Zítra je zase den

Lano utkané z nejjemnějšího wolframového vlákna žárovek,

na kterém visí celý náš svět plný rozporů,

v prostoru, kam chodili jsme za školu,

jen chvěje se a modlí, aby jej nevzňal

žár polední.

 

Jako zápalná šňůra je vlákno mých chatrných myšlenek na odstřel,

žalozpěvy holocaustů mění se v ódy národů

a já nejsem si jist, který z důvodů

je ten hlavní, že ti dnes znovu říkám, jak tě miluji.

 

Strnadela oblétla plamen svíčky a zeptala se:

pokud nepřijdu nevhod, kdo stanoví datum vašeho obřadu?

V odpoověď my zveme vás do našeho domu, odkud vyhnali jsme zloby štíry,

kde tvrdě získali jsme svou vlastní svobodu,

chceme v ní žít, však strofa zná slabost naší víry.

 

Zítra je zase den, řekla jsi,

a já v tu chvíli pocítil teplo tvé naděje

přecházející na mne podstatou naší vzájemné důvěry.

Vše není tak, jak člověk míní, mnohdy naopak,

většinou lépe však, než tušil,

ber to tak.

 

---