Mozaika z výletu do Budějic

 

Socha člověko-šneka na katedrále

Hustě padající sníh, bluesový saxofon z obchodu s CD

a pán v klobouku,

Ometá zelené auto.

 

Spartakiáda čekajících před vývěsní vlakovou tabulí

S odjezdy.

Stojí na značkách, než se objeví nové číslo v kolonce "nástupiště".

 

Mladá holka, přišla vyzvednout bráchu z hospody

 

Zasněžený palačák.

 

Zdenkovy nejistý ruce schovávaj

rukavice a zámek na kolo  (a jeho pohled na každého příchozího hosta se směsicí plachosti a horlivé díky obsluze a…)

 

Padyho výmluvnost advokáta

Na každém slovu si zakládá (a noční párky se sýrem – na noc prej nutný! Roztěkaně milá pohostinnost)

 

Tu holku, co ho přišla vyzvednout , všichni najednou přemlouvali, aby zůstala. Oči na ní.

 

Pán ve vlaku spí, kouká ven,

Pozoruje mne a mlčky úsměvně kývnem

Na bláznovství toho spolucestujícího

(už čtvrt hodiny vyčítá slečně na konci ne-drátu, že má místo kecání do telefonu jít někomu neznámému mávat na nádraží, ale že už je pozdě)

 

A Michal

Svůj zvláštně ve spěchu, jako by našlapoval na blátivou půdu

při každém slově se ženou (mnou).

 

Překvapení, jak všechny ta holka v hospodě zaujala.

A já?

---