Černá Ovce 3

III. Bea

V pánské kostkované košili o mnoho čísel větší, jež měla uvázanou na uzel tak, že ukazovala celé perfektně vypracované břicho a miniaturních kraťáskách, jež nenechávali moc prostoru imaginaci stála u nebesky modrého Buica Le Sabre, toho klasického korábu silnic konce šedesátých let dvacátého století (a majorovo srdce zaplesalo nad tím, že jej Teressa vítá hned zdvojenou krásou) a houbou po něm spíš jen roznášela pěnu, než aby ho opravdu myla. Na okamžik zatoužil oslovit ji, avšak včas si uvědomil nevhodnost svého erárního oděvu a také skutečnost, že se sprchoval před celými dvanácti hodinami a mezitím spal, a tak není ve vhodné kondici pro konverzaci s kvetinou, proto jen na znamení pozdravu zvihl malíček a ukazováček levé ruky a ona toto dávné gesto oplatila. Usmál se a ona taky. Před klubem 83 stálo několik starých klasických motorek, vesměs značek Indian a Harley Davidson, vesměs se ani netvářili, že by mohli být provozuschopné, a stály tu vlastně jen proto, že osmdesát trojka byl motorkářský klub a co je motorkářský klub bez motorkářů a motorek, to platí dokonce i v době, kdy je benzínu několik posledních barelů a ty jsou v muzeu. Uvitř nebyl nikdo, dokonce ani starý Ruby, který tu obsluhoval. Major si sedl na jednu z barových židlí, jež sice stabilitu pouze předstíraly, ale zase tím pádem fungovali jako jakýsi posilovač svalů celého těla, jak musel člověk neustále vyvažovat nestejně dlouhé nohy, a opřel se o barový pult. Během chvilky v klidu došla ona dívka, jež venku umívala Buicka a zamířila rovnou za bar, což ho udivilo. „Co se stalo s Rubym?“ zeptal se pln obav (přeci jen Ruby nebyl zrovna nejmladší už v době, kdy se s ním coby armádní zelenáč, kterého do armády vzali v 16 letech jen díky zfalšovaným dokladům, jež tvrdili, že je mu 21, seznámil. „Umřel, zdědila jsem to tady po něm,“ potvrdila vzápětí jeho obavy. John moc dobře věděl, že smrt je nevyhnutelná, jen pro některé druhy je to jen banální příhoda vhodná k vprávění vnoučatům, přesto byl prostě přesvědčen, že někteří jsou nesmrtelní, a jedním z nich byl zrovna Ruby. V tom zaregistroval něco, čeho si před tím nevšiml, celý interiér byl totiž najednou vyladěn spíše do černé, nikoli do obvyklého chromu. Dokonce i desky stolů vyrobené z tvrzeného skla byly černě tónované, místo obvyklé průhlednosti. „Není to dávno, co?“ zeptal se. „Minulý týden. Nikd tu není, protože má zrovna pohřeb, já na něj nemůžu, protože je mimo základnu..“ tázavě se na ni podíval: „..nechci o tom mluvit s cizincem, jestli mi rozumíte.“ „Jsem John Veg, teď znáte mé jméno a nejsem cizinec.“ „Vím, kdo jste, vaše pověst vás světelné roky předchází, ale to nic nemění na tom, že jste cizinec. Mimochodem já jsem Bea.“ „Těší, mě Beo. No a teď teda bych asi potřeboval trošku promluvit s panem Jamesonem, jestli je to možné.“ Teď onen tázavý pohled přišel od ní. „Chtěl bych panáka Jamesona, nebo jiný irský whisky, co tady máte. A vy si dáte se mnou na to naše seznámení.“ Na okamžik chtěla zaprotestovat, ale cosi v Johnových očích jí donutilo bez řečí nalít do každé ze dvou whiskovek s leptaným logem klubu 83 na dva prsty medově zbarvené tekutiny vonící dřevem. „Chtěl jsem se vás zeptat, ten pokojík nahoře. Měl jsem s Rubym dohodu, vždycky když jsem přistál na Teresse, půjčil mi ho na přespání, abych nemusel chodit ze stanice k dokům a spát na lodi. Platí to pořád?“ „Když vám nebude vadit, že v posteli spím já.“ Major se rozzářil nad touto představou oním vnitřním světlem, jež u rasy, z níž pocházel jeho otec (matku má pozemšťanku) znamená silné vzrušení, Bea si toho všimla a pro jistotu doplnila: „a tak vy budete spát na zemi.“ Světlo o něco pohaslo, avšak jiskřička tam stále zůstávala. „Co o mě říkají ty pověsti, které jste slyšela?“ „Že prý jste perverzní prase,“ odpověděla mu se širokým úsměvem a usrkla ze svojí skleničky. John Veg byl sice poněkud zklamán, že nevěděla nic o jeho armádních úspěších, jež ostatně dokazovalo to, že ve svých 26 pozemských letech byl již majorem, ale zase měl tak nějak předpokládat, že k uším barmanky v klubu 83 se dostanou spíše historky ze života, jež vedl, kromě toho armádního a který se před armádou snažil celkem slušně tajit. „No ale zatím si to o vás nemyslím, mě přijdete milý,“ dodala se sklopeným pohledem a na bar položila kartu. „To je od dveří, abyste si tam moh hodit ty věci.“ Na schodech do patra se nezměnilo vůbec nic. Stále tu byla stará zarámovaná fotka skupiny Motley Crüe a plakát Alice Coopera, již vybledlý, dnes ještě o něco víc. Zato v pokojíku na něj čekalo překvapení, ale nemohl říct, že nemilé. Prostor, jež si pamatoval jako malou zatuchlou špeluňku, kde nebyly pavučiny jen proto, že na Měsíci nebyli žádní pavouci, kteří by je udělali, byl čisťounký a útulně ač stále minimalisticky zařízený. Jediné, co se nezměnilo byla obrovská postel, jež v podstatě zabírala většinu plochy,jen teď přes ni byl purpurový přehoz. Stěny byly ostře bílé a na zemi černý koberec. Otevřel dveře do druhé, ještě menší místnosti, odkud se šlo do miniaturní koupelny. Byla prázná, stěny byly černé a koberec na zemi čistě bílý a s vysokým hebkým vlasem, připomínal vlnu omicronských ovcí. Ze všeho cítil onu vůni, kterou měl rád, možná i proto, že jí bylo ve vesmíru nedostatek, vůni ženy. Ty dva dny na Teresse se náhle zdály být ještě lepší s představou, že bude moci sám sobě lhát, že tahle žena, jež voní všude kolem je jeho, až bude usínat pod svou přikrývkou z omickronského merina na onom bílém koberci. A Bea bude jen jedny dveře od něj.