Obavy

První věcí zdá se býti,     
kteráž do očí snaží se mi bíti,
je touha nekončící..
Touha vrátit se jen o kus dále.
Dále zpět, jen tam pryč,
kde byl a není svět blíž..
Utrpení nastane jen tehdy,
v pravou chvíli po skončení něhy.
Když vkročíš do, nikoli z,
cítíš se tak přeplněný..
Ne, není takové, jak každý myslí,
jen dočasné a situační.
Někdy náhodné i chtěné..
Každému se zachce jindy, jinak.
Což bohatě stačí,
dělíš-li to čtyřmi,
výsledku se nedostavíš.
Pravděpodobnost zvedá se ti,
od teď až do nepaměti.
Není to tak snadné, věřte,
nezáleží na tom,
kdo podá ti ty kleště,
jež umožní ti, dat se cestou po čas deště..
Cestou zatracenou neb osvícenou,
vždy jen a pouze zvolené tebou.
Tvou malou, proradnou a chabou nicotou..
Netvrdím, žě ještě nekdy vkročím tam,
kde netuším, kým budu přivítán.