Záblesk z minulosti: 1

Nesnáším ten pocit, že něco musím. Musím nějakm odejít. Musím něco udělat. Musím utéct. Musím se skrývat. Chci se tomu postavit. Bojovat. Tak proč už jsem zase na útěku? Odkud se bere ten strach ve mně, v mé mysli? Kdo je ten, co ho vyvolává? Kdo mi odpoví, když já sama neznám odpovědi? Co jsem vlastně zač?

„Vstávej.“ Pronesl tichý hlas.

„No tak vstávej, bež,“ zněl už naléhavěji.

„Tak utíkej, na co čekáš,“ křičel hlas skoro hystericky, „je za tebou, uteč!“

 

                S trhnutím jsem se probrala. Odhrnula jsem si dlouhé a potem slepené vlasy z obličeje a natáhla se pro sklenici vody na nočním stolku. Ruka se mi lehce klepala. Ale opravdu jen lehce. Za posledních pár let už jsem si na tuto noční můru skoro zvykla.

„I když je to vlastně noční můra, když nic nevidím? Může být noční můra hlas?“ přemítala jsem snad posté.

„Co na tom záleží,“ odložila jsem známý nepříjemný pocit do šuplíku Vyřešit později a jala se vstávat z postele. Hodiny na protější stěně ukazovaly 9 ráno. To znamenalo, že jsem zase zaspala do práce. No co, stejně už jsem neměla v plánu tam chodit dlouho. Lidé si začínali všímat. A mluvit, jak se zdálo.

Stála jsem vedle matrace, která mi nahrazovala postel, a vymýšlela co dál. Nakonec jsem jen pokrčila rameny. Stejně to dopade jako vždy. Prošla jsem místností tři krát tři metry a vstoupila do malinkaté koupelny. Jediný můj majetek, kartáček na zuby a pasta, ležely na umyvadle. Rychle jsem se umyla a začala hledat nějakou gumičku do vlasů. Nakonec jsem se musela spokojit s pouhým skřipcem.

„Vážně se nechám ostříhat,“ brblala jsem při pokusech spoutat neposedné černé prameny, které mi utíklay mezi prsty. Říkala jsem to každé ráno, přesto jsem se nenechala ostříhat už… no pěkně dlouho. Natáhla jsem na sebe džíny, mikinu a boty, hodila si tašku přes rameno a skontrolovala se v zrcadle.

„Jo holka, stejná jako vždy, tuctová, obyčejná, nenápadná. Přesně tak, jak to má být,“ napadlo mě s neveselým úsměvem. Opatrně jsem za sebou zavřela strouchnivělé dveře a zamkla zámek, který by dokázalo otevřít i malé dítě. Seběhla jsem dvě patra do přízem, kde jako obvykle postával malý shrbený děda za pultem, který byl skoro větší než on. Poposedával na stoličce a snažil se na mně zaostřit.

 Zřejmě si zase zapomněl brýle, napadlo mě.

„Ahoj Bille,“ pozdravila jsem ho slušně,“ to je dnes krásné ráno, že?“ Vážně jsem se na toho kousavého plesnivého staříka snažila být milá. On tu potřebu zřejmě nesdílel.

„Krásné? Tys holka ještě dneska nevylezla z baráku co? Zase si nešla do práce co? A jak mi zaplatíš nájem co? Už mi dlužíš za dva měsíce. Do konce týdne mi přines peníze, jinak na tebe pošlu poldy.“ Opravdu se snažil vypadat důležitě a já se opravdu snažila nezasmát. Poldy? Sám neměl oprávnění vést tady ten pajzl. Tedy pardon, motel U Tomyho.

„Ale no tak Bille, říkala jsem ti přece, že ti dám všechny prachy najednou, až budu odcházet ne?“

„Tohle na mě holka nezkoušej, já nejsem žádnej senilní děda. Takovou dohodu bych s nikým neuzavřel, ani kdybych byl namol. Zítra mi přineseš vše, co mi dlužíš, jinak se ti nepovede nejlíp,“ skřehotal dál směrem k mým zádům, když jsem vycházela ze dveří. Jak se zdá zase se budu stěhovat.

Vyšla jsem z úzké uličky a včlenila se do davu na hlavní ulice. Bill měl pravdu. Bylo pod mrakem a foukal nepříjemný vítr.

 Městečko Smalltown už ze svého názvu napovídalo, že se neřadí mezi největší města světa. Se svými třemi tisíci obyvateli se sotva řadilo mezi města. Ale mělo vlastní nákupní centrum a dokonce dvě vlaková nádraží, jak mě důležitě upozornila postarší paní první den mého příjezdu. Na jednom z těchto nádraží, to že je hlavní se pozná pouze z cedule, která nad ním visí, je i bistro Jezero. Je to vlastnějen malá kuchyňka, bar a asi tucek stolků. A taky moje současné zaměstnání. Tedy možná.

