Vcítěná 2.díl

Po hodně dlouhé době do místnosti vešla Iva. „Tak už jsi vzhůru, to je dobře.“

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se. „Dva dny.“ Přišla odpověď

„Dva dny?!!“ zhrozila jsem se, tak už to jsou dva dny od té události.

Iva mi posvítila do očí baterkou. „Sem se dívej.“ Ukázala mi prst a pohybovala s ním doprava a doleva. Zkontrolovala bedýnku. „Co je to?“ zeptala jsem se. „To je monitor, měřič srdečního tepu. Sleduje tvoje srdce a informuje nás o všech odchylkách. Teda o těch co se můžou dát změřit, o těch ostatních nám nic neřekne.“

„O jakých ostatních?“

„O tvých pocitech, o tom co cítíš. I když teď by nám to řekl s přehledem Rewe.“ Zasmála se.

„Co? Proč by to měl proboha říkat zrovna on?“

„Ty to necítíš?“ užasla Iva.

„Necítím co?“ nechápala jsem.

„Že by byl tak dobrý a schoval před tebou svoje pocity?“

„Proč by měl schovávat svoje pocity a proč by měl vědět co zrovna cítím?!“ už jsem se začínala rozčilovat a vůbec se mi nelíbilo že zrovna on by něco měl vědět.

„Jste vcítění, proto tě tam nenechal.“ Řekla Iva jako by nic.

„Cože jsme?“

„Ach bože dítě, ty o vcítění nic nevíš, že?“

„Hmmm, ne – ne nic, měla bych?“

„Jistěže, týká se tě to. Je to duševní spojení mezi dvěma jedinci. Teda spíš mezi ženou a mužem. Cítíte navzájem svoje pocity.“

„Já nic necítím.“ Konstatovala jsem.

„Tak se zkus uklidnit a možná je ucítíš.“

Tak jo, snažila jsem se uklidnit, párkrát jsem se zhluboka nadechla. Panebože tohle je směšné. Tak dobře jsem rozzlobená, unavená, vystrašená. Ne nic necítím… Nic….

Jsem obezřetná, napjatá a mrzutá. Stále nic… Počkat já nejsem napjatá a obezřetná, mrzutá trochu, ale ne takhle. To ne.

„Panebože“ zašeptala jsem.

„Takže to taky cítíš!“ Usmála se Iva.

„Netuším co je na tom k smíchu.“ Zuřila jsem a snažila jsem se nefixovat se na jeho pocity, což šlo čím dál tím hůř.

„No to je báječné, jste sobě předurčení. Už jsem myslela, že je to jen v pohádkách, že se to nestává. A ejhle - a ještě k tomu Reweovi. Chlapi málem umřeli smíchy. Rewe se vcítil, to je bomba.“

„Promiň, ale nevidím na tom nic úžasného a už vůbec mi to nepřipadá jako bomba.“ Pěnila jsem čím dál víc.

Iva zvážněla. „Promiň, neuvědomila jsem si, že to pro tebe může být těžké.“

Těžké??? Tak to je hodně slabé slovo - myslím. Snažím se z toho vzpamatovat, bože jak se to mohlo stát? Proč zrovna já, proč zrovna teď a proč zrovna s ním??? Hlavou se mi honily otázky a na žádnou jsem neměla odpověď. Iva mě pozorně sledovala, zřejmě čekala, že něco řeknu. Ale já se nezmohla na slovo.

„Hmm, hele Leyo – jmenuješ se tak, že – vím že je to nové, neznámé pro vás pro oba. Rozhodli jsme se letět do Tealy, zde by měli snad být ještě nějací lidé z rodu Deb, věděli všechno o vcítění. Snad vám s Rewem pomůžou, snad vám odpoví na vaše otázky.“

Dívala jsem se na ní a nechápala o čem vlastně mluví. Možná jsem to nechtěla pochopit. Byla jsem unavená.

„Odpojím ti ty hadičky, pak ti pomůžu vstát a půjdeš se najíst. Potřebuješ to jako sůl.“ Začal ze mě zdělávat všechny ty věcičky a když byla hotová vzala mě pod ramenem. Levou rukou mi projela bolest, když o ní nechtěně zavadila. Sykla jsem bolestí.

„Promiň, je ti dobře?“ Odkývala jsem jí a snažila se překonat nehorázné točení hlavy. Po chvíli ustalo. Opustili jsme šedou místnost a vešli do šedé chodby. Nesnáším šedou a teď je všude. Chodbu lemovaly čtvery dveře. Na konci se stáčela doleva a pokračovala dál a ke konci se stáčela opět doleva ale tady byly jen dvoje dveře… Iva mě zavedla do dveří vlevo, otevřela se před námi velká jídelna s kuchyní dohromady. Seděli zde Zita a Jano a nejspíš se dobře bavili, vyrušili jsme je uprostřed smíchu.

„Aaa naše nová pasažérka, tak jak nám je?“ zeptal se Jano. „Není mi zrovna nejlíp.“ odpověděla jsem a sedla si na konec stolu, co nejdál od všech. Připadala jsem si zde jako vetřelec. Zita na mě hleděla s lehkou nenávistí. Fajn, ani mě netěší, že jsem tady.

Iva mi donesla nějaké jídlo a vodu. Dokud jsem se nepustila do jídla, netušila jsem jaký mám hlad. Zita se bavila s Janem, do rozhovoru se občas zapojila i Iva. Já jedla mlčky, vlastně mi to tak vyhovovalo. Byla jsem ráda, že za celou dobu, do místnosti nevešel Rewe. Věděla jsem, že je někde na lodi. Cítila jsem jeho pocity, stejně jako on moje.

Dojedla jsem, opřela hlavu do dlaní a přemýšlela co bude dál. Fajn letíme do Tealy a pak co??? Budu se moci od nich oddělit? Budu se moci vrátit domů? Mám vůbec ještě nějaký domov, přežil někdo? Na můj seznam, přibyla další hromada otázek, ale žádná odpověď.

Z přemýšlení mě vytrhla Iva. „Nejsi unavená?“

„Ano trochu.“ zalhala jsem.

„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Vstala od stolu a šla na chodbu lodi. Vyšla jsem za ní. Mířila chodbou, která se opět stáčela doleva, ještě jsme jí nešli. Před námi se opět otevřela dlouhá chodba na konci se opět stáčející doleva. Zde byly dvoje dveře na pravé straně. Jedny z nich otevřela, couvla na chodbu a kývla směrem ke mně.