Osamělý strom

Osamělý strom

 

Osamělý strom u cesty stál

a tak se ho kolemjdoucí poutník ptal:

“Proč tu strome stojíš sám,

když bratrů tvých v zahradě tolik mám?”

 

I starý dub svými listy zašustil:

“Ty také, poutníku, jsi zahradu tvou opustil

a bez přítele bloudíš světem,

dávaje tak znamení lidským dětem,

že opuštěnec bez rodiny dojde dál,

než aby se o své blízké doma bál…”

 

Poutníkovi se zdála smutná stromu slova 

a tak se tázal sám sebe znova,

zda-li cílem bytí je milovati

a svědomí své tak zpytovati, 

že rozhodl se poznat sama sebe,

kráčeje tak háji, lány a pozorovat nebe.

 

Dub vytušil jeho myšlenek trápení

a věděl, že to všechno pramení

z ucelené představy lidí,

že osamělost se nerada vidí,

a spousty se za ni dokonce i stydí…

 

A tak naposled obrovský promluvil strom:

“Poutníku, do mých bratrů uhodil dávno hrom

a od toho dne jediný tu stojím, 

a nezvykl jsem si - pořád se samoty bojím.

Tak rád bych vedle sebe druha měl,

aby nejen mě krásný slavík svoji píseň pěl.

Střež se tedy samoty té tvojí,

neb láska každého bez rozdílu pojí.

 

Až cesty tvé budeš míti dost,

snad žádný člověk už nebude pouhý host

v životě, jenž povedeš sady tvými obklopen,

mnou a přírodou pochopen…”

 

Ač mladíkem stále pocestný byl,

s představou stromu se náhle sžil,

i řekl:

“Až křížem krážem prozkoumám celý svět,

Až dojdu místa, kde se dvě Země půle pojí,

Až naleznu u Mrtvém moře života květ, 

Až Oceán Tichý mi sdělí, čeho se hlas jeho bojí,

 

Až noc a její vládkyni tmu paprsek Slunce ovládne

Až pěvci noci i ve dne budou jejich písně pět

Až stařec vlivem lásky lidské omládne,

pak teprve budu moudrý jako tenhle stromů děd…”

 

Neb nejprve tajemství samoty duše objevit, 

pak se o lásku s druhým tulákem podělit.”

---