Černá Ovce 4

IV. 63

Pozorovala oknem svého nebezky modrého Buica na němž pozvolna zasychala pěna. Tohle se  bude fakt špatně rozlešťovat, pomyslela si při pohledu na množství pěny, co stačila před příchodem majora Vega rozpatlat nejen po kapotě, ale i prakticky po celé přední části auta. Po schodech se ozvaly chvatné kroky, takže dolila Johnovu skleničku. Na schodech se konečně objevil John, svoji košili nesl v ruce a opravdu teď nevypadal jako voják. Spíš jako dítě, pomyslela si Bea při pohledu na jeho vystouplá žebra a hubené břicho. Major se jen usmál

„Já vám jdu jen říct, že se jdu ještě osprchovat, abyste si nemyslela, že sem třeba upad, praštil se do hlavy a teď vám tam krvácím na podlahu.“

Opětovala jeho úsměv a když major opět zmizel v patře, upřela opět zrak k autu, jež stálo zaparkované před vchodem, lehce stranou od motorek. Vypila whisky připravenou pro Johna na ex a vyrazila smýt aspoň tu pěnu,než dorazí smuteční hosté. Prohlédla si bar pak celý prostor klubu a přepadnul ji náhlý smutek. Ne ani tak po zesnulém bývalém majiteli, jako paradoxně po tom, před čím sem na Měsíc vlastně utekla.

Neměla zas tak špatné dětství. Její všemi ostatními nenáviděný otec byl doma někým zřejmě úplně jiným. Nebo je také možné, že jí špatné vzpomínky nechal vymazat z paměti, jako to prý dělával se zajatci. Stejně ho milovala a utekla vlastně jen kvůli tomu, že ji pověst jejího otce dostihla a ranila v tom nejbolestivějším místě. Chyběl jí, a věděla, že ona jemu jistě taky, třebaže to zcela určitě nechápe a hrozně se zlobí.

Najednou ji v zápěstí cosi zapálilo, jakoby tam někdo přiložil špendlík. Podívala se a nikde nic. Lehce si ono místo promnula a vyrazila ven k Buicku. Světla již ubývalo, jak Slunce zapadalo za zemi a také jak se světlo tříštilo o gravitační kopuly nahrazující dýchatelnou atmosféru a také gravitaci. A tahle ještě navíc s vrstvou rušící sledovací systém, jehož čip měla v zápěstí od dětství implantovaný.

Čistou vodou a novou houbou odstraňovala zbytky saponátu z auta a suchou jelenicí jej poté ještě dosušila, že se leskl jako kaštan a po měsíčním prachu, který na všem i přes všechnu snahu jej filtrovat ulpíval ani památky. Čas vyzkoušet ten nový odpuzovač prachu na chrom, který byl sice podle návodu jen na chrom, ale jelikož to byl jediný antistatický postřik, který prý opravdu na měsíci fungoval, používal ho každý na všechno. Od oblečení, přes boty až třeba pro motorky, všechno pak stačilo jen setřít hadříkem nebo hnědou koženou utěrkou z jemně vydělané a vyčiněné kůže jíž se Grakut ví proč říkalo jelenice. Avšak Bea věděla, proč je tak ceněná. Zvlášť když se teď dívala na svůj odraz v nebesky modré kapotě prastarého korábu. Zamyslela se nad tím příměrem. Je jasné, že v době narození tohohle kousku bylo vlastnictví auta cosi, jako je teď pro někoho vlastnictví lodi. I když auta byla přeci jen dostupnější. K jejich řízení prý stačila plastová karta, kterou vám vydali, když jste dokázali, že umíte vyměnit kolo a odpovíte správně na pár otázek. Jak směšné s porovnání s galaktickým předpisem o vlastnictví lodí

Obloha rozmlžená kopulí začínala znatelně tmavnout, což byl jasný signál, že slunce zapadá za zemi. Podívala se nad sebe, ale místo hvězd, jež tolik milovala a všech barev vesmíru zahlédla jen rozmazanou plochu připomínající obrazy slepého malíře se zvláštním smyslem pro humor. Milovala tu volnost, kterou tady na Teressa už rok zažívala, začínala si zvykat i na poněkud obhroublé způsoby rebelů, a vlastně začínala milovat i je. Jediné, co jí tu chybělo byl otevřený pohled na hvězdy, neboť kvůli čipu pod kůží zápěstí nemohla z pod ochranné kopule. Onen bod opět zapálil. A ona si to až teď spojila. Čip se aktivoval. Jak je tohle možné? Vždyť ochranu nebylo možné narušit. Pálení zesilovalo a spolu s ním se zesiloval i bručivý zvuk, který jí připadal povědomí, avšak nedokázala jej zařadit. V dálce zahlédla sloupec zvířeného prachu a v něm kráčející postavy. Naposledy se podívala na svého Buica a teprve když míjela motorky u vchodu, došlo jí i tohle. Chyběl Rubyho černý sportster. Bylo veřejným tajemstvím, že Ruby má někde ulitý galon benzínu právě na tuhle poslední cestu.