Vešla jsem dovnitř a zastaralý tvonek nad dveřmi upozornil mohutnou postavu za barem na můj příchod a černoch za barem na mě upřel mou pozornost. Podle stále ještě vyleštěné podlahy jsem dneska jeden z mála příchozích. Tedy nic neobvyklého.

„Kde k čeru seš!“ Rozkřikl se po mě barman a mrštil po mě umaštěnou utěrkou.

„Jen klid Wayete, musela jsem si něco zařídit. Asi jsem ti to zapomněla včera říct,“ snažila jsem se z toho vybruslit. Obyčejně by mi bylo jedno kdo a proč na mě křičí, ale rozzuřený Wayet byl i na mě moc . Dva metry vysoká hora svalů, která byla připravená prašit každého, kdo se pokusí o něco, o co by neměl, a tím ho poslat na pár týdnů do nemocnice, ta za pozornost stojí.

V jádru byl Wayet dobrák, to už jsem pochopila. Pomohl mi, když mě přepadla ta skupinka grázlíků první noc v tomhle městě, dokonce mi nabídl přespání a pozdději i práci. Bez otázek na mé jméno a původ. Nejspíš měl taky svou minulost.

„Zapomněla? Kruci tohle mi nesmíš dělat, Taro. Už jsem vymejšlel katastrofický scénáře, co se ti mohlo stát. Vážně nechápu, proč ses musela stěhovat k tomu smraďochovi do tý jeho barabizny. U mě by ti bylo líp,“ lametoval dál.

Ale u něj byla garsonka velká sotva pro jednoho člověka. Těch pár dní co jsem tam strávila, spal Wayet poctivě na melém rozkládacím gaučíku, na který bych se ovšem nevešla ani já a to mám sotva 170 cm. A tak jsem mu slušně poděkovala a začala shánět něco vlastního. A skončila u Billa.

„Aspoň sis měla najít něco pořádného, zaplatil bych ti to.“

Jak říkám, je to dobrák. Taky bych si představovala spaní na lepším místě, než na kterém jsem jenže… Jenže to není možné. V normálním motelu bych musela prokazovat svou totožnost, udávat kreditní kartu a tak dále. Prostě nic pro mě.

„Je mi tam dobře. Navíc, vlastně, jak to říct,…“ znervózněla jsem. Jak oznámit nejspíš jedinému člověku na světě, kterému na mě záleží, že u žmě nidy neuvidí?

„Předpokládám, že chceš říct něco jako: Sbohem, ráda jsem tě poznala, ale musím dál?“ Smutně se na mě usmíval. Bože, Wayete, vážně mi budeš chybět, napadlo mě.

„Jo.“ Víc k tomu nebylo co říct. Oba jsme věděli, že víc toho neřeknu. Wayet se otočil a na chvíli zmizel v malé místnůstce, které velkomyslně říkal kancelář. Ani ne za minutu byl zpět a podával mi jednoduchou bílou obálku.

„Co to je?“ Zeptala jsem se, aniž bych se po ní natáhla. Věděla jsem to a nemohla přijmout.

„Tvoje vejplata.“ Dál ke mně natahoval ruku.

„Opatrně jsem si ji od něj vzala a podívala se dovnitř. Vzápětí jsem s ní mrskla o pult.

„Výplata? Tak možná za rok, ne za 3 týdny Wayete. Nepotřebuju ty peníze. Dej mi kolik mi patří a-„. “A co? Nepotřebuješ je? Holka viděla ses v zrcadle? Potřebuješ nějaký pořádný oblečení, taky ostříhat a vlak tě taky bude něco stát. Já ty prachy nepotřebuju, v tomhle městě mi k ničemu nebudou. Tak mě neštvi a prostě si je vem,“ rozkřikl se na mě. Ublíženě jsem se na něj podívala a pak skontrolovala stav svého oblečení. Fajn džíny už byly dole lehce ošoupané, boty taky nejsou zrovna nové a jednoduché bílé tričko v sobě mělo pár děr. Ale takhle bezohledně mi to připomínat nemusel. A vlasy? Co se mu kruci nelíbí na mých vlasech? Byly dlouhé, tmavě hnědé a a no trochu neposedné, kroutily se na všechny strany, ale tento malý nedostatek zachraňovala spona. Taky byly lehce přerostlé a potřebovaly umýt kvalitním šamponem, ale…

Dobře nebylo žádné ale. Věděla jsem moc dobře, v jak ubohém stavu jsem. A Wayet to věděl taky. Znovu jsem se natáhla po bílé obálce. Skoro tisíc dolarů.

