit,“ mlaskl natěšeně Casp a hodil očkem po kamarádovi.

   Hlavní brána je vpustila nejen do města, ale i do úplně nového, bláznivého světa těm dvou doposud nepoznaného. Casp to cítil až v kostech; tohle je místo, kde je možné všechno. Třeba vyměnit zatím ještě záhadné mince za něco, po čem toužil. Třeba život na vysoké noze, úctu. Moc.

   Ratt měl ale při průchodu městem v hlavě něco docela jiného. Nestačil šlehat pohledem po všem tom ruchu. Nalevo od něj právě zahájil své představení žonglér s ohněm, před ním kvičelo prasátko s dlouhými vlasy jako mají malé holčičky, tanečnice v podivných šatech sváděly muže... Celá hlavní třída bylo jedno kouzelné místo a všude kolem bylo až moc nových, netradičních a zvláštních věcí.

   Jedno si ale ti dva uvědomili stejně – že drak v hospodě byl jen začátek.

   O několik hodin později měli každý v rukou složených několik kousků černozeleného oblečení a polštář vycpaný tuhou slámou. Otevřely se před nimi mřížové dveře a na dva kamarády ze zapadlé vesnice mimo hlavní cestu se upřela možná padesátka očí. Pár rukou je strčil do zad a za nimi se hlasitě zavřely dveře, což způsobilo, že se na ně podívali i ti poslední flegmatici.

   „No bezva,“ špitl Casp Rattovi. „Možná bych byl radši, kdybychom tady jen tak splynuli, než vyčnívali,“ řekl, když prošli dlouhou uličkou s křečovitými úsměvy na tvářích až ke svým volným postelím. Každého, koho minuly, odhadovali tak možná o tři nebo čtyři roky starší než oni, což věštilo problémy.

   „Posledňáčci a ještě mladší. To bude průšvih Caspe...“

   „Sklapni a nezírej už na ně,“ kopl ho Casp a tvářil se, že ho okolí právě přestalo zajímat.

 

Θ ? ? ? ?

---