Včerejšky

Víš… Pamatuju si to jako včera. Nebo klidně předevčírem. To naše neustálé omlouvání včerejšků, trochu kouzelné, jak dlouho to vydrželo. Občas byly včerejšky těžší. Plné všech těch malých detailů, ničící naše já, které jsme tak dlouho pilovali. Bojovali se vším a všemi, jen abychom se ujistili, že si nakonec prošlápnem naši cestu, nehledě na závěje.

Naivita lidí mě nepřekvapuje už dlouho, ale… Divný, ta moje se vždycky projeví v těch nejhorších situacích, nemyslíš? Jak jinak bychom to zvládali takovou dobu. Oddělení lidmi, cíly, potřebami, dálkou a bůh ví, čím ještě. Stejně jsme vždycky našli způsob, jak se na chvíli chňapnout za ruce a dělat, že svět byl stvořen pro nás a ne my pro něj. Lidský chyby, co jsme si nebyli schopní připustit, protože proč bychom měli být asi lidi, že ano.

Víš, když říkám že si to pamatuju jako včera, mám tam jeden kousek skládanky, který mi tak trochu unikl. Kdy přesně se to začalo tak hrozně srát?

 

                                                                                              ***

 

Bar. Klasika, kde jinde bych byl. Jasně, přijdu za hodinku. Ahoj.

 

Vyfouknu kouř. Zamrkám. Že prej bych si dal ještě jedno. Jasně, mám deset minut, ale per to čert. Zapřu se rukama o stůl a spíš silou vůle se postavím. Barvy se trochu rozmažou, hlasy zhoustnou do jednotvárného medu, dunícího v uších. Ledabyle nohou odsunu židli a vyvrávorám se do prostor baru. Probleskne myšlenka na cestu doprava. Následně jí pleskne vzpomínka na to, že jsem tam chtěl jít celou dobu, proč si to sakra připomínám.

Zašmátrám v kapse. Cítím pohledy na má záda. Neotočím se. Vytáhnu dvacku a hodím ji do jukeboxu. Snažím se soustředit na názvy skladeb, ale písmenka po obrazovce skáčou, jak se jim zachce. Naštvaně vrazím do pár tlačítek, čímž se obrazovka rozmaže ještě víc. Chvíli jen namátko mačkám čudle. Pravým ramenem se opřu o přístroj a zabořím do něj hlavu. Chce se mi spát…

 

Kde kurva seš??!

Zařve na mě pohlavek. Rozhlédnu se. Aha, to seš ty. Hm. Zvedne se mi žaludek, ale dokážu se udržet. Mdlé světla, pár opilců u vedlejšího stolu. Barman sbírající sklo. Hukot v uších, sucho v puse. U mé ruky shozená sklenice a rozlité, lepící pivo. Co se to jen sakra… Ptám se co to sakra znamená, slyšíš mě? Zvednu hlavu. Přes příšernou bolest v temeni se ti zahledím do tváře. Zamrkám, trochu zaostřím. Jo, takže seš nasraná..

Doneste mi někdo vodu proboha… „Co tu děláš?“ zeptám se tě. Co asi, před půl hodinou mi Denis volal, že jsi spadl na zem, ať pro Tebe přijedu!

Snažím se marně vzpomenout. Jen si začnu uvědomovat že mě bolí hlava a levé rameno. Pomalu se začnu sápat na nohy. Před očima se mi rozjiskří a začnu padat. Na tebe. V zoufalství z přehnaně fungující gravitaci se rozmáchnu rukama, chňapnu tě za ruce. Další rána. Otevřu oči.

 

Ležíš vedle mě. Soptíš, z očí ti tečou slzy. Zmrde… Procedíš mezi zubama. Začnu něco hulákat, ale to už je u Tebe Denis a pomáhá ti na nohy. „Vole ses posral ne?“ zeptá se mě a odvádí tě pryč.

„Takže ty to teď táhneš s tímhle?“ Začnu řvát na Vaše záda. Je mi mizerně. Cítím tlak ve spáncích a v puse železitou chuť krve.  

Chvíli jen ležím na zemi. Z koutku mi teče slabý pramen krve. Žaludek se obrací a v hrudi mi bije jako na poplach. Fajn, postavím se. Zvládnu to. Položím dlaně na zem a pomalu začnu soukat kolena k tělu. Rozkašlu se a spadnu zpátky na zem. Opilci co mě pozorují se začnou smát. „Piče…“ zamrmlám a hledím si svého. Jeden z nich vstal. Sakra, ještě tohle..

První kopanec jsem schytal do žeber. „Cos to říkal? Co? Frajere, na ženskou sáhl, tak koukej být frajer aspoň na to, abys sáhl i na mě! No dělej kurva!“ rozeřval se a znovu mě kopl do boku. Zádama jsem vrazil do židle a rezignoval na jakýkoliv další pohyb. Už jsem čekal další kopanec, když se vrátil Denis. Nevím, o čem se to s ožralou bavil, ale další ránu už jsem neschytal. Jen jsem cítil, jak mě chytl za límec a vytáhl na nohy. Vyklopýtali jsme ven.

 

Sedím na lavičce. Taxíka co mi zavolal, jsem poslal pryč. Zapaluju cigárko. Všechno se točí. Nemám moc ponětí, kde to jsem, ale časem se snad najdu. Voláš mi.

Ne, děkujem. Roztřeseně si vjedu rukou do vlasů. Pohled upřu na list před sebou. Kdybych měl aspoň tušení kolik toho v sobě zase mám. Vím jen, že dost velká část chce ven.

Pomalu vstanu a jdu. Ty už doma nebudeš.

 

                                                                              ***

 

Vážně nevím. Vím jen o těch včerejšcích. Těch kdy jsem seděl doma, hryzal si nehty a věděl, že dokud se o pár dní později neotevřou dveře, nebudu o Tobě vědět nic.

Těch včerejšcích, kdy jsem ztracen v drincích chodil ulicemi s jinými. Včerejšcích kdy jsem schovával jehly v šuplíku a kdy.. Na co to připomínat dál, víme to oba.

A pak přišly dny další a mohli jsme zapomínat. Ale dál už to asi nepůjde, protože nakonec i my jsme jen lidi. Neviděl jsem tě rok. Rok co jsi zmizela a cokoliv přišlo, nemohlo zaplnit těch pár včerejšků.

Jsme jen lidi. Ale až tohle dočteš, já budu jen nádobou, která se po čase rozpadne na prach. 

---