„Tak hodně štěstí, a koukej na sebe dávat pozor. Přitahuješ katasrofy  na každém kroku,“  otočil se ke mě zády a začal něco vyrábět ve dřezu. Věděla jsem, že nechce, abych mu děkovala. Taky se nechtěl loučit. Nesnášel to. Ale to já taky, takže jsem se otočila a zamířila ke dveřím. Už jsem měla v ruce kliku, když se ke mě donesl jeho hlas: „Taky se po tobě někdo ptal. Zrovna dneska ráno kolem šestý.“

Ztuhla jsem. „A kdo?“ Snažila jsem se mluvit bezvýrazným hlasem. Kdo mě mohl hledat v tomhle zapadákově, kde jsem se nijak neprokazovala? Kde jsem byla sotva tři měsíce? Kde sakra nikdo neznal ani mé pravé jméno?!

„Nepředstavil se. Byl to mladý kluk, možná kolem pětadvaceti. Slušně oblečený, dobře i mluvil, ale s nějakým přízvukem. Hledal tě. Teda myslim. Popis by seděl, ale řikal, že se ta osoba jmenuje Katarina. Tak sem řek, že nevim. Jenom mě napadlo, že bys to možná chtěla vědět.“

Zavřela jsem oči. Černé vlasy, šedomodré oči, vyšší než já v krémových kalhotech, bílé košili a polobotkách. Vše šitých na míru. Chladný úsměv na rtech, když se ptal. Chladný pohled, když odpověď nedostal.

„Až se sem vrátí… Řekni mu vše, co víš.“

„Nemyslím si, že se sem vátí, řek sem mu, že nic nevim.“

„Věř mi Wayete, vrátí se. Znám ho. Hledal mě.“ V hlavě jsem měla prázdo. Tři měsíce, jak mě dokázal najít taky rychle? Jak to že mě pokaždé najde rychleji a rychleji?

„To mi došlo holka, alejá toho stejnak moc nevim.“ Jeho hlas zněl ustaraně.

„Já vím, že ne. Jen mu prostě nelži ano? Slib mi to, prosím.“ Můj hlas zněl naléhavě.

„Okej, Okej, řeknu mu to málo, co vím o té přivandrovalce, co tu chvíli pobyla. Slibuju. A teď už běž. Mám ještě nějakou práci.“ Dodal a zmizel někde vzadu.

Ze dveří jsem doslova vylétla, obálku křečovitě svírajíc v ruce a běžela k tabulím ukazujících odjezdy vlaků.

Doufala jsem, že budu mít čas si místo pro svůj další pobyt pořádně promyslet, proto jsem se uchýlila do tohoto malého městečka uprostřed státu Washington, alejak se zdá, smůla se mě stále nepustila.

První vlak jel za dvacet mimo přímo do hlavního města. Další vlaky jely nejdříve za hodinu. Mám tisíc dolarů, to je dost i na letenku, můžu vypadnout z Ameriky, napadlo mě. Jenže to znamenalo identifikaci. To nepůjde, ale rozhodně se tam na chvíli ztratím. A pak vymyslím co dál. Doběhla jsem k přepážce a koupila jízdenku. Pak jsem zbylý čas strávila u automatu s kávou. Stihla jsem vypít dvě, než ohlásili příjezd mého vlaku. Celou tu dobu se mi dařilo předstírat, že se nic neděje. Že se zase jen stěhuju o kousek dál. Ale jakmile jsem vstoupila na nástupiště a spatřila kovové tělo mého vlaku, došlo mi, že zase utíkám. A že pořád nevím proč. Nastoupila jsem a našla prázdné kupé. Zatáhla jsem závěsy na dveřích i na oknech a zamkla dveře. Až pak jsem si oddychla. Složila jsem se na koženkovou sedačku a snažila se zklidnit náhle poblázněný dech. Naproti mě bylo na zdi malé špinavé zrcadlo. Viděla jsem svůj uhnaný výraz, ostražitý pohled v očích, strhané rysy, kruhy pod očima. Ano, naprosto přesně jsem věděla, co Wayet myslel tím, jak špatně vypadám.

Uklidni se, přemluvala jsem sama sebe, jinak se zase stane něco, co nemá.

Zavřela jsem oči a s hlubokým nádechem jsem se pokusila zklidnit svůj dech. Jsem v pohodě, sedím ve vlaku, pryč odsud, pryč od něj. Budu ve velkoměstě, ztracená, jdena mezi miliony, a než mě zase najde, budu zase o kousek dál. Ne jestli, ale až mě najde, protože on mě najde vždycky. Tak jistě jako, že zítra vyjde slunce, jsem nepochybovala o tom, že mě znovu dožene. Vlak sebou cuknul, když se rozjížděl.  Otevřela jsem oči. Rozhrnula jsem závěs, abych se rozloučila s tímhle městečkem posledním pohledem na špinavé nádraží. A můj pohled se zabořil do šedomodrých očí sotva 10 cm od těch mých.

---