nový začátek

Nechal jsem se strhnout vánoční atmosférou, která panovala venku. Šel jsem právě přes náměstí. Všude bylo cítit vůni svařeného vína a skořice. Z každého kouta ke mě doléhala nějaká koleda. Kolem mně spěchali lidé různými směry. Vánoce by měli být svátky klidu a míru, zatím vidím jen spěchající lidi, nad touto myšlenkou jsem se zamračil.

 

Šel jsem se sklopenou hlavou a nechal jsem na sebe padat sněhové vločky, které začali padat z nebe. Vánoce neslavím už pár let, vlastně od té doby co mí rodiče dostali smyk na zledovatělé silnici. Při té vzpomínce jsem se zamračil. Mířil jsem do mé oblíbené kavárny. Byla mimo centrum, ale to mi nevadilo. Měl jsem rád samotu. Zabočil jsem za roh a procházel úzkou, tmavou uličkou. Nakonci té uličky se krčila malá útulná kavárnička. Moc lidí sem nikdy nechodilo, byl tu vždy klid. Mohl jsem se tady zahloubat do svých myšlenek. Objednal jsem si to co vždycky a sedl si na mé oblíbené místo. Chvilku na to mi to přinesli a já se zadíval z okna s hrnkem v ruce. Se mnou tam byli jen stará paní, která si pořád něco povídala pro sebe a pán co si četl noviny. Trhl jsem sebou, až když práskly dveře. Podíval jsem se tím směrem a začal si dotyčného prohlížet. Byl celkem vysoký, měl delší hnědé vlasy, které mu padaly do očí, které byly jakoby nepřítomné a milý obličej. Nemohl jsem z něho spustit zrak., měl kolem sebe zvláštní auru. Koukal jsem na něho dobrých 5 minut, než jsem si uvědomil, co vlastně dělám. Odtrhl jsem od něho zrak a zadíval se zpátky z okna.

Pán neznámí dopil svůj objednaný čaj a začal se oblékat. Než ale otevřel dveře, krátce se na mě podíval. Potom odešel. Přeběhl mě z jeho pohledu mráz po zádech. Chvilku jsem se díval na dveře, ale potom jsem si rychle oblékl kabát a vyrazil za ním. Právě zatáčel za roh. Rozběhl jsem se tím směrem a opatrně nakoukl přes roh. Kráčel pomalými kroky tichou ulicí a vypadal, že si mě nevšiml. Rozešel jsem se za ním. Udržoval jsem dostatečnou vzdálenost, aby si mě nevšiml.Takto jsme šli ještě asi 15 minut. Pořád jsem měl oči přilepené na jeho zádech, až jsem se bál, že se otočí. Došel až na most, kde se opřel o zábradlí a zahleděl se do vody. Já jsem stál pár metrů od něho a rozhlížel se po okolí. V ten moment jsem to tady poznal. Tady přece rodiče... . Proč se zastavil právě tady a co tady dělá. Honili se mi v hlavě různé myšlenky. "Asi se teď sám sebe ptáš, proč jsem se zastavil právě tady". poprvé promluvil. Pohled pořád upřený do vody. Trhl jsem sebou, když promluvil. Němě jsem na něho koukal a čekal. "Na tomto místě se stala nehoda, že mám pravdu", pokračoval. Přistoupil jsem k okraji zábradlí, asi 3 metry od něj a zahleděl se do vody. Mlčel jsem. Pán neznámí se na mě otočil a začal prohlížet. Já jsem mu moc pozornosti nevěnoval. Bylo mi to jedno, moje vzpomínky se mi vraceli jedna za druhou. Celé se to odehrávalo znovu, pamatoval jsem si každý detail. Po mé tváři se začali kutálet slané slzy. Nechal jsem je téct, zadržoval jsem je až moc dlouho. V té době co moji rodiče zemřeli, jsem neplakal a už jsem to potřeboval. Nechápal jsem proč zrovna dneska a s ním. Cítil jsem jak ze mě odplouvají všechny balvany, co mě tížili na hrudi. Cítil jsem se volně. Věděl jsem, že je tam někdo se mnou a to mě nějakým způsobem uklidňovalo. Byl jsem na mostě, se svými myšlenkymi. Na rtech mírný úsměv. Plakal jse hodně dlouho. Pan neznámí mě zmáčkl v náručí a já se po dlouhé době zase cítil v bezpečí. Nikdo by neměl být na Vánoce sám.