O Otesánkovi

"Tatíčku, nařež
ten starý pařez.
Do kůlny ho dáme,
dřevo nařezáme.
Uděláme z něj synka,
bude ráda maminka."

Bratříčka jsem chtěla vždycky,
už jsem mu koupila kecky.
Hrála bych s ním na babu,
tancovala kakadu,
učila ho básničky,
vařila mu kašičky.

Moje přání nejspíš bylo,
někde shůry vyslyšeno.

Doma už se dělá hlouček,
narodil se nám klouček.
Je to pěkný pořízek,
však původem je pařízek.

"Otes, Osek?
Otesánek!"

...

Chlapec rychle roste nám,
zbaští toho víc než já.
Kde jen jídlo sehnat mám,
matka už mu nic nedá.
On by toho tolik sněd,
vešel by se do něj svět.

Ubohý náš Otesánku,
po jídle máš stále sháňku.

"Tady ještě trochu kaše,
ta nebyla naše.
Od sousedky jsem ji vzala,
těžce jsem ji vyžebrala."

"Neplač ty náš synku malý,
pláčem se ti oči kalí."

...

Najednou ta černá díra
před námi se rozevírá.

Co že se to právě děje?

Otesánek se nám směje.
Nesměje se, vysmívá,
pusu na nás otvírá.
Zuby na nás drze cení,
to je velké nadělení!!!

Konec se k nám kvapem blíží,
Otec už se neohlíží,
sekeru do rukou bere,
v tu ránu už se s Otesánkem pere.

Sekne jednou,
dvakrát,
potřetí.
Otesánek bolestí vyletí.

Jak je chudák zkřehlý z hladu,
nečekal tu velezradu.
Sťatý k zemi padá,
víčka zavírá,
noc je stále mladá,
ale on už umírá.

"Naděláme z něj polínka,
vytopíme jím kamínka!"
Raduje se tatínek,
kolik bude polínek.

Maminka však smutná je,
že Otesánek už nežije!

"Nesmutni už mamičko,
zamysli se maličko,
vždyť on jen jak pokrm nás bral,
žel otci, že nelenil a do dřeva ťal."