Černá Ovce 2

II. Teressa

Pomalu si začínal zvykat, na přistávání v tomhle skytém doku. Je pravda, že poprvé, když ho na tajnou základnu rebelů Tom Aster vzal, nepokálel se strachy jen díky tomu, že nemusel řídit a že věřil, že Aster ví, co dělá, když se najednou střemhlav řítí doprostřed měsíčního kráteru. „Jo tady je to trochu o hubu,“ smál se tenkrát. „To musíš jako za dávnejch válek ve dvacátym století, když ještě měli střemhlavé bombardéry.“ Držel manuální řídící páku s takovou lehkostí a klidem, že mu to strachy polomrtvý John Veg záviděl (ač nikdy nikomu do té doby nezáviděl, neboť je toho názoru, že každý má vždy přesně to, co si v daný moment zaslouží) a závidí mu to vlastně dodnes, kdykoli zadává do řídícího počítače nesmyslné pokyny (které mají za následek zmatení sledovacího systému a zároveň naklopení lodi do správného úhlu). Na lodi jsou jen spolehliví lidé, kteří na Teresse již několikrát byli, takže nebude problém s touhle neplánovanou zastávkou nezanesenou do palubního deníku. USS Black Bride se začala pozvolna naklánět a John se chopil mikrofonu palubního rozhlasu: „Pozor, pozor, hlášení kapitána lodi! Hovoří kapitán lodi, major John Veg, naklánění, které zatím necítíte, ale brzo kurva ucítíte není způsobeno žádnou z drog, jež vám koluje v žilách ani kocovinou. Je to tím, že přibližně za hodinu zadokneme na Teresse, což znamená kurva co?“ Sborové: „Kurva, Party!“ zaznělo k jeho uším až na můstek, kde si dnešní den vyžádal být sám. „Jo to znamená Party, takže koukejte pařit co to dá a vyřešte co můžete, protože za tejden odsud odlítáme někam hodně do prdele daleko, tak daleko, že ani já zatím nevim kam, a veškerý věci, který potřebujete a nevyřešíte tady už prostě až do další kreténský servisky nevyřešíte. Howg, domluvil jsem.“ Vypnul mikrofon a pro jistotu vyrval i jeho jack ze sdířky. Nikdy nevíš, kdo tě může poslouchat. „Jó děvky,“ zamyslel se. „Další věc, která v docích stojí za to.“ Ne že by na skrytých základnách typu Teressa nebyly děvky, ale certifikované doky měli certifikované snad všechno, od klik na hajzlu právě po bordely, kde diky všemožným certifikátům o toleranci a rasové snášenilovosti bylo možné ošukat prakticky cokoli,od děvky z betelgauze 5, která byla prakticky humanoidní (až na dvě hlavy s nimiž se daly ovšem dělat věci,..o nich geleman meluvi) až po jeden hyprinteligentni odstín modré barvy, jez vám pro tyto případy zalomili do hranolu dle vašeho výberu. Ale na Teresse zase byly kromě certifikovanejch kurev všech ras taky holky, víceméně humanoidní, které rády dali i týpkovi jako byl major John Veg nikoli za jeho kredity, ale pro jeho osobnost a na ně se major těšil především. Ani ne na sex zadarmo, ale na radost z lovu. „Já vlastně nemám rád vesmír,“ říkal si, když přes hlavní výzor koukal do temnoty, jez pro něj vesmír ztělesňoval a čekal na okamžik, kdy se v jednolité černotě objeví šedivý okraj měsíce. „Aster tvrdí, že vesmír je barevný a krásný, no nevím. Moc barev ani krásy jsem v nem zatím neviděl.“ Vesmír představoval pro majora Vega jen obrovské hřiště, na němž bylo možné provést Party (která je jak on říkal, jedním z pilířů spokojeného života a naprostá nutnost k přežití ve vesmíru) a které ale nikdo moc dobře neudržoval (a on na to pro samou party neměl čas). Přistávání na Teresse nebyla zrovna příjemná záležitost, třebaže to nebylo nic proti manévru, kterým se zahajoval sestup, loď prostě střemhlav prolétla tunelem, velkým přesně tak, že se do něj USS Black Bride vešla jen díky nanotechnologiím, které dovolovali z ní občas něco ulomit, protože to zase dorostlo, a plácla sebou na břicho v rozsáhlém přistávacím hangáru vybudovaném stejně jako celá základna pod povrchem odvrácené strany měsíce plantety Země. Posádka již byla zkušenostmi poucena, že tento toto plácnutí s sebou na břicho může