Oblaka

Oblaka

Nastupuji do vlaku,
žádnou přítěž na zádech,
nikdo nemá potuchu,
že za chvíli ztratím dech.

Oblaka se vznášejí,
zřím je blíž a ještě tam,
možná mne tak přijímají,
avšak nevím vlastně kam.

Křídla se mi dělají,
letím nahoru tam výš,
přiblížit se asi mají,
však strach před mě stavíš.

Slunce, koule žároucí,
moc takovou nemá,
dech nikomu nevrací,
avšak prosba je to má.

Zvednu oči na výšinu,
křídla sedly na mě,
na oblaku sposednu,
cítím se tak klidně.