Srpnová

Sehnuté hlavy slunečnic

unavené žárem

čekaly v řadách mlčky na vláhu.

 

Vyprahlá ústa kukuřičného listí

volala

 Už! Bože. Už!

 

A pak?

 

Blesk žárlil na horkou zem.

Bil ji.

Nelítostně. Znovu.

A znovu.

 

Přijímala.

              Bez odmluv.

       Nastavila náprsenku krupobití.

 

 

Pozdní zeleň vrátila se kraji

pochodně osik a bříz lemují

louky deštěm rozmoklé.

 

Večerní slunce je hladí po trávě

obloha hrdě nese stopy zápasu.

 

Jen polomy tiše čekají na hlad

     poledních paprsků

       ukončí trápení

ohlodají pečlivě, na kost.

 

Krajina rozpřažena doširoka

zpívá píseň dní po bouřkách.

---