Ani nepřemýšlela, kdo ho řídí, podle místních pravidel se chlapi nejdřív poprali slovně, pak si to zřejmě venku (protože tady se žádné bitky provozovat nesměly, za to byl vyhazov z klubu) vyříkali i ručně a nejsilnější vyhrál. Nebo ten nejpodlejší, nebo kdokoli, protože Rubymu by to bylo stejně úplně jedno. Do jednoho je nesnášel, tuhle základnu vlastně držel jen pro potřeby Black Sheep Company. To jí dost jasně kladl na srdce. „Tihle vojáci, to nejsou vojáci co šíří smrt, kvůli kterým vznikla tahle základna. Tihle se snaží šířit lásku. Jen pod blbou vlajkou, ale ono lodě dneska nerozdává každej na potkání.“

Zápěstí stále pálilo a promnutí už jednak nepomáhalo, jednak už měla celé zápěstí červené a bála se, že si udělá modřinu. Okenní tabulky zlehka zarezonovaly a bručivý zvuk zesílil. Měla tenhle zvuk ráda od dětství, třebaže ho znala pouze reprodukovaný z historických filmů v 4D kině. Vzpomněla si, jak se bála, když jí bylo asi osm a otec ji vzal na film o pozemských veleještěrech. Dinosauři jim říkali. Když obrovský dvounohý dinosaurus skoro tak velký, jako věžák ve kterém bydleli, se směšnýma ručičkami vystrčil obrovitánskou hlavu z plátna a začal ji očuchávat, nebýt táty, jež ji chytil za ruku a pohladil konstatujíc, že to je jenom film, který jí nemůže ublížit, počůrala by se strachy. Díky svému tátovi jen napřáhla ruku a pošla jí přes 3D hologram. Táta se smál a říkal jí, že je statečná a že se nemusí ničeho bát. On nemůže být špatný člověk. A jediný bod na spodní straně zápěstí nad nímž zůstávala droboulinká jizva pálel víc a víc.

Před osmdesát trojkou mezitím dobručel sportster a je vysoce pravděpodobné, že ho několik posledních metrů k zaparkování už jen dotlačili s prázdnou nádrží. Dveře se pomalu otevřeli a vstoupili první majitelé sotva povědomých zřídka holených tváří. V kumbále za barem začalo čerpadlo nabírat recyklovanou vodu z nádrží. Lehce se usmála nad představou, že Johna ze sprchy, kde už je mimochodem podle pozemských hodin zde pověšených přesně hodinu, vyžene gejzír studené vody. Za tři dva, jedna.

AAAAA… ozvalo se odkudsi z hloubi domečku, ve kterém fungoval motorkářský bar. Už je to tady. Vzala skleničku a nalila do ní whisky. Major si po tomhle jistě traumatizujícím zážitku bude opět přát malé interwiev s panem Jamesonem.

„Čemu se směješ, lízátko?“ navázal s ní rozhovor muž kolem třicítky, jež by snad ani nebyl tak odpudivý, kdyby mu k tomu u každého rysu nescházel přesně ten malý kousek dělící obličej ideální pod masku masového od tváře, kterou by nejspíš nosil příjemný chlapík od vedle.

„Nejsem lízátko a na to co piješ se v baru ptá barman. Barman jsem já takže co piješ?“ usadila ho s ledovým úsměvem.

„Vodku.“ Zavelel, když začal na nerezovou plochu za barem rovnat skleničky. Rozhlédl se po zvolna plnícím se klubu a okamžik se zamyslel. „Osmnáctkrát,“ dodal s úsměvem, jež se dal při troše dobré vůle snad i považovat za vlídný.

Rozlévala čirou tekutinu z velké lahve do osmnácti panáků s logem 83 a implantovaný čip pálel stál víc. Že by snad zahájil onu samodestrukci, jak celou dobu zde tajně doufala? Dveře se opět s vrznutím otevřeli a muž u baru tiše doplnil: „Vlastně ještě jednu pro generála Kaha.“

Láhev jí s třeskem rozbitého skla vypadla z ruky a tentokrát to byl spíš jen psychický pocit bolesti v místě implantátu. Kde se tady, potěš Grakut, vzal její otec?