Ostrov vybledých barev

 Rozhlížím se okolo, ale nic nevidím. Je tma. Pokusím se pohnout rukama, ale nejde to. Bolí mě celé tělo a cítím, jak se mi provazy, nebo snad pouta, zařezávají do kůže na zápěstích. Je mi horko a po tváři se mi kutálejí kapky ledového potu, ve snaze ochladit mé zdrchané tělo. Jsem mrtvá? prolétne mi hlavou na okamžik, ale pokusím se myšlenku zahnat. Nechci umřít. Prosím!

„Pomoc!“ zařvu v náhlém návalu paniky, ale v půlce slova mi selže hlas. „Prosím.“ zašeptám mezi vzlyky. V tom se rozsvítí světlo a na chvíli mám pocit, že jsem oslepla. Někdo stojí přede mnou a upírá na mě svůj pohled. „Prosím.“ zopakuji, když se mi konečně podaří trochu zaostřit. „Nechci umřít.“

„Vzbudila se.“ řekne muž potichu směrem k nedovřeným dveřím. To mluví o mně? Pomyslím si a znovu zavzlykám. „Pusťte mě!“ řeknu tiše, když trochu uklidním svůj roztřesený hlas. „Prosím!“

„Drž hubu!“ vyštěkne další hlas. Druhý muž mi stojí za zády. Cítím jak mi na rameni spočine jeho ruka a ošiju sebou. „Nehejbej se!“ řekne agrasivně, ale v jeho hlase je slyšet téměř neznatelná obava. Po tvářích mi stékají slzy beznaděje a strachu. Nechci umřít!

Výstřel. Střelili mě? Umírám? Otevřu oči a před sebou uvidím na zemi svalené tělo muže, který ještě před několika vteřinami stál přede mnou a držel v rukách můj život. Je mrtvý. S prostřelenou hlavou leží na špinavé podlaze a nehýbe se. Já chci pryč! Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, ale žádná mě nezajímá víc, než že chci pryč. Odveďte mě odsud! Muž stojící za mnou mi rozváže ruce.

„Vstávej, vypadneme.“ řekne s ledovým klidem a pomůže mi se zvednout. Všimnu si, že v ruce, kterou drží dál ode mě třímá pistoli. To on střílel. Rychle popadnu jeho ruku a zvednu se. Neskutečná bolest prolétne celým mým tělem, ale podaří se mi, udržet se na nohou. Zachytím jeho pohled, který mnou projede jako nůž. Ledově seriózní pohled.

„Kdo jste a co tu sakra dělám?“ zeptám se a těžko držím slzy, které by vedly k histerickému záchvatu pláče. Zastaví se ve dvěřích, stálě mě drží za ruku a mírně mě podpírá.

„Kdo jsem já není podstatné. Ty bys měla vypadnout dřív, než příjdou na to, co se tu stalo.“ odpoví stručně a odvrátí pohled. Jdeme dál, stále mě tak trochu táhne za sebou. Mé tělo nestíhá.

Budova je téměř prázdná, žádné vybavení. Nic. V hale stojí několik stolů a kolem nich jsou rozházené bedny. Cestou ven nepotkáme jediného člověka. Přes to mám tušení, že je tam stále někdo, kdo nás sleduje a nespouští z nás oči ani na vteřinu. Opouštíme budovu a já spatřím poměrně frekventovanou silnici, kterou neznám. Je plná lidí, kteří nemají nejmenší tušení, co mají právě před sebou.

Odešel před dvěma hodinami a ještě se nevrátil. Možná se ani nevrátí. Sedím na nepohodlně tvrdé posteli v levném motelu uprostřed města. Od toho muže jsem se dozvěděla, že jsme na ostrově. Jak jsem se sem dostala netuším. Vzpomínky se míchají s představami a má hlava je plná zmatku. Jsem ospalá, ale bojím se spát. Co kdyby se vrátil? Na sobě mám jenom spodní prádlo a jakousi bílou košili, která mi je téměř po kolena. Překonám únavu a bolesti, zvedám se a odcházím z pokoje.

Je pozdě v noci, řekla bych tak kolem jedné hodiny ráno. Ulice jsou vylidněné. Umírám strachy. Jdu bosá po stále ještě sluncem prohřátém chodníku a přemýšlím co dělat. Uteč! radí mi má mysl. Ale kam? odpovídám a znovu cítím hořké slzy v očích. Jdu dál a přemýšlím.

Východ slunce přínáší jistou úlevu, ale strašlivý hlad, odřená chodidla a neustále zrychlený tep sužují mé tělo a ani má mysl není v klidu. Každý pohyb v mém zorném poli mě vyděsí ještě o trochu víc a každý zvuk, ať už bouchnutí okenice, nebo štěkot psa, mi na chvíli zastaví srdce. Pokouším se běžet, ale nemám dech. Proč sakra já? říkám si každou vteřinu.

V městečku začná být teplo, lidé pomalu opouští domy. Bojím se, že se někde ukáže jeden z těch mužů. Co bych sakra dělala? prolétne mi hlavou rychlá otázka, na kterou ovšem neznám odpověď. Sednu si do rohu v jedné z ulic a sleduji moře. Pohled na ně mě fascinuje. Bledé domy, které se rýsují ve spodní části mého výhledu přímo kontrastují s kouzelně modrozelenou vodou. Ostrov je dokonalý, ale tak děsivý. Tmavá silueta se mi postaví před mé skrčené nohy.

„Říkal jsem, abys nikam nechodila! Jsi blbá, nebo neslyšíš?“ řekne muž, s jehož slovy mi dojde, o koho jde. Cítím pevný stisk jeho ruky na své paži, pokusím se sebou cuknout a vytrhnout se mu, ale nemám dost síly. Srdce mi buší jako o závod. Svět tmavne. Upadám do bezvědomí.

Zvednu hlavu a hned v první vteřině zjistím, že mám migrénu. Kde jsem? pomyslím si a rozespale zamžourám. Ležím na posteli v pokoji, stěny jsou vymalovány na žluto a kus od postele stojí šatní skříň, psací stůl a židle, vše ve stejném stylu a barvě. Posadím se. Jsem doma. Byl to jenom sen? řeknu si pro sebe, ale s pohledem na rozedřená chodidla a modřiny na zápěstích mě myšlenka přejde. Co se tu děje? Zkrvavené prostěradlo v oblasti mých kotníků nepříjemně studí a hořké slzy, které stékají po mých tvářich pomalu zaplavují má zápěstí, kterými se snažím pláč otírat. Co se to se mnou děje? Jsem blázen? Jsem mrtvá? Bože, pomoc!