neopatrného stát veškeré zásoby alkoholu, je-li nezabezpečen a ve skle a proto již od kapitánova hlášení běhali po lodi a obalovali své lahve tlumícím materiálem (popřípadě se snažili přelít do plexi nebo vypít vše, k čemu již nesehlali bublinkou fölii). Major Veg tohle hemžení pozoroval na několika monitorech dávajících mu relativní přehled o dění na svojí lodi a měl z něj upřímnou radost. „Moji lidi,“ říkal jsi. „Jsou tak podobní jako já. Každý je jiný a všichni sou si rovni, všichni ví, že letí na místo, kde je toho chlastu nepočítaně, ale stejně vynaloží tolik námahy, aby zachránili pár flašek nekvalitní whisky, mám svoje lidi rád.“ V tom se ozvala rána, celá loď se otřásla a monitory oslepli. Loď přistála. Průzorem,teď už se zvednutými radiačními štíty, takže naprosto čirými, bylo vidět několik železných trámů podpírající strop a stěny (jež pro zmenu vidět nebyli) a jeden z nápisů Kamino stále žije v našich srdcích, které byli po celé základně a nikdo už nevěděl, co znamenají. Jedině na Teresse nechal s klidným svědomím svoji loď dokovat a opustil její palubu na více, než 12 hodin. V tomto případě na celý týden. Velice se na to těšil. Na tu možnost být někde jinde, než ve svém království a stále být král, a nikoli ustrašený poddaný, jež ji po každém opuštění lodi musí dát prohlédnout spřáteleným nanorobotům, aby zjistili, kde co přebývá. Pískajíce si dávnou hardrockovou pecku, jež byla klasikou již na konci dvacátého století, jež tak obdivoval ulehčeně opustil můstek, aby se na něj posléze vrátil, zapojil mikrofon palubního rozhlasu a po chvilce zaváhání začal poslední hlášení kapitána pro posádku před touto opravdovou dovolenou: „Pozor, pozor, hlášení kapitána lodi! Hovoří kapitán lodi, major John Veg, jistě vám došlo, co byla ta rána a já doufám, že jste stačili všechny zásoby tý levný certifikovaný sračky z doku Mara zachránit, abyste je mohli vyházet do vesmíru, protože budete potřebovat místo pro pány Danielse a Jamesona. Prosím všechny, aby na tejden opustili loď, protože tohle bude nehorázná kalba a já nechci mít v chodbách nablito. Party zdar! Howg, domluvil jsem“ Sundal nohy z konzole řídícího počítače, urovnal křeslo, aby až po týdnu přijde rozbitý jako bar po pitce omikroňanů, mělo aspoň něco štábní kulturu. Zhasnul světlo, na což poprvé zapomněl a tentkrát už definitivně zaklapl dveře a vydal se směrem ke své kajutě. Plánuje jen cirka dvouhodinový poslech výběru z klasických alb Alice Coopera a Nikkiho Sixxe, při němž hodlá prohledat kajutu a do co nejmenší tašky nacpat co nejvíc věcí, aby se sem fakt nemusel vracet. Rozhodl se, že půjde z lodi v tom, čemu se v galaktické armádě říkalo „pracovní uniforma“, ať už tady v těch zelených špinavých hadrech bude působit jakkoli nepatřičně a svůj drahocenný civil navleče až po důkladné sprše v pokoji, co si na tyto vzácné chvíle pronajímal nad klubem 83. Složil několik černých triček a černé kalhoty do komínku, přihodil perfektně vyleštěné civilní kanady, taštičku s kosmetikou a zavřel zip na vojenské tasce s jeho jménem hodností je jménem lodi. U jeho jména se vyjímali dva dubové listy na něž byl obzvlášť hrdý,neboť značili, že je ve svých 26 letech již majorem, takže se rozhodně nejednalo o věrnostní postup, jako například u generála Kaha. S povzdechem vyndal z poudra u pasu svoji pistoli, kterou sice podle předpisů musel nosit, ale měl ji rád, jnže na Teresse předpisy neplatí a proto by tu byla jen zbytečným železem houpajícím se mu moc blízko rozkroku (navíc ví, že by byl schopen ji propít a stejně lepší zbraní, než glock je v místních podmínkách černá lakovaná hůl, jež právě vyndal ze skříně a pověsil na ni vojenskou tašku). Jestě si na hlavu uvázal černý šátek a opustil kajutu. Na týden přestal být majorem Vegem a stal se opět Johnem, dvacetipětiletým mladíkem s právem si užívat.