Tulačka

~~Jde od vesnice k vesnici, je sama. Její tvář tvoří pár hlubokých šrámů, které jí tam zůstali po boji s vidlemi. Svou tvář skrývala pod velkou kapucí, která patřila k ted´ už ošuntělé mikině. Byla  volná jako pták. Mohla si dělat, co chce. Na své cestě potkala spoustu lidí. Lidi co jí dali něco kousek chleba, ale našli se i takový, kteří po ní házeli kamením. Nijak jim to nezazlívala, byla smířená se svým životem tulačky a tato cesta jí vyhovovala. Procházeli neznámé krajiny, lesy a louky. Občas našla v lese nějaké jahody nebo maliny.

Po cestě narazila na malou vesničku. Procházela se po malých náměstíčkách a úzkých uličkách. Rozhlížela se kolem sebe, aby jí nic neuniklo. Zastavila se, až na malém mostě. Opřela se o okraj a sledovala vodu, co jí utíkala pod nohama. Nevšimla si chlapce, který stál na druhé straně mostu a prohlížel si ji. Po chvíli se odlepila od kraje a pomalu odcházela směrem do úzké uličky.  Chlapec se vydal za ní. Na konci uličky se zastavila a začala se rozhlížet kolem sebe. Nevěděla kam dál, tak se rozhodla jít doprava. Na levé straně totiž postávali stranou u zdi domu, nějací kluci a divně si jí prohlíželi. Šla pomalu a doufala, že ji nechají být, to se ale spletla. Kluci vyrazili za ní a obklíčili ji ze všech stran. V rukách kamení a střepy, které našli na ulici. Dívka se zastavila a čekala, co bude.  Jeden kluk po ní hodil kamenem, až se svezla na jedno koleno a rukou si chytla pravý bok. Všichni se začali smát. „Tak co tulačko, to jsi nečekala?“ Dívka mlčela. To kluka rozlítilo a hodil na ni další kámen. Trefil se do ramene. Dívka sklouzla ještě níž. „Ty neumíš mluvit?“ křikl na ni. Dívka, ale mlčela. V ten moment se na ni ze všech stran, sesypalo spoustu kamení a skla. Dívka se jen zmohla, na krytí hlavy rukama. Na jejím těle se začali objevovat hluboké ale i mělké šrámy. Hlavně na rukách a na zádech. Klukům bylo jasné, že už dlouho na nohách nevydrží, tak házeli intenzivněji. Dívka se po pár dalších minutách svezla na zem. Kámen, který ji trefil do hlavy ji,  dostal do bezvědomí. Kluci si všimli, že se nehýbá, tak přestali házet. Chvíli mezi sebou mluvili, potom jeden zvedl klacek, válející se na zemi kousek od nich a strčil do ní. Nic. Dívka ležela nehybně.“ Jdeme, s ní už sranda očividně nebude“prohlásil jeden z nich a vydal se pryč.

Dívka se probrala, až když zvonili klekání. Chvíli se rozhlížela kolem sebe a pokusila se zvednout. Zabolelo jí celé tělo. Chlapec, který se vydal za ní, u ní celou dobu seděl. Jakmile si všiml, že se začíná probouzet, usmál se a zvedl se na nohy. „Zdravím tě“oslovil ji. Dívka sebou trhla, ale skoro ve stejný okamžik udělala bolestnou grimasu. Chytla se za břicho a znovu se položila na zem. Pozorovala chlapce v obyčejných džínech a bílé košili a zkoušela odhadnout odkud je. „Vezmu tě na místo, kde ti bude líp a nikdo ti nebude ubližovat“pokračoval chlapec. Vzal ji opatrně do náruče a šel vstříc světlu, které se objevilo pár metrů od nich. Dívka jen sykla bolestí, když ji zvedal, ale nijak neprotestovala. Chlapec ji zvláštním způsobem uklidňoval, cítila se s ním v bezpečí. Položila si hlavu na jeho rameno a nechala se nést do světlem ozářené chodby.